Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (15) O znesvěcení moci

Rubrika: Publicistika – Historie

O ZNESVĚCENÍ MOCI
 
„Běda, kdo staví svůj dům nespravedlností...“ (Jr 22,13)
 
Budeme-li pročítat knihy Starého zákona sub specie moci, zjistíme, že tyto texty neuvěřitelným způsobem překonaly obecné myšlení a názory své doby. Mnohé nám napoví již fakt, že Starý zákon není ústavní listinou vlád, že nezakládá pozice mocenských autorit. V prvé řadě ukládá lidem etická pravidla. Normy pro samostatné rozhodování v životě – tím byla správa věcí veřejných přinejmenším odsunuta z prvního pásma našeho života.
Zákon života v biblickém smyslu slova nás staví do úzké časové průrvy mezi velké neznámé před naším narozením a po naší smrti. Na krátký čas své pozemské pouti jsou lidé podřízeni vyššímu principu, který se promítá do etických pravidel Zákona a do zkušeností bezpočtu biblických generací. Jsme tu tedy jen nakrátko a ke zcela určitému účelu, jímž není ani plané diskutování, ani uzavírání paktů, ba ani taktizování ve světě politiky. Diplomatická hra a čachrování s osudy národů si v Zákoně nezjednaly ani minimální stupeň vážnosti. To tedy vyplývá již ze samotného principu, na němž jsou postaveny jednotlivé knihy Starého zákona.
Bible jde ovšem dál. Vzpomeňme si na dlouhou řadu izraelských a judských vladařů a všímejme si, že si věru jen málokterý z nich vysloužil uznání biblických autorů. Dokonce ani dvojice legendárních králů – David a Šalomoun – není líčena bez poskvrny. Bible nezastírá duchovní slabost Šalomounovu a nesnaží se ani v nejmenším zastřít těžké provinění Davida proti Urijášovi. Jen pro sexuální pletky vladaře je jeden z věrných v panovnické družině poslán na smrt. 

                
Bible tudíž odmítá tendenci nahlížet na izraelské vladaře jako na vtělená božstva. Tento postoj k světské moci byl ovšem ve starověku něčím zcela nevídaným – vždyť i kmenový náčelník nejprimitivnějšího kmene byl zároveň mágem, kouzelníkem, na nějž padal odlesk mocných božstev. A to nemluvíme o králích, kteří se stali jakýmsi rozšířením božské autority a vůle do pozemských poměrů. Náboženská legitimace, kterou se honosil představitel světské mocenské pozice, byla tedy jakousi zárukou vítězství v boji. Král jako vtělené božstvo, nebo přinejmenším náměstek božstva na zemi, se tak stal rázem nedotknutelným.
To byly dva důvody, proč byli i svobodní lidé ochotni trpělivě snášet poddanství, které hraničilo s otroctvím. A teď si tedy představme, že se v knize Exodus staví prorok Mojžíš proti faraónovi, který reprezentuje vtělení božských záměrů. Tento fakt si při četbě Písma snad ani neuvědomujeme, ale odchod Židů z Egypta je nejen popřením pohanských božstev, ale i prvním výrazem občanské neposlušnosti a znesvěcením vladaře. V pozdějších dějích židovského společenství se tento jev stává čím dál častějším a zřejmějším.
A tak tedy zástupy, které vyvádí Mojžíš z Egypta, symbolizují své době a všem pozdějším časům vyvázání člověka ze zbožněných silokřivek moci. Lidská bytost poprvé vstupuje do dějin politických a sociálních proměn a svět založený na síle padá před světem zbudovaným na kultivaci ducha a na víře ve vyšší spravedlnost a v mravní principy.
V Izraeli pak již nikdy nebylo možné, aby se král stal zároveň knězem, a když se o to pouhým obětováním na oltáři téměř podvědomě pokusil král Saul, ortel tlumočený Samuelem jej zbavuje královského titulu. Izraelští vladaři si také nikdy nedovolili vydávat se za představitele prozřetelnosti, za mluvčí Boží vůle. Naopak – Bůh Izraele mluvil k vladařům kritickými slovy proroků. Tak byli stát a všichni mocipáni bible opatřeni znamením provizória a od chvíle, kdy izraelské společenství opustilo Egypt, si již nikdo z mocných nebyl jist svým vlastním trůnem.
Do pojetí politických útvarů se navíc promítá princip objasněný v předchozí kapitole: totiž zákaz zbožnění všeho, co bylo dílem člověka. Že se tento příkaz netýká jen idolů kovových, ale i mocenských je mimo jakoukoli pochybnost.

                

V dějinách se tak – díky Zákonu – otevírá cesta k pohybu a osvobození. V celém sledu biblických textů vidíme, že Bůh poráží mocné a že to, co činí sám, umožňuje de facto i člověku, dědici díla stvoření a spolupracovníku v dějinách. Že člověk musí oponovat moci zvláště tam, kde moc ignoruje morální řád, mrzačí lidské bytosti, ohrožuje svobodu a zhoršuje podmínky plné existence, plyne ostatně z celého pojetí biblických textů. Kdybychom nenalezli pro svou občanskou neposlušnost jiný důvod, pak by stačila naše vlastní zkušenost: že se totiž kritéria a stanoviska moci zřídkakdy kryjí s měřítky našeho vlastního svědomí.
Ne náhodou diktuje Mojžíš na Sinaji příkazy, aby Izrael nekřivil právo, aby nové společenství nepřipustilo zabíjení, týrání nevinných. Zakázány jsou úplatky ovlivňující soud. Nikdo nesmí utlačovat bližního a nikdo nesmí skutečnou nebo domnělou většinu následovat v páchání zla. Pravda totiž není atributem většiny a vždycky v dějinách ji bylo třeba hájit proti davům a proti moci.
Ptáme-li se tedy, zda lze vůbec svět změnit a má-li smysl postavit se brutalitě moci, dopouštíme se hrubého přestupku. Náš přečin tkví vlastně v otazníku, který je podobný pochybovačné otázce Mojžíšově na poušti mezi Egyptem a Kanaanem. Vzpomeňme si na tuto historickou epizodu: Mojžíš se blíží se svou holí ke skále a obává se, že tentokrát pokus o získání vody selže. Proto se na shromážděné Izraelity obrátí s otázkou: Myslíte, že pro vás poteče z této skály voda? Pro nás má pak v této souvislosti symbolický význam fakt, že tato jediná pochybnost zabránila Mojžíšovi v cestě do zaslíbené říše svobody...
Bible konečně před svými čtenáři neskrývá ani povahové zrůdnosti představitelů moci. Vůbec nejhrubšího odsouzení se vladařům dostalo v knize Soudců, přesněji řečeno v pasáži věnované soudci Gedeónovi a jeho synovi. Lid, jak píše Písmo, nabízel legendárnímu Gedeónovi královský trůn – soudce sice nabídku odmítl, avšak jeho syn Abímelek po Gedeónově smrti po nabízené koruně lačně vztáhl ruku.
Povraždil dokonce svých sedmdesát bratří, kteří by snad také mohli aspirovat na vladařské křeslo. Vláda netrvala dlouho – pouhé tři roky, než proti Abímelekovi povstali ti, kdo mu pomáhali k moci. Trest smrti postihl krutého vladaře v Tebesu, kde, jak víme, na něj jedna z žen hodila z okna kámen na mletí zrna.
To je však jen rámcový děj – text, jemuž chceme věnovat pozornost, je připsán jedinému Abímelekovu bratru Jótamovi, který se při pobíjení Gedeónových potomků zachránil. Tento mladý muž použil k odsouzení vražedníka na izraelském trůně výmluvné bajky, kterou přednesl před poddaným lidem země. Stromy, praví se v textu, hledaly kdysi mezi sebou krále. Nabízely vladařský titul olivě, fíku, vinné révě. Každý z těchto adeptů nabídku odmítl. Žádný hodnotný strom, nikdo, kdo nesl bohaté plody, nechtěl být králem nad ostatními – každý měl totiž důležitější poslání.
Král, jak čteme, se jen „kymácí“ nad ostatními, a tedy je k mocenské pozici vhodný pouze ten, kdo se již k žádnému užitečnějšímu úkolu nehodí. A tak se nakonec králem stromů stal ničemný bodlák, který nenese plody, ba dokonce není s to nabídnout unavenému poutníkovi ani stín. Zato však bodlák – snadněji než jiné rostliny – vzplane a ohrozí svými plameny i nejvznešenější mezi palestinskými stromy... A kniha Kazatel jako by k tomuto textu dodávala: „Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení.“ (Kaz 4,13)
 
Bible v malé literární zkratce zpracovala lidskou zkušenost, na níž nezměnila nic ani tisíciletí, která po příběhu následovala. Lidé tvůrčího zaměření, poctiví řemeslníci, přemýšliví filozofové, nápadití architekti, ti všichni sotva kdy zatoužili po žezle moci. Tím spíše se však aspiranti vlády rekrutují mezi neplodným davem těch, kteří nikde neuspěli a kteří si své prohry a komplexy vyhojují na mocenské pozici. A co je obzvláště pozoruhodné: zpravidla ti, kdo nejsou schopni proměnit ani sami sebe, kdo nedokáží řídit otěže vlastního života, vrhají se s netušenou energií do proměn světa, do řízení osudů svých bližních.
Stačí se ostatně podívat na obrazovky televizorů, které nám dnes a denně předvádějí desítky korunovaných a nekorunovaných hlav států, jejich ministry a šéfy politických stran. I když samotný vzhled ještě nemusí znamenat všechno, přece jen i míra oduševnělosti v tváři člověka může být pro nás jistým vodítkem. Zkuste si někdy zahrát tuto hru a zařaďte mocné světa tam, kam se zdají inklinovat svým vzhledem.
Mnohé můžete navléci do vojenských uniforem, jiné si snadno představíte v nevěstinci nebo nad rozdanými kartami pokeru. Najdou se mezi nimi i podomní obchodníci, makléři, aspiranti na členství v některém vyhlášeném gangu. Jen těch, kterým byste byli ochotni na první pohled svěřit řešení svízelných problémů naší planety, bude jako šafránu. Nedávné dějiny uplynulých desetiletí jsou toho aspoň v Čechách náramně živou ilustrací.

                

Bible sama se nevalnými vlastnostmi vladařů – v tomto případě izraelských – netají. Již ve chvíli, kdy si Izrael žádá prvního krále, prorok Samuel oblouzený lid varuje před tvrdostí mocných. Někdejší egyptská zkušenost, pozdější babylónské zajetí a dynastie na izraelském trůně daly Samuelovi za pravdu. V době vlády krále Achašveróše hrozil panovník tohoto nedešifrovatelného jména dokonce genocidou, vyvražděním Židů jako národa. Jak víme, v této legendě židovských dějin vystupuje i násilník Haman, Žid Mordokaj a královna izraelského původu – Ester.
Daleko podstatnější je však skutečnost, že se nám zde naskýtá pohled na jednu z technik totalitní moci. V královském výnosu, který nařizuje vyvraždění Židů, se mluví velmi abstraktně o tom, že „je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách... Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni.“ (Est 3,8.9)
Dnešnímu čtenáři se věru zdá, jako by byl tento edikt užíván po celá tisíciletí coby předloha. Princip násilí a zvůle moci jsou totiž právě tak setrvalé jako témata Shakespearových her. Muži u kormidla moci štvaní vlastní nejistotou hledají, zejména v totalitních státech, stále nepřátele za hranicemi a také ve vlastní zemi. Na vrub menšin pak padají všechny viny, do slabých a bezbranných promítají mocipáni své vlastní slabiny a nedostatky. Tak se tedy dějiny totalitních zemí pohybují od boje proti jednomu nepříteli k přípravě další štvanice.
Bible, která nastavuje zrcadlo moci, se nás však zároveň snaží odnaučit i vlastnímu strachu, protože nás učí pomíjejícnosti světské slávy. Exodus, tragické konce vladařů, Saul přibitý na zdi, Achab, jehož krev lízají psi, ale také nabodnutí proradného Hamana na pětadvacetimetrový kůl ukazují přítomnost Božího trestu v dějinách. Bůh, tento vyšší řád nad námi, vyvádí lidi z hrozeb moci, z vyhnanství i ze zajetí – a navštěvuje nás tak zcela viditelně především v okamžiku nadcházející svobody.
Boží mlýny melou neustále a přesvědčují vladaře, který si klade bezvýhradný nárok na lidské bytosti, o pravém opaku. Jinými slovy vyjádřil tuto myšlenku Seneca, když žádal, aby se člověk nedal zastrašit událostmi a aby zpytoval to, co v které věci vězí. Pozná, že jediné strašné, co je v nich, je náš strach!
A tak právě jen ve svých věčných a zbytečných obavách se utlačovaní stávají základními pilíři choromyslné společnosti, napadá nás při četbě Xenofóna. „Čím se vyznačují nešťastníci stižení šílenstvím?“ ptá se tento antický autor. „Tím, že se bojí toho, v čem není nic strašného, a nebojí se toho, co skutečně jest nebezpečné.“ Bojíme se totiž dočasné moci a ve svém strachu překračujeme mravní kodex, který jediný rozhoduje o životě a smrti.
Tady bude na místě poznamenat, že strach je vlastně rubem nedostatečné víry. A tak, jestliže Gedeón propustil ze svého vojska všechny, kdo měli strach, pak tak zajisté učinil z tohoto důvodu. Je tedy lépe počítat s hrstkou odhodlaných než s davy, které ovládla nevíra, panika a obavy...
Jestliže je však někdo na této zemi hnán skutečně oprávněným strachem, pak je to právě moc. Tento fenomén je s to svým násilím mnohému zabránit, jak ukazují příběhy Starého zákona... avšak moc vládnoucích není dost mocná, aby zabránila tomu, že na ní jiní spáchají to, co ona činila jim. Královnu Jezábel roztrhají psi, protože nechala ukamenovat nevinného majitele vinice Nábota. Vládkyně Atalja zahyne mečem, protože nedlouho předtím nechala povraždit dědice trůnu.
A David s pláčem opouští Jeruzalém a jeho ženy budou zneuctěny, neboť v touze po Betsabé (Bet-šebě) prolil krev nevinného. A odtud, z bezmoci zabránit trestu, plyne nemohoucnost a strach moci. Vláda mává zbraní, ale i nad její hlavou se na nebezpečně tenké niti houpá Damoklův meč. Tak dochází k paradoxu, který platí po všechny časy na stránkách Starého zákona jako dnes: že se moc bojí ze všeho nejvíce těch, jimž nahání hrůzu.
Spisovatel L. N. Tolstoj, dobrý znalec ruských poměrů, vyjádřil tyto osudové paradoxy moci následující pasáží: „Na hrobech všech těch, jež jste pověsili a zastřelili, stáli přec otcové, bratři, ženy, sestry, přátelé a stejně smýšlející, a když rozsudky smrti vás zbavily těch, kteří nyní v zemi leží zahrabáni, tu ihned tyto rozsudky smrti vyvolaly současně nejen mezi jejich příbuznými, ale i mezi cizími lidmi dvojnásobně tak veliký počet rovněž dvojnásobně tak rozhořčených nepřátel, tj. mnohem více jste si jich udělali, než zavraždili a zahrabali do země. Čím více lidí pronásledujete, tím více ztrácíte možnost zbaviti se svého nejúhlavnějšího nepřítele: nenávisti lidí k vám. Svými zločiny pouze zdesateronásobujete tuto nenávist a děláte ji nebezpečnou pro sebe samy.“
Tolik tedy Tolstoj. Nad jeho textem nás však napadá ještě jedna myšlenka: Jestliže pramáti Eva dějiny špatností v bibli otevřela, mocenské systémy, aparáty toto zlo v toku času znásobovaly a umocňovaly. Navíc se v dějinách ukazuje ještě znemravňující vliv mocenských sil – neboť vedle těch, kdo násilí režírují, musí být bezpočet těch, kdo vězně hlídají, kdož protiprávně odsuzují, popravují, odposlouchávají, špiclují či píší udání. Že tato neblahá činnost nechává hluboké stopy v charakteru těchto „vykonavatelů“ násilí, je mimo jakoukoli pochybnost.
Jestliže se nyní vrátíme k postojům bible k mocipánům světa, budeme muset v jednom bodě vztah mezi biblickými texty a dneškem upřesnit. Dotýkaly-li se totiž starozákonní texty počátku moci, dnešní časy jsou jejím finále. Neboť nikdy předtím nebyly vlády a běh věcí veřejných závislé na tolika lidech jako nyní. Všechny komunikace, bezpečnost státu, vývoj techniky, hospodářství jsou v rukou rostoucích intelektuálních štábů.
A moc, jejímž prvním a základním atributem je schopnost donutit člověka vykonat i to, co je proti jeho svědomí, a věřit naoko i tomu, co je evidentní lží, se tak stává stále zřejmějším anachronizmem. A strach, jemuž nejspíše podléhají děti, se víc a víc stává infantilním prostředkem v rukou nedospělých systémů.
Starý zákon nám však nabízí ještě jiné pohledy za kulisu společenských hierarchií. Četli jsme například o řadě vladařů – víme o nich, že válčili, stavěli pohanské idoly, pronásledovali nevinné. – Jen základní dějinný rozměr, totiž duchovní růst, uskutečňování velkých ideálů, šel mimo tuto moc. Vladaři také nikdy nedokázali překonat větší časové dimenze – jejich projekty byly měřeny okamžikem, prosazovali jen to, co se jim v dané chvíli jevilo nezbytným. Proto tolikrát chybovali! Pouze proroci Izraele mířili za horizont času – někdy dokonce tak daleko, že sami nechápali smysl vlastních vizí o příchodu Ježíše Krista.
Krom toho na stránkách bible poznáváme, že nejnebezpečnější pro osud izraelské pospolitosti nebyly jednotlivé přečiny, které se odehrávaly mimo zorné pole veřejnosti, jako spíš zločiny, které páchali muži u vesel Izraele. Ti totiž byli stále na očích země, ti hrozili strhnout zemi do propasti a ty také stíhal nejpřísnější trest. Neboť čím vyššího postavení dosáhli a čím širší byl akční rádius jejich vlivu, tím tvrdší byl konečný soud.

               

Písmo nám posléze představuje řadu mocných, kteří se vykazovali nikoli duchovními přednostmi, programem, ale rozměry dobytého území, množstvím pobitých nepřátel, nahrabaným majetkem a silou. Kde však končí spoléhání na vlastní síly, o tom nás přesvědčuje smutný závěr oslepeného Samsona v okovech filištínských věznitelů... a ti, kdo hledali cíl moci v moci samotné, jako Saul a poslední vladaři Izraele, hynuli v rukou nepřátel a vrahů.
Právě pro tyto lekce je biblickým vladařům na stránkách Písma věnována mimořádná pozornost. Smutné zkušenosti Izraele vpisovaly do stránek knih ustavičná varování, hrozby a mravní příkazy, které ovšem moc ignorovala. „Běda,“ píše Jeremjáš, „kdo staví svůj dům nespravedlností... bezprávím...“ (Jr 22,13)
Prorok Ezechiel, který vystoupil těsně před babylónským zajetím judského národa, volá rozhořčeně, že knížata „jsou jako vlci“ hubící duše, „neboť chamtivě shánějí zisk.“ (Ez 22,27) A na jiném místě hrozí: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?“ (Ez 34,2) Prorok současně varuje, že tito špatní pastýři, kteří zradili své poslání a kteří hledí jen k vlastnímu prospěchu, neujdou spravedlivému trestu.
Micheáš vytýká vládcům, že „oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch“ a že „mocný mluví, jak se mu zachce...“ (Mi 7,3) A tedy, jak tlumočí Ageus: „Podvrátím trůny všech království...“ (Ag 2,22)
Mojžíš v předtuše těchto neblahých cest již na Sinaji stanovil zákon pro příští vladaře. Již věta: „Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří,“ (Dt 17,15) žádá, aby král byl jedním z bratří Izraele, prvním mezi rovnými. Toto pojetí bylo v časech starověkého otrokářství čímsi zcela neobvyklým. Nejinak zní i další příkaz vládci. „aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry...“ (Dt 17,20)
Moudří byli i mnozí autoři Talmudu. Čteme tu, že „sláma, strniště a plevy přely se tvrdíce: k vůli mně bylo oseto pole. Než zrna pravila: dočkejte, až vás hospodář doveze do stodoly. Když se tak stalo, dal hospodář skutečně zničiti všechny až na zrna.“
Vezmeme-li v úvahu jen těchto několik vybraných citátů, můžeme snadno odhadnout (i kdybychom o dějinách Izraele nic nevěděli), že tu proroci neměli právě nejsnadnější život. Není divu, že Achab a Jezábel, ale také vládci před nimi a po nich všechny „vidoucí“ pronásledovali. Jak již víme, byl leckterý z proroků krutě mučen a největší z řady – Izajáš – byl snad v Menašeho (Manassesově) době rozřezán pilou.
Mocní se kritice těchto disidentů starověku vyhýbali i tak, že najímali za žold oficiální ideology, placené proroky monarchie, nekalou konkurenci mužů Zákona. Pokoušeli se tak, jak by řekl sociolog dvacátého století, zmanipulovat veřejné mínění s pomocí lžiproroků, kteří přikrývali duševní rozhled a zužovali mravní obzory národa. Prorocká slova, která na tyto tendence moci odpovídají, mají věru trvalou platnost. Běda těm, kteří „dělají kukly na hlavu..., aby lovili duše“. (Ez 13,18) „A vaše kukly vám strhnu a svůj lid vám vyrvu z rukou. Už nebudou úlovkem ve vašich rukou.“ (Ez 13,21)
Inu pletichy politických systémů jsou věčným evergreenem bojů o mocenské pozice. Avšak právě tak trvalé jsou i výzvy adresované člověku, který je nucen žít v silokřivkách moci a politiky, neboť Zákon platí bez ohledu na čas a prostor a přihlížení křivdám, lhostejnost a opomenutí pomoci jsou hříchem dnes jako před dvěma nebo třemi tisíci lety. A tak lidstvo čeká stále týž úkol jako Izraelity v časech Exodu – s tím rozdílem, že tentokrát nebudeme země útlaku opouštět, ale vnitřně proměňovat.
Zkušenosti nás dostatečně poučily, že revoluce a potoky krve, v nichž je jedno zlo ničeno za cenu dalších ničemností a křivd, nejsou řešením. Novou jednotu lidského společenství lze budovat jen na duchovních vazbách a starozákonní Izrael nám v hledání těchto cest může jen pomoci. Přinejmenším tu stojí jako memento, že takovéto společenství je teoreticky a snad i prakticky možné a dokonce nezbytné. Jedině proměnou, kultivací sebe sama, morálním nátlakem a zušlechťováním společenství v němž žijeme, můžeme spoluvytvářet takové státní formy, v nichž bychom mohli dosáhnout cílů, jež by pro nás, jako jednotlivce, byly jinak nedosažitelné. Takovýto typ státu, bohužel, na zemi ještě neexistuje.
Starý zákon nám pak dodnes skýtá výzvy k probuzení vnitřních sil, k oproštění se od strachu před praktikami moci a k obnovení pravdy Zákona. Zatím se nám podařilo jen vykročit za tímto cílem. Popojdeme-li dál, pak naší solidaritě a mravní převaze neodolá jediná tradiční moc. Padnou bez boje, jak by napsali bibličtí autoři, protože nám je do rukou vydal Bůh.

Obrázky použité v tomto pokračování jsou malými výřezy původních iluistrací.
Pro tisk připravila Olga Janíčková.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.