PhDr.Slavomír Pejčoch-Ravik: Karel Havlíček Borovský - Jedinec proti násilí
Rubrika: Publicistika – Historie
|
SÍLA SLABÝCH "Většina lidí si myslí, že stát, aby mohl být šťastný, musí být veliký; |
| Příběh čtvrtý Karel Havlíček Borovský - Jedinec proti násilí V první půli 19.století strádaly Čechy už celá dvě staletí v hranicích habsburské absolutistické monarchie. Od časů Komenského ubývalo práv a pozic české země v rámci mocnářství – a co víc – i český jazyk se během 18.století přestěhoval na venkov. Města se vytrvale poněmčovala. A přece právě první polovina minulého století  se měla stát osudovým zlomem v dějinách země. Nejprve jen jednotliví jazykovědci a literáti a pak širší vrstvy obyvatelstva se začaly probouzet k vědomému národnímu životu. Začínalo stoleté úsilí, které mělo roku 1918 vyvrcholit vyhlášením samostatné republiky Československé. A právě na prvních krocích obrozujícího se národa sehrál jednu z rozhodujících rolí mladý žurnalista Karel Havlíček Borovský, jehož životní osudy nám mohou posloužit k zamyšlení nad problémem, co zmůže v dějinách jedinec, a hlavně co zmůže jedna osamocená lidská individualita proti moci a násilí. Když v roce 1845, tedy tři roky před revolučními bouřemi, které otřásaly Evropou, hledali redaktora pro poloúřední Pražské noviny, padla šťastná volba právě na Karla Havlíčka. Bylo mu pouhých 24 let a české politice bylo v té době ještě daleko méně. O to překvapivější bylo, že se mladý žurnalista od první chvíle projevil nejen jako zralý mistr pera, ale i jako politický genius, který rozpoznal potřeby doby a slabiny svého národa. Pochopil, že mají-li si Čechy znovu vydobýt své místo na slunci, nezbude než občany této malé země k velkému úkolu systematicky připravovat. „Nepůjdeť svoboda sama od sebe“, napsal, „nepřijdeť z pouhé milosti králů a mocnářů, nepřijdeť najednou v okamžiku: my sami musíme si ji v potu tváři zasloužiti, z vlastní síly své půdu její po mnohá léta vzdělávati. Ne-li trvanlivé, v pokoji a bez starosti užívati ovoce její.“ „A tato úrodná půda svobody jest vzdělanost, ušlechtilost a statečnost občanů. O to se starejme, k tomu pracuj každý podle sil a postavení svého: a štěstí a svoboda náš národ neminou. Žádná moc tohoto světa a byť se i s celým peklem spolčila, nezdrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví.“ Tato vlastní Havlíčkova myšlenka se stala krédem jeho životní práce. S neuvěřitelným mistrovstvím, které je vzorem i žurnalistům 20. století, dovedl čtenáři sdělit nesdělitelné a vysvětlit nepochopitelné. Vychovával národ k demokratickému cítění, komentoval s jistotou úsudku politické události a s bravurou využíval moderního českého jazyka, který sám spoluvytvářel. Poučoval své spoluobčany o obsahu a smyslu ústavy, o právech lidských a národních, o správě obce, tedy o všech elementárních kapitolách politické vědy, bez jejíž znalostí nelze spoléhat na účast občana ve veřejném životě. A ovšem nikdy nebyl poplatný obecnému vkusu, byl sám sebou, a tedy se nesnažil o levnou, krátkodobou popularitu; neváhal se tedy ani opřít domácím nešvarům. Jako klasický příklad nám může posloužit citát o pojetí demokracie. „Neskončená jest marnost člověka a jsem ubezpečen, že kdyby někomu z těchto právo dali nositi kroužek nosem protáhnutý, velice se tím pyšniti bude, jen když jiným totéž nebude povoleno. Měšťan velice žehral na to, že šlechtic stojí nad ním, a nyní žehrá zase mnohý na to, že sedlák již nestojí pod ním. Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího, než jest on, a každý je aristokrat vedle nižšího. Tu pravá demokracie nezáleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižšími, než jsme sami; každý musí začít s demokracií sám u sebe a pak to půjde.“ Jinde Havlíček útočí na rovnostářské, plebejské pojetí demokracie. „Jest duch demokratů, který aby se rovnost docílila, o to usiluje, aby všechno, co vyššího, vzdělanějšího jest, se nesprostačilo, který všechno od shůry dolů strhuje; k tomuto druhu demokracie, která se nazvati může demokracie sprostoty, nenáležíme a náležeti nechceme. My naopak rovnost tak docíliti chceme, aby se nižší k vyšším vzhůru povznesl, aby nevzdělaný se vzdělal a tak vzdělanému vyrovnal.“ Tyto myšlenky neztratily dodnes nic na své platnosti, ba na své aktualitě – dokonce ve vlasti Havlíčkově. K.H.Borovský poznal sílu psaného slova a věděl tedy o účinnosti zbraně, kterou třímal v ruce. Znamenitý muž národa anglického Sharidan pravil: „Raději žádný sněm než žádnou svobodu tisku; raději oželím odpovědnost ministrů, Hebeas-Corpus-actu, povolování daní, nežli svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět si získají!“ Havlíček váhu svého tisku obrátil proti duchovnímu a národnostnímu útlaku českého národa a využil jej jako polnice k probuzení váhajících a lhostejných, jako Archimedova pevného bodu, z něhož chtěl lidem vydobýt přirozená práva a svobody. Věděl přitom, že vedle tisku musí sehrát rozhodnou úlohu tlak veřejného mínění. „Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru obce“, psal, „jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí.“ Bylo jen přirozené, že žurnalista tohoto kalibru ve své práci narážel na odpor politického prostředí rakouské říše, ale i na malost českých poměrů. Velké střetnutí ovšem Havlíčka očekávalo především blížícím se časem revolučních bouří osmačtyřicátého roku. Ačkoliv Havlíček sám cvičil ve zbrani, odmítal bouřlivé avyntýry radikálů – zčásti proto, že si dovedl spočítat ozbrojenou přesilu vojenské císařské moci, ale především hlavně proto, že v revolučních bouřích a barikádách politicky nezralého národa nespatřoval řešení a možnost trvalého vítězství. Chápal, že národ nevzdělaný, nepřipravený, i v případě vítězství podlehne záhy novému, daleko rafinovanějšímu tyranství. „Já vůbec jsem veliký nepřítel revolucí se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a srdcích“, napsal Havlíček a dodal, že „neodporuje násilné revoltě z nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonního odporu a zjevné nepřízni proti této vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům bujným na svou okamžitou moc vydal, že pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnému povstání.“ Když tedy revoluce – pak v přemýšlivých hlavách a vřelých srdcích, neboť národ může, podle Karla Havlíčka, dosáhnout vítězství jen „skrze svou vlastní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl, pročež každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, který pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národa ale záleží v jeho vzdělanosti, mohoucnosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národa stará, přispívá nejlépe k jeho budoucí svobodě.“ Skutečnosti osmačtyřicátého roku daly ostatně Havlíčkovi za pravdu – nebylo země, kde by střelba vedla k trvalému úspěchu. Radikálové nicméně pokládali rozvážného Havlíčka, který šel svou cestou duchovních příprav, vzdělávání národa a trasou poctivé a otevřené politiky, bezmála za zrádce národní věci. Bouře nakonec přece jen vypukly – granátníci napadli v Praze dav demonstrantů, na ulicích vyrostly barikády, vlastenci si na několik dní zahráli na pouliční boje. Jakmile se však ozvala palba děl, vzdalo se město vítězi na milost a nemilost. Havlíček byl záhy potom zatčen; protože však byl během několikadenní vazby zvolen poslancem, nezbylo žalářníkům než dveře cely otevřít. To už však reakce střádala své síly a pravý absolutistický režim se připravoval za scénou k převzetí své úlohy. Zemí se začínalo rozlézat zlověstné ticho, dusno před bouří... A právě tehdy nastávala doba, kdy odvaha radikálů polehla jako tráva v závanech větru a Havlíček stál proti moci vlády, sbírající síly, sám... Bylo už věru pozdě, když jeden z radikálů poznamenal: „Bože, vždyť je ten Havlíček vlastně náš!“ Mocní, jak se ukázalo v těch časech a ještě mnohokrát potom, nevítají náhlá vzplanutí vášní a pouliční konflikty. Avšak ještě více jim vadí lidé opravdového srdce a pevných zásad, kteří jdou bez oklik a ohýbání zad za cíli, s nimiž spojili svůj osud. A právě tohle byl případ Havlíčkův. Nevzdal se a pokračoval ve výchově a uvědomování národa, jako by útlaku nebylo. Stanul před soudem, čtrnáct dní byl znovu vězněn, Národní noviny, první skutečný český politický deník, který Havlíček založil v revolučním roce, byl v lednu 1850 zastaven. Odchází tedy z Prahy a počíná vydávat v nedaleké Kutné Hoře časopis Slovan. Teď už může sám upínat své naděje jen do vzdálenější budoucnosti, do dalekých politických bojů, jichž se on sám již nezúčastní. Havlíčkovi je pořád ještě jen 29 let – a v tomto neuvěřitelném mládí je donucen se rozhodovat právě tak jako v 15.století Mistr Jan Hus. Buď půjde s větrem za bezpečím a jistotou, ale pak ztratí vše, sám sebe, smysl vlastní existence. Anebo půjde dál proti moci, která jej nakonec zničí. Havlíček byl i v necelých 30 letech dosti vyzrálou osobností, než aby se přizpůsobil násilí. A tato základní existenční volba nás nutně vede k úvahám o možnostech jedince, o otázkách individuální odvahy a smyslu malého národa, který se dostává mezi bezohledná soukolí dějin. Čeští lidé a český národ tuto otázku museli řešit mnohokrát. Na každé osudové křižovatce se země vždycky znovu v pojetí základních otázek rozdělila. Na jedné straně vítězila snaha vyčkat lepších dnů, přezimovat, vykoupit svou kůži vynucenou nebo ochotně přijatou loajalitou. Zastánci této volby (a je jich i v současném Československu dost) v podstatě ignorují všechny jiné hodnoty krom jediné – snahy o fyzické přežití. A vždycky znovu, když se obrátí směr větru, omlouvají loajální dušičky své postoje tvrzením, že zachraňovali lidské životy, že dokonce sami sebe a svou pověst obětovali jen proto, aby spasili národ. Těmto podivuhodně tvárným postavám je třeba jednou provždy odpovědět otázkou, zdali se národa skutečně zeptali, zda o záchranu stojí, respektive zda stojí o záchranu za cenu neslýchaných mravních škod. Českému národu tuto otázku nikdy nikdo nepoložil. Český národ také nepověřil žádného ze svých činitelů, aby stůj co stůj uhájil holé přežití národa. Jestliže by však země souhlasila s fyzickým přežíváním za cenu, kterou tento národ platí už po kolikáté v jediném století, pak bychom mohli směle pochybovat, zda oněch několik miliónů lidí má vůbec hodnotu před dějinami a zda mají mravní právo tak vehementně vyžadovat své fyzické přežívání. Tam, kde je přezimování vším, je totiž národ ničím. Jestliže se totiž některá země vzdá humanistických zásad, demokratických principů a svědomí, vyráží si sama z rukou smysl své existence. Je tu však ještě jiná volba než zbabělé přizpůsobení – je to volba Havlíčkova, vytrvalé naplňování ideálů, které jediné opravňují náš život a které také stojí za to, abychom pro ně v nezbytném případě i umírali. Ne každý má dost sil a dosti tvrdé čelo, aby se vydal cestou Havlíčkovou. Člověk však může působit i v drobném – korigovat nedobrou výchovu svých dětí ve školách, působit rovnou páteří na své okolí a jednat jen v souladu s neúplatným svědomím. Mohu-li se ozvat proti, ozvu se, nemohu-li však jít otevřeně proti, alespoň mlčím a ani v nejmenším neučiním nic pro. Havlíček tyto pevné hranice jasně rozlišoval, když napsal: „Světská moc může nás přinutiti k tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení. Kdyby se něco podobného od nás vynucovati chtělo, pak bude čas raději dokonce mlčeti.“ Sám v pravou chvíli svého Slovana zastavil a oslovil nepoučitelnou Vídeň: „Když vláda nechtěla snésti a trpěti naši rozumnou a zákonitou opozici, když nechtěla slyšeti důvody a zacpala raději násilím pramen, ze kterého prýštily, dobře, tedy umlkněme a uvidíme, jak jí záživné bude to hrobové ticho všech jejích národů, ku kterému je odsoudila.“ Havlíček však neučil své čtenáře ještě včas prostředkům zákonného odporu. Na první místo zařadil zákonné odmlouvání, žaloby a stížnosti až k nejvyšším místům na porušení práva, aby „vyšší ouřadové buď sami přiznali bezpráví a je odstranili, či aby jeho potvrzením sami museli slabochům dobře smýšlejícím strhnouti bělmo s očí nad pravým stavem věcí.“ Na druhé místo Havlíček zařadil veřejné horlení proti bezpráví v domácím i zahraničním tisku. Případné pronásledování autorů se pak stane ukázkou despotického násilí. Mezi zákonné prostředky řadí Havlíček i tisk, petice, shromáždění, písemná sdělení. Rovněž důležité jest nepotlačitelné projevování soucitnosti a oučastenství při veřejném ukřivdění a bezpráví, zvláště při procesech aj. Národ, dokavad se může pokojně a mlčky dívati, když jeho nejušlechtilejší mužové pro jeho práva a blaho ve vězení hynou, jest mlčky k hanbě a porobě odsouzen. Kdo se bojí na pravém místě promluviti, ten ať také mlčky snáší bezpráví. Rakouská moc vystřídala během krátkého Havlíčkova působení všechny formy nátlaku – zakázala mladému žurnalistovi cesty do Prahy, uvalila na něj politický dohled, stíhala jej desítkami soudních procesů, pokoušela se i o úplatky. Když selhaly všechny jinde osvědčené metody, překvapila třicetiletého Havlíčka jedné prosincové noci roku 1851 policejní eskorta, která jej odvezla do vyhnanství, do rakouského Brixenu. Dějiny dobře vědí, že strach podlamuje kolena a křiví charaktery. Méně je známo o tom, že moc sama má panický děs z neúplatných, rovných páteří a zásadových postojů... Havlíček sám se otázkou stálosti v názorech mnohokrát zabýval a nejednou se zmínil i o sobě. Nejlapidárněji se vyjádřil v jednom soukromém dopise: „Sum qui sum, a mohou si mne solit, pácovat nebo sušit, hering zůstane hering.“ Jindy se zabýval otázkou, proč jsou i poctiví lidé politicky nestálí a proč se dají snadno zastrašit. „Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad... Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co skutečně smýšlejí, vždycky tak činem vyznati, oni mají jen jakousi sváteční politiku mezi přáteli a při sklenici, ale všude ve skutečném životě jenom všední. Když slunce svítí liberální straně, poletují jako motýlkové v nejpestřejším barevném lesku; když ale se obzor zahalí mraky a od daleka bručí vládní hrom, již hned zalézají jako červíkové do svých dírek. Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlejí, kteří si utvořili pevná neporušitelná pravidla v politice, přes která nikdy nepřeskočí ani nepodlezou – takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům... ale zato se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody. V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale, když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude před každým, a buď si to císař sám, vyslovili a zastávali. Jen takovým způsobem může opravdu pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“ Jak daleko však byly Čechy těmto zásadám vzdáleny v časech, kdy rakouská moc Karla Havlíčka Borovského internovala mimo hranice země! Všechna opozice náhle utichla, radikálové ztišili své hlasy a mužům opuncovaným rokem čtyřicátým osmým se veřejnost zdaleka vyhýbala. Ba našlo se i mnoho horlivých přisluhovačů moci, bezpáteřných individuí, pro něž právě doba teroru je ve všech časech a ve všech zeměpisných šířkách a délkách příležitostí doslova sváteční. Jaký div, když čteme po tolika letech rozhořčení Karla Havlíčka, které, jak vidíme, zdaleka neplatilo jen v jeho době: „Teď mají chlapi dobré časy; jako vepřové mohou se veřejně s hlasitým chrochtáním v blátě válet, není žádného, kdo by je s karabáčem zaháněl do chlívku a s očí poctivého publikum! Z jejich apostasie, z jejich mizernosti nedělám si pranic, kdyby jich bylo plný Koňský trh, a já jsem sám: dejte mi jeden brk, kus papíru a dovolte mi desetkrát namočit pero a ze všech těch sloupů vlasti nezůstane jen mrchoviště a smrad!... ten čas nynější jest dobrý prostředek k vyčištění: všechen neřád má nyní příležitost vyložit se na krám a my máme kdy registrovat všechno, nebo přijde doba, že zas budou jinak chtít mluvit, ale pak jim ukážeme zrcadlo...a vymetáme je na hnůj, kam patří vedle svých patronů.“ Havlíček teprve v té době triumfoval nad revolučním radikalismem, který plápolal ve svém fanfarónství jen v dobách varu – ale opustil prapory při prvních náporech odvety. A tak čteme, že mnohým „věřilo se tenkrát neomezeně jen proto, že hodně radikálně křičeli, a přesvědčili jsme se nyní, že mnozí z nich v čas nebezpečí docela umlkli, anebo dokonce veliký skok od nejostřejšího radikálství až k vládní služebnosti učinili...“ a Havlíček se tedy ptá: „Kde jsou nyní všechny ty zástupy oněch „božích bojovníků“, kteří za těch časů s peřím a kokardami za kloboukem, se šavlemi po boku, v rozličných uniformách a národních krojích naplňovali hrdinskými řečmi svými všechny hospody království Českého? Kde jsou nyní tito mužové pokroku a vojínové pro svobodu, aby pomohli tlačiti skrovný vozík našich práv a svobod, který v hlubokém bahně vězí? Není jich tuto, zmizeli a zalezli se po dírách jako stříbrné peníze, vytratili se jako hlemejždi na podzim...“ Inu „lid jenom fyzicky může být podmaněn, svou pak sílu metafyzickou a morální může jedině on sám vlastní vinou utratiti, když klesne do temnoty a nectnosti.“ Když Karla Havlíčka po tří a půlletém vyhnanství konečně roku 1855 propustili do vlasti, poznal zblízka všechnu ubohost své doby, svázané „realitami“, které diktovala moc. Většina bývalých přátel se mladého novináře, ocejchovaného trestem, stranila a dokonce i venkovští lidé křupansky tvrdě, nesmyslně odsuzovali Havlíčkovu žurnalistickou činnost. Někdy se nám zdá, jako by se národy dělily – podle povahy lidí – na orly a zajíce. Ti jedni se pokoušejí úporným máváním křídel vznést nad přízemnost světa, ti druzí si hledí záhonů kapusty; zvláště přijdou-li na pole myslivci, splynou zajíci s terénem. Nemáme zajisté nic proti tiché povaze bojácných – kdyby ovšem mnozí ze zajíců v těžkých dobách nehořekovali na hrdost orlů, kteří upoutávají pozornost lovce a kteří mohou svým provokativním letem rozhněvat muže s puškou v ruce. A snad ze všeho nejdráždivější jsou věčné otázky přestrašených ušáků světa: má-li vůbec smysl létat a cože ze svého letu orli mají... Tuhle mentalitu přízemních lidí vystihl Havlíček sám jedinou větou: „Vlastenectví, láska k vlasti jest oheň: jenom někteří jsou hlavněmi, uhlím, dřívím, které hoří, druzí však a ostatní buď se jen při ohni ohřívají, aneb si jím svítí, anebo při něm kaši vaří, aneb i dýmky a cigáry si zapalují...“ Tragičtější na tomto stavu věcí je holý fakt, že vládnoucí moc sama je i v totalitní zemi nepočetná a byla by i nevlivná, a tedy nepevná, kdyby nenacházela dost ochotných přisluhovačů a lidskou laxnost k vlastnímu osudu. Lidí lhostejné povahy a labilního charakteru je ovšem mnohonásobně víc než bezprostředních nositelů moci. Nemýlil se tudíž Havlíček, když psal, že největší nebezpečí svobody leží v nás samotných. Když vypočítával nepřátele svobody, uvedl osm nebo devět ministrů, větší část šlechty a ovšem i velké hejno „dobře smýšlejících“ – a armádu. „A kdo potřebuje na důkaz svého práva 900.000 mužů a 100.000 koňů, jest více k politování než k obávání.“ Proti všem těmto nepřátelům však stojí, nebo měl by stát národ, svobodomyslní lidé. „Co jim tedy schází, aby uskutečnili své přání? Nic než uvědomění svých sil, vzdělanost, svornost, zdravý smysl, opatrnost a dobré použití okolností.“ „Špatný voják, který hrdinsky smýšlí jenom v čas pokoje, když není nebezpečenství. Pro trochu peněz (konfiskace, kauce) a pro kousek žaláře nemusí se ještě pravda zamlčeti. Ten jest zatracen, kdo sám v sebe důvěru ztratil.“ Podle Havlíčka „jest lépe, když není jiné pomoci, raději s jedním podvázaným křídlem létati a snažiti se, aby hlas národa zcela neumlknul, než zanechati pole docela nočním netopýrům a sovám, které bez toho dost hrdě se vznášejí kvíkajíce jen pořád o pořádku a bezpečnosti...“ Vraťme se však k osobě Karla Havlíčka, jemuž nedobrovolný pobyt v Rakousku a přivítání doma nakonec přece jen přelomilo křídla. Netrvalo dlouho a žurnalista Havlíček ulehl s tuberkulosou plic na smrtelnou postel. Zemřel v roce padesátém šestém, několik měsíců před svými 35. narozeninami. Protože však člověk je věčný tím, co věčného za svého života učiní, ani přestrašený národ na tohoto výjimečného muže zapomenout nemohl. Uplynulo jen čtrnáct let a na domě, v němž zesnul, visela kovová deska a rok poté v jeho městě, v Brodě Havlíčkově, se sešly davy pamětníků, aby oslavily padesáté výročí žurnalistových narozenin. Běh dějin bývá složitý a ubírá se podivnými, nám lidem nepochopitelnými oklikami. Přesto však i laik v nich rozpozná tichý chod času, který odměřuje spravedlnost. Jedinec Havlíček, za nímž kdysi nestála ani žádná pevná opoziční strana, ve svém boji proti rakouské moci podlehl. Ale neuplynulo o mnoho déle než půl století a na bojištích první světové války posbírali lidé válečnou kořist – bronzové kanóny rakouské armády – a z těchto kanónů, které kdysi representovaly sílu říše, byl odlit monumentální pomník monumentální postavy evropské žurnalistiky. |
| Příběh první: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2007.
Další články autora
- Slavomír Pejčoch-Ravik: Der Schatz der Nibelungen
- Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O fotografování, aneb fotogenický fotograf Josef Hlinomaz
- Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak to bylo s Romulem a Remem
- Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec
- Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (5)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Karel Šíp |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jitka Molavcová |