52 zastavení s Josefem Hlinomazem  (16)

O artistech

Krom polonahých krasavic, opic,  badatelů  a arcivévodů  byli oblíbeným Hlinomazovým tématem též artisté. Většinou v pruhovaném odění, které napovídá,  že my,  v  podobě  vězeňské bandy, jsme schopni se proplétat  navzájem, a to všemi směry. 
V jednom z těchto velkých témat  Mistr  zapracoval do  plátna skutečný deštník i s rukojetí, vybíhající z obrazu. Ten mohl malíř Hlinomaz kdykoli popadnout a přitom vysvětlovat své pojetí: "Jak vidíte, pomocí zázračného deštníku mohu vstupovat a vystupovat do obrazu a z obrazu, záleží jenom na tom, zda momentálně prší.
Artisté ovšem pracují nerušeně dál, jednou provždy, nedají se už vyrušit. Akademik Jiří Brdečka ovšem metodu jak vstupovati nebo vystupovati do obrazu a z obrazu teprve vymýšlí. Až na to přijde, vlétneme na to pomocí animovaného filmu a dalších fíglů, na nichž se vědecky pracuje ve Výzkumném ústavu krátkého filmu.
Mnoho doktorů, inženýrů a nespočet CSc a SCs a CSs či SSc se tím zabývá. Ostatní kombinace a permutace těchto magických písmen ponechávám čtenářově fantazii." Jak vidno, Mistr si z bádání v nesmyslných sférách tropil vždycky legraci, vědu nevyjímaje. Též titulům kandidátů a zasloužilých mistrů a velmistrů nepřišel nikdy na chuť. Přijímal život s humorem a zejména na něj nahlížel z hodně velké výšky. Těmi otrapy v pruhovaných hadrech jsme měli být ovšem všichni, neboť jak je u nás zvykem, moc si nás dovede upravit k svému obrazu, a většina šašků je ochotna, jsou-li o to požádáni, (a třeba i bez požádání) provádět nejrůznější kouzla a převracet se klidně i vzhůru nohama, jak jim to Mistr a zemská gravitace jenom dovoluje.

Artisté ale, o nichž tu má být řeč, mají jiným lidem nejen nepochopitelnou, ale i neuvěřitelnou pracovní kázeň. Někteří denně riskují život. Také jejich trpělivost je bezmezná a jejich vůle se vymyká jakémukoliv měřítku. Zdá se, že kdykoliv si vzpomenou, přemáhají gravitaci a jejich cílem je ovšem budit senzaci.
A přece, budí ji čím dál méně, náš svět je totiž přesenzačněný a člověk když dneska slyší, že tam a tam je něco senzačního, hotové unikum, obrací se opačným směrem a prchá co nejdál od fantastické podívané. Marně se zabíjí každý čtvrtý automobilový závodník a marně se rve tisíce diváků kolem dvaadvaceti vyděšených fotbalistů. Senzací je to jen pro někoho a jenom na chvilku, neboť někde jinde jiní lidé se rvou pro něco jiného, ještě nesmyslnějšího. A člověk něco vidí nebo o něčem slyší a myslí si, že je to jedinečné a nepřekonatelné, ale již za týden, měsíc nebo rok vidí něco, proti čemu to, co viděl před tím, je dětskou hrou.

      

Ale ono je to tak i v umění, ale zase taky jinak. Třeba virtuózové různého ražení, takzvaní perfektní profesionálové, i když popudy nutkající k práci, bývají alespoň zpočátku jiné. Řekne se třeba muzikant. Nekonečné množství disciplin. Například umělec, který hudbu tvoří, vulgárně řečeno vymýšlí, a umělec, který reprodukuje a zase jak reprodukuje a kolik té věci dá ze sebe.
Chce-li předávat ostatním nesmrtelná díla ve svém osobitém pojetí, musí být napřed ještě žonglérem s touž disciplinou, trpělivostí, vůlí a s tím vším, co patří k artistovi a musí i s tělem a svalstvem prodělat tytéž procesy co žonglér, kouzelník nebo někdo, kdo se rozhodl, že přeskočí laťku ve výšce dva metry třicet. Franz Liszt trénoval klavír se závažíčkama na prstech. A teď si představte těch nuancí. Na jedné straně ctižádost a ješitnost a na druhé touha sdělovat objevená tajemství těm, co pro to mají orgán, jemuž bychom mohli říkat vnímák.

      

A tak ti velcí a opravdoví píší hry anebo filmy sami pro sebe, anebo se v cizích hrách stávají autoautory, což je něco jako autor na druhou. Všechno se točí kolem nich, vymýšlejí, improvizují a vládnou. U Vlasty Buriana vůbec nezáleželo na tom, kdo hru napsal a jaké hodnoty hra měla.
On sám byl na jevišti hodnotou a to stačilo. A herec-spisovatel? Moliere, Chaplin, Voskovec a Werich. Tady musí být veliký smysl i pro harmonii, neboť když je veselo, musí být i smutno, anžto takový je život. Proto jednou se zpívá Nebe na zemi a jednou Klobouk ve křoví, neboť tak to v životě chodí.