Miroslav Sígl: Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(1)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
| Miroslav Sígl. Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(1) OA Praha-Karlín (k 70. výročí abiturientů z let 1940 – 1945) S každým novým školním rokem na mne dolehnou vzpomínky o tom, jak to bývalo s mým “študýrováním“, jak jsem sám vyprovázel své děti do školy, jak jsem se těšil ze školních výsledků svých pět vnuků a jedné pravnučky. Letos je moje vzpomínání takřka výroční: před 70 lety - v září 1940 - jsem se už jen ohlédl po naší měšťanské škole v mé rodné obci a odjížděl jsem na kole do Prahy - ostatně jsem tak činil, dokud nezačaly mrazy. Našel jsem dva hodné lidi na jejím okraji, kteří mi dovolili nechávat si u nich můj „vehikl“, a odtud už tramvají do Karlína. Zde od roku 1909 zahájila svou výuku nejprve Vyšší škola obchodní, po první světové válce již měla název Obchodní akademie. Vzpomínala přitom na 36 svých obětí, kteří na frontách světové války zahynuli a další se vrátili jako invalidé.  Páni profesoři – jak se dříve říkalo pedagogům na středních školách – se svým vzděláním, erudicí, a neváhám říci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveň. Vzpomenu některé, kteří učili ještě mne a které jsme měli ve velké oblibě (abecedně). Všichni měli tituly Ing. nebo RNDr. či RCDr (méně obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních věd). • Volfgang Jankovec, zapojený do politického života v předmnichovské republice, napsal a vydal několik svých sociálně politických studií. Jeětě jeho jméno vzpomenu dále. • Karel Kněnický, „Kněnda“ zvaný – známý atlet, dlouholetý držitel rekordu v běhu na 400 metrů, naučil nás nejen závodit v lehkoatletických disciplinách, ale tak hrát basketbal. Jeho dceru Janu jsem v pozdějších letech zasvěcoval do novinařiny. • Karel Kulle, vyhlášený člen Klubu českých turistů, ale nás učil vědám obchodním, vždycky si však našel spojitost s nimi a hovořil o výletu, který podnikl právě minulou neděli. • Josef Maruška, odborník a poradce našich různých obchodních inspekcí, hodnocených vysoko i v mezinárodním obchodu, usměvavý děduška v našich očích, nikdo u něj nepropadal. • Vratislav Vycpálek, jehož dějepisné vyprávění (to nebyla ani výuka, ale próza o vztahu k našemu národu, jeho lidu) stálo za tím vším, po němž byl plným právem pojmenován i pozdější soubor písní a tanců, kde jsem působil svým zpěvem ve sboru, spolu se sochařem Olbramem Zoubkem například. S tím jsem také prožíval pozdější vojenskou základní službu. Na počátku té druhé světové války k těmto profesorům přibyli další, neméně významní – museli opustit pedagogické působení na vysokých školách, které nacisté zavřeli, a vyhozeným pedagogům se podařilo uchytit na nejrůznějších středních školách. Obchodní akademie v Praze - Karlíně měla zvlášť štěstí. Opět uvedu některé z nich. • Alena Bernášková, učila nás sice němčině a angličtině, ale mnoho času strávila nad překlady Agáty Christie, jejíž zdramatizovaná detektivka Deset malých černoušků se hrála dlouhá léta. A my znali Alenin překlad (říkali jsme jí křestním jménem, ale vykali). Byl krásný a stojí za citaci: Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět. Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm. Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukal, zbylo jich jen sedm. Sedm malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest. Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět. Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři. Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, šli do světa tři. Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva. Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný. Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný. „Česky jste se to naučil perfektně, ale vaše angličtina je prachbídná!“, řekla mi poté, co mi dovolila báseň oddeklamovat česky. Chtěla se přesvědčit, když jsem tvrdil, že anglicky jsem to ještě nezvládl, ale česky to svedu. Další vzpomínku mám na tuto o pár let starší profesorku než jsme byli my, proto jsme se do ní jeden po druhém zamilovávali, ale srdce její jsme nezlomili. Slyšel jsem recitovat tehdejší výbornou vypravěčku Ludmilu Pelikánovou těžké verše básníka – symbolisty Otokara Březiny s n ozvem Moje matka: Šla žitím matka má, jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala se stromu času – byl její začátek a devátá sloka končila: V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý les se do mých očí přelil. Žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil… Natolik jsem byl těmito verši fascinován, že jsem si vypůjčil Březinovy Tajemné dálky a Svítání na západě a když jsem kdesi četl, že se pořádá soutěž mladých recitátorů, přihlásil jsem se do ní právě s touto básní. Podmínkou ovšem bylo, že musí každá přednesená báseň být přeložena do němčiny, aby ji mohli němečtí schvalovatelé posoudit. Ale přednášet jsem ji mohl potom česky. Požádal jsem naší Alenu, která nás učila zároveň němčině, zda mi báseň pro ten účel přeložila. Neodmítla, stálo ji to celou neděli, jak prohlásila, když mi vítězoslavně tu báseň, kterou nejen že přeložila, ale ona ji do němčiny přebásnila (!) v pondělí odevzdávala. Jak já ji zato miloval a už jsem se od této chvíle věnoval jejím předmětům o poznání více. Konečně – nemohu smlčet vzpomínkou, která v nás zanechala hluboký otřes, ale navíc upevnila vztahy celé třídy, každého z nás s touto začínající profesorkou. Budu psát dále o jiném podobném příběhu. Začátky mají oba podobné. Na hodinu němčiny přišli do třídy na inspekci němečtí inspektoři. To nikdo nečekal a sami si nás začali zkoušet, jak známe životopis Adolfa Hitlera - z paměti a v němčině! Bylo to žalostné a pro ně dost pobuřující, že se na naši pobledlou Alenu rozeřvali tak, že se u stolu chvíli přidržela a vzápětí omdlela a svalila se na židli a s židle na podlahu. Němečtí inspektoři s prásknutím dveřmi opustili třídu a my honem utíkali k Aleně, mokrou houbou jsme jí utírali skráně, ruce, hruď… Alena se probrala, vrávorala a ptala se, co se to s ní dělo? Děkovala nám všem a postupně nám jednomu po druhém také stiskla ruku, že jsme to s ní vydrželi. Takové silné momenty nelze zapomenout. • Další vynikající profesorkou byla Jarmila Brázdová, ocenila, že jsem už několik let ovládal psaní na stroji, čemuž nás učila. Automaticky jsem měl vše u ní „za jedna“ (těch jedniček jinak mnoho v ostatních předmětech nebylo, až na český jazyk – o tom píšu dále). V psaní na stroji se u ní pořádaly soutěže,.To bych zvlášť zdůraznil: pokud se v něčem mohlo soutěžit, tak se soutěžilo, výsledky se zveřejňovaly, byly souboje ve třídách a mezi třídami stejného ročníku, ale také celoškolské soutěže. Z nich pak vycházeli mistři na další soutěživá klání, než je nacisti zrušili bez náhrady a mnohdy v samém zárodku. Profesorka Brázdová ovládala stroj brilantně a když jsme jí jednou požádali, zda by nám své umění předvedla, sedla za „underwoodku“ a odvětila „Tak diktujte jeden po druhém, a zrychlujte tempo…“ To byl vynikající koncert! Však následoval dlouhatánský potlesk, až nakoukla do naší třídy kolegyně z vedlejší třídy, co se to u nás děje… • Josef Cafourek – věčně živé téma našeho každého abiturientského setkávání. Figura, na něhož nelze zapomenout. Hospodářský zeměpis byl jeho doménou, méně už naší. Ale cestovali jsme rádi, ale méně šťastní jsme byli, když jsme do příští hodiny měli přinést nakreslenu hospodářskou mapu území, o němž jsme se učili, přitom barevně vyvedenou, aby byly zvýrazněny její hospodářské přednosti. A už vůbec nešťastni jsme byli, když nás zkoušel a zeptal se zničehož nic: „Vyber si, pecku, stovku nebo mapku?“ V takovém případě začal tykat. Pecka znamenala „pětku - nedostatečnou“ , stovka představovala vyhledat sto měst na mapě světa, určit jejich severní šířku a východní délku, vše krasopisně abecedně sepsat. Nu – mapku namalovat, jsme rovněž dostávali za trest nebo, když jsme učivo nezvládali. To víte, že jsme všelijak švindlovali. S mým přítelem Ottou Pifflem, také duší podnikavou, proto jsme byli spolupracovníky dlouhá léta, jsme jednou města s „v.d.“ a „s. š.“ vyhledali hned celou tisícovku, aby si mohli kluci z čeho vybírat. Opisovali to tak, aby se nepoznalo, že jde o jeden a týž zdroj – na přeskáčku, sice podle abecedy, ale to bylo jediné z toho trestu, že to museli napsat vlastní rukou. Jen jsme nikdy nepoznali, jak to ten „Cafourek“ dělá, že zná tak důkladně světový zeměpis. Měli jsme například rozloženy atlasy před sebou a on procházel uličkou mezi lavicemi a ptal se: „Našel´to tam, ty kluku pitomá“ (v jeho hodinách šla veškerá zdrženlivost a úcta stranou, zásadně tykal), a dlouhým pravítkem ťukl každému přesně tam, kde místo, které jsme v tom atlase měli hledat, se skutečně nacházelo! Jednou třídní šprýmař Olda Kořán natočil ten atlas proti němu, zda na to přijde. Nejen že přišel, ale klepl pravítkem Oldu do hlavy a vyhrkl: „Koho chceš splést, Kořáne? Mám u Tvého táty pod pultem šunku…“ Olda byl totiž synem firmy „Bratří Kořánové, Královská třída, Praha-Karlín“. Olda hned pohotově: „Stačí říct, pane profesore, kdy ji mohu přinést?“ Ke Kořánům do prodejny jsme rádi chodívali na dršťkovou polévku nebo „prdelandu“ (tmavou ze zabíjačkové krve), ale hlavně na vynikající jitrnice nebo tlačenku. Olda přivedl celou bandu hladových spolužáků, paní Kořánová v bílé zástěře nás pozvala dozadu do kuchyně a začala nám podstrojovat. Byla válka, to byly naše největší svátky, o čemž jsme ovšem museli mlčet. Stejně Oldův tatínek své řeznictví a uzenářství byl nucen v posledních letech války zavřít, jinak by zavřeli asi jeho. Maso dostával také „neregulérně“ od různých venkovských dodavatelů. Ruštinář Cygankov vedl k Oldovi zase takovýto proslov v lámané češtině: „Koržán, vy nic neumět, já pšijít k Vám a šíct tatínkovi: Za korunu buřti a Váš syn je velký sviňák“. Olda nato (ten se nechal nikdy zaskočit, jeho pohotové repliky jsem vždy obdivoval): „Ale pane profesore, stačí říct, já Vám ten pletenec buřtů přinesu třeba hned zítra…“ • Překladatel slovníku česko-anglického a anglicko-českého Jan Caha si získal naše srdce svým úžasným vystupováním pravého gentlemana, jemuž jsme se chtěli podobat. V českém jazyce jsem nepoznal lepšího kantora, ne proto, že jsem ze všech slohových cvičení dostával od něj „výbornou“, ale protože nás zbavoval naučených klišé, vulgarismů, vysvětloval smysl žargónů všeho druhu, on si s tou češtinou - byť angličtinář - dovedl pohrát. Jeho hodiny byly v době nacistické hrůzovlády v naší zemi pravým požehnáním. Četl jednou moje slohové cvičení, napsané přímo v hodině, před celou třídou, zatímco já nevěděl kam s očima. Mí spolužáci, většinou synové obchodníků, podnikatelů, pokud je nacisti nestačili ještě zavřít, bankovních úředníků – pragmatiků, najednou poslouchali literární dílko, jak je profesor Jan Caha nazval. Většího vyznamenání jsem na počátku mého středoškolského studia ani čekat nemohl. Dávno po válce v roce 1959 (Obchodní akademii bylo 50 let) jsem Jana Cahu požádal, aby mi napsal do Hospodářských novin, kde jsem pracoval, a kde jsem také zorganizoval soutěž mezi obchodními školami (tehdy ekonomickými). Napsal rovnou fejeton, který jsem na počest výročí své někdejší školy otiskl. Vynikající kantor, který po válce zakotvil mezi filology Čs. akademie věd – přirozený vývoj! • Alexandr Cygankov - protože jsem začal abecedně, jinak by patřil chronologicky mezi kantory až na konec – zasvěcoval nás po osvobození od května do září 1945 do tajů ruského jazyka, který jsme do té doby slýchali, jen když jsme si pustili tajně vysílání z Moskvy. A vidíte, naučil nás hodně, dodnes vzpomínám na některé Krylovovy bajky přednášené v ruštině, jak jsem je ovládal. Pochopte, bylo po válce, k Rusům jsme vzhlíželi jako k osvoboditelům, chtěli jsme znát jejich jazyk, jejich duši, jejich literaturu. Z dob první republiky jsem měl ve své knihovničce „Gogola mládeži“, něco od Dostojevského a Gorkého – nebýt výhry v soutěži od nakladatele J. R. Vilímka – nevěděl bych o nich nic bližšího. Přijde pan profesor a čte nám v hodině ruského jazyka - jak jinak - než rusky právě ty příběhy, které jsem znal přeložené kdysi dávno do češtiny! A pan profesor odložil knihu, z níž předčítal a ptá se nás, zda jsme alespoň něčemu porozuměli? Vždyť je to příbuzný jazyk! Nesměle se hlásím a zkouším to po svém. Na tváři pana profesora se objevil úsměv a následovala slovní pochvala. Jistě, přiznal jsem se, jak jsem tomu čtenému textu mohl tak snadno porozumět. Další „výborná“, ale opravdu nevím, kolik jich vlastně ještě bylo. • Dvojku – chvalitebnou – jsem měl z těsnopisu od Adolfa Klančíka! Ten výbornými nehýřil, ale vyznačoval se tím, že byl komorním stenografem před válkou, a potom po ní sedával ve sněmovně hned pod řečnickým pultem poslanců. Ale byl také „kladivářem“, sportovcem, atletem, který se jednou rozmáchl tím kladivem na letenské Spartě tak, že přelétlo ohradu a vlétlo do tramvaje, která projížděla právě kolem. Psaly o tom všechny noviny! Dokázal psát těsnopisem oběma rukama, přehazoval tužku – co tužku, také křídu u tabule – z ruky do ruky, a my nestačili nikdy jeho tempu, když nám diktoval a sám to s námi psal křídou na tabuli! Nejméně pětkrát většími samoznaky, než jaké jsme psali do sešitů. Uf, to jsme se vždycky zapotili. Tužky jsme museli mít dokonale ořezané, vždy jich mít k dispozici několik, kdyby se u některé zlomila tuha. Jenomže z kupeckých počtů od téhož Adolfa Kančíka, který je rovněž učil, jsem ve 3. ročníku dostal nedostatečnou. Protože byla jediná, měl jsem po prázdninách možnost opravy. Reparát mi zkazil celé dva horké měsíce, v tom žně na poli u nás doma, výlety téměř žádné, ještě že jsme byli dva – ze sousední vesnice Chlumína ještě Václav Loskot. Kupečtí počtáři se z nás stali, až když se naší výuky chopil náš spolužák Zdeněk Hořánek. Však mu maminka podstrojovala lívanci či vdolky s domácí marmeládou, tvarohem a smetanou – vše od našich kraviček. Ale to vůbec nevěděla, že jsem propadl na konci školního roku. N atolik se zas tolik o mé studium nezajímala. Po prázdninách přijdeme s Václavem do kabinetu a profesor Klančík se vyptává, jak jsme se „našprtali“. „Co vám jde nejlíp“, ptá se mne? Odpovídám nesměle, ale asi přesvědčivě: „Pane profesore, učil nás Zdeněk Hořánků a říkal nám, že nemá o nás žádný strach, hlavně abychom se nepodělali my…“ Adolf Klančík se rozesmál, nakonec rozhovor skončil, podával nám ruku a přál nám do 4. ročníku mnoho úspěchu! My nevěřili svým očím, svému sluchu! Bylo září 1944. Válečný rok, děsivý, ale nadějný po všech stránkách… K profesoru Klančíkovi jsem se ještě jednou vrátil, když jsem se v Čs. televizi seznámil s dalším komorním stenografem – byl jím zástupce šéfredaktora Televizních novin Aleš Poledne. Brzy po mém nástupu jsme se stali věrnými přáteli. Jen málo mých šéfů či podšéfů bylo tak humorných, tolerantních, chápajících a dokázajících téměř ze všech „průšvihů“ člověka vytáhnout! Doba byla podobná – chmurná, protože v období jakési renesance let 1965 - 1968 řádili ještě plnomocníci Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) a s těmi to Aleš, vzděláním JUDr., náramně uměl. Na redakčních poradách si psal do sešitu jen těsnopisně. Některé kolegy to štvalo, „co si to ten Poledne pořád píše…?“ Ale to bych příliš odběhl od tématu, ale jen proto, že Aleš se s Klančíkem dobře znali, oba zapisovali veškerá jednání v obou komorách Parlamentu. Každý odborník vám potvrdí, že k požadavkům na odbornou kvalifikaci komorního stenografa je nejen široký rozhled, nýbrž i schopnost zorientovat se na jeho základě v projednávaných otázkách. Rychlost projevů se stále zvětšuje, a to v průměru i ve specifických situacích (např. kvůli časovým limitům, v emocemi naplněné atmosféře apod.); jejich stenograf musí mít dostatečnou rychlostní kapacitu. Nesmí či neměl by podlehnout stresovým okamžikům, natožpak panice a nervozitě svého okolí. Stenografování a jazykově správné převádění nastenografovaného textu, je činnost vyžadující nadprůměrnou úroveň jazykové kompetence stenografa. Součástí zápisu jsou kromě pronášených projevů i relevantní charakteristiky celkové situace, v níž se jedná (smích, potlesk, výkřiky z lavic poslanců…). Opět je zde potřebná šíře rozsahu vnímání a pozornosti, jako psychických dispozic stenografa. Požadavky státní zkoušky z komorního těsnopisu – tj. doslovné zapsání a správné převedení dvou šestiminutových diktátů (tématicky obecného a odborného), stoupající rychlostí od 90 do 110 slov za minutu – prověřují uvedené schopnosti, jež tvoří nezbytný základ úspěšné stenografické činnosti. Neodmyslitelné je soustavné sebevzdělávání a tvořivé využívání výsledků stálého reflektování vlastní praxe. Těmto všem požadavkům profesionalita obou plně odpovídala. Také jsem pošilhával po něčem podobném, ale jsem vděčný svému rozhodnutí, že jsem tak neučinil. Přesto jsem těsnopis dost často používal při své novinářské práci, při rozhovorech nebo konferencích byl neocenitelný. Ale sedět u stolku s lampičkou dlouhou dobu, zapisovat a pak přepisovat – v lepším případě diktovat písařce – to bych nedokázal. Věřím, že už se nedivíte mému obdivu k těm dvěma stenografům a že jsem jim věnoval tolik pozornosti. Zaslouží si ji. Jejich rekordních výkonů jsme nikdy nedosáhli. Oba už nejsou mezi námi. • Třídní profesor Ladislav Kont, pocházející z šlechtické rodiny, stejně jako další profesor Jan Vaněk (to jsme se dozvěděli z doslechu, jinak se k tomu svému původu nikdy sami nehlásili). Každou chvíli hrozil „konsilium abeundi“, ale nikdy to doporučení, abychom skončili se studiem na karlínské věhlasné „akádě“, neuskutečnil. Byl veskrze duše dobrotivá, dnes bych řekl, že nás všechny měl rád. Byla jsme jeho třída, na kterou nedal dopustit! Zajímal se, jak nám to jde v ostatních předmětech,anebo přišel rovnou a říká mi: „Mluvil jsem s tím a s tím panem kolegou, není s Vámi moc spokojen, přidejte, studente, nemohu se za Vás takto přimlouvat…“ To byla motivace! • Zlatý dědek František Merhaut! Hrával s Volfgangem Jankovcem šachy, dokud Jankovce neodvlekli nacisti a neumučili v koncentračním táboře. Přišli ho zatknout snad ve stejný den jako profesora J. J. Paulíka‚ budu o něm psát dále. Zahynul (nebo byl popraven nebo usmrcen jinak?) krátce před Vánocemi – 20. prosince 1944. Bylo mu 48 let. Hrávali s námi také simultánky po vyučování. Na dlouhé školní chodbě se natáhly lavice a židle, roztáhli jsme své šachovnice, postavili figurky a oni chodili jeden za druhým ke každému z nás, a pravítkem postrkovali svými figurkami. To byla škola hrou! Nevím, jestli někdy nechali někoho vyhrát – byli to mistři šachu. Ale když viděli, že by stačil jediný tah z naší strany, tak až po tom špatném tahu bravurně prohlásili: „Vidíte, a stačilo touto figurkou táhnout a byl jsem v šachu…“ „Nastudujte si pár tahů dopředu, příteli…“, nebo jindy, když hra byla slibná: „Aljechin z Vás nebude, ale tohle se Vám povedlo…“ (Alexandr Aljechin byl v té době světový velmistr). Kdepak – bílý táhne a po třetím tahu dá mat… nebo dámský gambit… braní soupeřovu figurku mimochodem… v tom byli ti dva páni profesoři mistry. Bleskový nebo rapid šach – takovou hru milovali, ale kdo jim měl stačit? Pana profesora Merhauta jsem si hrou v šachy moc nenaklonil, ale psal jsem do měsíčníku „Širým světem“ a do „Vesmíru“ – oba přírodopisné a zeměpisné časopisy, kde na nezletilých autorech požadovali, aby se jim pod příspěvek podepsali jejich vyučující přírodopisu nebo zeměpisu. A jejich jména také uváděli za mým jménem skutečného autora. „Prosím, pane profesore, byl byste tak laskav a přečetl si tento můj příspěvek, redakce to na mne požaduje…“ Pan profesor si rukopis vstrčil do svých desek a „zítra se o něj přihlašte“. Nikdy se mi nestalo, aby mi příspěvek nepodepsal, ale jeho připomínky jsem vždy rád akceptoval. Byl pro mne autoritou. Redakce pak bez obav mé příspěvky tiskla. Vždy jsem si zašel pro dva výtisky – jeden pro sebe a druhý pro pana profesora. To byl můj honorář. A vyznamenáním bylo, když mne pan profesor potkal na chodbě a zeptal se: „Poslyšte, už jste dlouho nic nepsal, co je s vámi, mně chybí únorový či březnový výtisk…“ „Hned to napravím, pane profesore…“ Redakce měla pro to pochopení a jednou mi dala celý svázaný ročník pro pana profesora, který tak vzorně spolupracuje. • K mimořádně pozoruhodným osobnostem patřil bezesporu Miroslav Míčko (1912-1970). Jeho činnost přesahovala hranice naší karlínské „akády“. Tady našel útočiště po propuštění z akademického světa, vzal za vděk “akademii střední“. O to více jsme si ho vážili. Byl českým výtvarným kritikem, teoretikem a historikem moderního umění. V letech působení v Karlíně se rodila jeho vynikající kniha „Malíř svého lidu – čtení o Mikoláši Alšovi“, o čemž jednou vyprávěl na celoškolské besedě v nabité tělocvičně. Uprostřed války posiloval v nás odpor vůči nacistickým okupantům, tak jsme to cítili z podtextu jeho přednášky. O deset let později v roce 1951 podle ní natočil režisér Václav Krška s talentovaným kameramanem Ferdinandem Pečenkou životopisný film s hvězdným obsazením (M. Alše hrál Karel Höger, jeho ženu Dana Medřická, dále si pamatuji na Zdeňka Štěpánka a Jaroslava Vojtu), ale zejména nezapomenu, že jsem se na tom promítání viděl i se svým nedávným profesorem. Mezitím vydal ještě sborník o historických památkách v Československu – za pět minut dvanáct. Totiž před „vítězným únorem“ v roce 1948. Jeho název zněl „Naše vlast v obrazech“, ale překrásné texty byly dílem Miroslava Míčka. • Právník Miroslav Motlík, duše vše chápající, jinak také lidový léčitel (až mnohem později pečoval i o zdraví našeho prezidenta republiky Ludvíka Svobodu), nás učil hospodářskému (obchodnímu) právu. To chtělo logické uvažování a přesné vyjadřování, žádné „okecávání“ nebylo možné. „Počkejte, počkejte, vy jste si něco našprtal, ale jak tomu rozumíte?“ Učte se právu v bezprávním státu! To jsem mu jednou namítl, on mlčky souhlasil (to by byla velezrada, kdyby mi to na kývl, ale kdo by to na takového milého člověka kde udal?). Snažil se mi vysvětlit, jak některé právní normy jsou doktrinálně neslučitelné s právem v jiných zemích, ale nelze učit jinak a nejsme na vysoké škole, abychom to tak podrobně rozebírali. Míval jsem z právní nauky trojky, „lepší známku Vám dát nemohu“, omlouval se mi. A také patřil k těm, kteří se za mne přimlouvali u jiných kolegů, jak se mi až po mnoha letech při našem setkání přiznal. „Všichni vás dobře znali, věděli, z jakých jste nuzných poměrů, ale vy jste na to nikdy nehřešil, smířil jste se s hodnocením, ale měl jste navíc… škoda, že jste se víc a lépe nepřipravoval…“ „Jaká škoda, pane profesore? Svého jsem dosáhl, stal se redaktorem, pak mne sice vyhodili, ale jsem znovu redaktorem… Doma tři děti a hodnou manželku, co si víc mohu přát…“ „Dobrá, dobrá, tak si napište recept na Vaše neduhy…“ „Jaké neduhy, co Vy o nich víte, pane profesore…“ „Stačí, když se Vám podívám do očí nebo na ruce…“ Měl pravdu, shlížel jsem k němu s úctou dvojnásobnou. A jeho receptury s bylinkami a česnekem zabíraly znamenitě. • Spisovatel Jaroslav Jan Paulík – ten mě učil! Jeho Arizonu jsme si půjčovali kolovacím způsobem! Vydávají ji dosud – vždyť to byl vlastně první trampský román, tehdejší kritikou nepochopený. Ale náš pan profesor tu Arizonu procestoval, protože hojně cestoval, také po Evropě, Africe, byl v Indii, znal Balkán – dokud to šlo a jak nám o tom vyprávěl. Škoda, že jsem si tenkrát nepřibral jako třetí jazyk francouzštinu! Tu učil znamenitě a kluci si ho nestačili chválit. Překládal, psal kromě cestopisů fejetony, filmové kritiky, vtipné, ironické eseje (Technika flirtu neboli umění nedokonale milovat – další oblíbená knížka, kterou jsem sháněl po všech knihovnách, všude byla rozpůjčená!). Ale ještě pro jedno jsem miloval tohoto pana profesora, který míval v naší třídě občas záskoky, a to bývala vždycky „hodina - báseň“. Pocházel z Pelhřimova, miloval Křemešník nad tímto městem a já jsem znal odtud román „Šimon kouzelník“ od jiného pelhřimovského rodáka Františka Hamzy (1868-1930), protože ten obdržela za odměnu moje učitelka na měšťanské škole, když zorganizovala v naší třídě účast v soutěži Malého čtenáře „Kdo zná nejlépe svůj rodný kraj“. Román mi půjčila a posléze věnovala, svázaný v plátně, vydalo nakladatelství J. R. Vilímek. A najednou od pana profesora Paulíka zaslechnu „Pelhřimov, jak bych ho neznal, to je moje rodiště…“ A rozněžnil se tak, že jsme ani nedutali. Bohužel musím napsat cosi krutého, a vždy při této vzpomínce je mi z toho nevýslovně smutno. Nebýt toho přímým svědkem, nikdo by mi neuvěřil. Bylo 14. října 1942 (mám v deníku zapsáno), když vtrhli do naší třídy dva gestapáci ve svých děsivých mundurech, a vykřikli otázku „Herr Paulik?“, přistoupili k němu, už pobledlému a doslova odvlekli od třídní tabule. My jsme zůstali strachy jako opaření. Co se bude dít? Nikdo z nás si netroufl otevřít dveře na chodbu, odkud jsme slyšeli jen dunění kroků těch nacistických neurvalců. Kolik museli podobní pochopové takto zatknout našich lidí po atentátu na Reinharda Heydricha (došlo k němu 27. května 1942), byly jich stovky, jak jsme ta jména četli na červených plakátech všude po Praze nalepených. Teprve po zvonění jsme někteří z nás letěli do sborovny oznámit, co se stalo. Ale ředitel byl zpravený, gestapáci byli napřed u něj a do naší třídy šli už najisto. Teprve po válce jsem se pídil po svém drahém a milovaném profesoru J. J. Paulíkovi (1895-1945). Ano, píšu to datum správně, ale ztěžka. Byl odsouzen k trestu smrti a teprve 16. dubna 1945 (tři neděle před koncem války!) byl odtransportován do věznice Drei Berge, kde zemřel či byl skutečně popraven? Rovněž jsem se dozvěděl, že působil zpravodajsky ve skupině „Věrni zůstaneme“ a z té bylo pozatýkáno mnoho odbojářů. Přečetl jsem po válce všechno, co J. J. Paulík stačil napsat: román Utonulá, kde místem děje je Pelhřimov, Ošklivá tvář lásky – povídky opět situované do Pelhřimova, nu a pak jeho cestopisy, jak jsem je už vzpomínal. Vzdávám mu svůj hold a do smrti budu děkovat za ty střípky vzpomínek, které mě s tímto člověkem spojují. Genius loci Pelhřimova působil i po smrti tohoto jejich významného rodáka: tady se narodili oba bratři Oldřich a Lubomír Lipský, Jiří Lír a můj přítel, novinářský kolega Dušan Tomášek. Bylo jich určitě mnohem více… Všichni mi potvrdí, že J. J. Paulík nebude nikdy zapomenut. Z karlínské Obchodní akademie to nebyla zdaleka jediná oběť nacistického řádění. Období nacistické okupace a pražské povstání si vyžádaly celkem 92 životů z té naší někdy milované, jindy zatracované školy. Jejich jména jsou v té budově na třech pamětních deskách. • Pivoňková Božena, ale pro nás to byla „Bobina“, také o něco málo starší než my, stejný ročník jako Alena Bernášková. Proč ji vzpomínám? Ani ne tolik si pamatuji o ní ze školních let, ale protože jsme zvali své bývalé kantory na naše třídní sešlosti, shodl jsem se jednou s profesorkou Pivoňkovou na tom, že jsem s velkým zájmem přečetl knihu amerického spisovatele Evana Huntera Džungle před tabulí. Anebo to bylo jinak: ona se na tu knížku ptala, kdo z nás ji četl? Začala se zajímat blíže a já jsem za ní šel tenkrát do jejího bytu, abych ji tu knížku půjčil. Pozvala mne dál a teprve potom jsem se o knížce rozpovídal víc. Byla na ni moc natěšená. Jakby ne! Zabývá se sociální problematikou, která vládne ve školách, kde se scházejí děti sociálně, ekonomicky, národnostně, jazykově, fyzicky či mentálně handicapované, čímž jsou jakoby automaticky vyloučeny ze společenského systému, jehož součástí jsou a který o ně nejeví větší zájem. Přesto idealisticky založený profesor Richard Dadier je rozhodnut ty problémové žáky naučit angličtině co nejlépe. Zkouší různými způsoby vzbudit ve svých svěřencích zájem, je laskavý i tvrdý, trpělivý a výbušný, ale ze všeho nejvíce je mnohokrát šokován. Až přehnaně hrdinsky překonává následky nelidského týrání a vše nakonec bere jaksi sportovně. Kniha je dramaticky napsaná, je v ní horor, satira, humor. „Už dost, dost…“, uťala mne v mém líčení „Bobina“, že si to všechno procítí sama. Vzala mne za ruce, naklonila se nade mnou a políbila mne. Psal se rok 1985, už jsem byl dávno otcem tří dětí, ona ve věku 60-65 let, ale mne se zatočila hlava, co se to se mnou děje? Nevím, jak jsem se z jejího bytu tenkrát vypotácel, ale najednou jsem si uvědomil, že zůstala celý život sama, že bych ji mohl dokonce milovat, což jsem ihned zavrhl, protože jsem se před třemi lety rozvedl a oženil se podruhé, rovněž šťastně a nemohl bych být své nové ženě nevěrný. Zůstalo to tajemství mezi námi dvěma, prozrazuji je až nyní, kdy to nemůže nikomu z nás ublížit. Jen jednou se mne spolužák Zdeněk Kepka (známý šotek dámských ložnic) při našem dalším setkání nesměle zeptal: „Co Ty máš s tou Bobinou?“ „Hele, nic mi do toho není, ale nezapírej, to se pozná… Vždyť ona Tě zbožňuje…“ „Zdeňku, co Ti mám o tom vyprávět, každý máme svá tajemství…Ptám já se Tě na Tvá dobrodružství? Pokud nám o nich nezačneš sám vyprávět, tak já nevyzvídám…“ • Nemohu vynechat profesora Rudolfa Turčína jenom pro jednu epizodu, která byla spojena s jeho jménem. Patřil k těm nejvíce obávaným a nelítostným – nedostatečné u něho lítaly jak špačkové na podzim. Kolegové spolužáci ze třídy, v níž právě absolvovali své studium, se rozhodli provést panu profesoru na rozloučenou šibeniční žert. Nechali vytisknout úmrtní oznámení „o nenadálém skonu našeho milovaného pana profesora, pohřeb žehem jen v úzkém kruhu rodinném tehdy a tehdy… Za projevenou soustrast děkují pozůstalí.“ Adresa správná. Ti vtipálkové vystihli i dobu, kdy profesor Turčín byl mimo Prahu, a úmrtní oznámení podle toho vylepili a řádně odeslali poštou na ředitelství školy. Ředitel a jeho suita se okamžitě vypravili na uvedenou adresu kondolovat, a to s věncem, který mu měli pozůstalí položit k jeho rakvi před žehem. Jak byli překvapeni a co následovalo, o tom už jsou jen dohady. Pravda, pan profesor nebyl doma, ale rodina byla přesvědčena, že žije a úmrtní oznámení se týká buď někoho jiného, stejného jména, anebo jde o nějaký velký omyl. Nikoliv omyl – ale krutý žert. Naši o rok starší spolužáci odmaturovali - vše se odehrálo až po maturitních zkouškách, na nikoho už škola nemohla, vyšetřování bez výsledku. Ani se také nezjistilo, v čí hlavě se zrodil takový nápad, kdo jej zrealizoval. V té době byl ředitelem školy Václav Hodr, který na celou frašku bohužel doplatil. V roce 1942 byl vystřídán Němcem Ladislavem Wikem. V té váleční době šlo o příběh, který se nám stejným vrstevníkům líbil, dost jsme se přitom vždy nasmáli, protože to byl příběh bez konce a my jsme fantazírovali, jak by se to všechno asi přece jen sběhlo. Profesor Turčín ze školy odešel, ale zůstal nesmrtelný. Kdožví? • Z té abecedy mi zbývá už jen jediný, krátce vzpomenutý vpředu v jiné souvislosti: Jan Vaněk – krasopis. (Další, ale opravdu už moje poslední výborná, dodnes mám některá krasopisná cvičení schována ve své dokumentaci „OA Kralín 1940-1945“). Tehdy se vypisovaly účetní knihy jenom ručně – psací stroj se uplatňoval výhradně v obchodní korespondenci a jiných obchodních (ekonomických) předmětech, stejně tak těsnopis. Ó, jak jsme museli mít nabroušená ocelová pera pro ono vznešené, div ne kaligrafické psaní! A běda, když jsme nedokázali písmo náležitě stínovat! Navíc, ten náš profesor Vaněk tak roztomile „rrráčkoval“. I když se slovům s písmeny „r“ a „ř“ vyhýbal jak čert kříži, ve slově perrro neměl náhradu. A pak byl dvojnásob naštvaný: „To je perrro?! To je krrrumpáč! Přřříště si opatřřřtě nové perrro, já si to prověřřřím.“ Nebyly nádherrrné ty naše hodiny krrrasopisu? Tolik jsme se na ně těšili! Ještě jednou zvláštností se vyznačoval tento milý prrrofesorrr: kouřil čibuk, dýmku, lulku s vodorrrovným trrroubelem. No tak, už dost! Ledva zazvonili kone vyučovací hodiny, už měl dýmku ve svých rtech a odcházel s ní tak do sborovny. Šlechtic! Jenomže já jsem s tím krasopisem byl také jeden čas protivný, když jsem žádal po svých dětech, aby psaly krasopisně a ukazoval jim svoje krasopisná cvičení. Jednou mi je syn vytrhl z ruky a klidně mne požádal: „Tati, dej už nám s tím krasopisem jednou pokoj! Žádnej náš učitel to na nás nechce a my si to po sobě přečteme…“ Ale pak o mnoho let později přišel od něj dopis z vojny napsaný krasopisně, jak to nejlépe svedl. Moc jsme ho to tenkrát pochválil! Ale v pubertě vzdoroval! Jak by ne! V takovém období se promíjí leccos. Cožpak jsem býval lepší? Či jiný? Nu – a teď bych se měl rozepsat o svých spolužácích. Bylo nás ve třídě 46 – to když někomu z dnešních pedagogů řeknu, tak mi nevěří! A to prosím, v té době –školní rok 1940/41 Obchodní akademie v Praze-Karlíně přijala tolik žáků, že jsme byli rozděleni do osmi tříd! S označením A – Gl a G2 (obě třídy plné děvčat). A ve všech třídách vždy více než čtyřicet studentů či studentek My jsme byli klukovská třída! Byla válka, ostatní školy nemohly přijímat více než předepsaný počet žáků, naše „akáda“ asi měla nějakou výjimku. Nevím, to jsem nezjišťoval. Zato jsme s děvčaty z jiných tříd navazovali první známosti. Nebo jeden čas jsme mívali společná cvičení „civilní obrany“ a také „povinné noční hlídání školy“ kvůli poplachům. Ale umíte si představit mé pohnutí, když jsem po přijímacím řízení (písemné a ústní zkoušky) přišel odpoledne znovu do školy, kde byly vyvěšeny seznamy přijatých uchazečů, a když jsem hned na tom prvním archu „Třída I. A“ našel své jméno!? Kluk z venkova a jsem uveden mezi těmi, kteří dopadli při těch zkouškách nejlépe. (Vždyť ve třídě jsme byli podle jmen od A až do Z, a výběr se vskutku dělal podle úspěšnosti u zkoušek.) V naší třídě také nikdo nepropadl, mí spolužáci byli většinou z dobře situovaných rodin. Rodičům jsem předtím nic neřekl, tatínek měl pro mne vyhlédnuté místo do učení - v blízkých Neratovicích jsem se měl učit zámečníkem nebo elektrikářem. A když jsem tvrdohlavě odmítal, div mne nevydědil: „Dobrá, jdi si kam chceš, ale ode mne nečekej ani korunu…“ Měl jsem v Praze již provdanou svoji sestřičku, vzala mne na byt její tchyně a zpočátku mne na studiích sestra Vlasta podporovala. Domů jsem jezdíval zpočátku na jízdním kole, jak jsem psal o tom výše, ale častěji jsem přespával v Praze. Neměl jsem se však kde učit. Pokračoval jsem v mé spolupráci s některými redakcemi, šéfredaktor Lidového deníku František Černovský se nade mnou ustrnul, nabídl mi jak bydlení v podnájmu, tak honoráře za vedení „Dětské hlídky“ v nedělním vydání. S tím byla spojená práce s odpověďmi na dopisy malých a mladých čtenářů, další honoráře plynuly za křížovky a hádanky, jimiž jsem se tehdy bavil. Psal jsem také do Večerního Českého slova, dalšího melantrišského listu A-Zet, také do Venkova a Večera, hojně jsem psával do zlínského Světa – neuvádím dětské časopisy, které však v letech 1941-42 fašisti zrušili, rovněž tak skončily regionální a vlastivědné časopisy, kam jsem psával. Zbyly některé odborné, jak jsem uváděl – Vesmír, Širým světem. Všechny ty honoráře mne dokázaly uživit kromě jiných podnikatelských aktivit, jaké jsem vyvíjel se svým spolužákem, stejně finančně potřebným, protože mu zbyla jen maminka a jeho mladší sestra. Otta Piffl – táta Němec, padl na frontě. Maminka naštěstí měla národnost českou, takže se na ní odsun nevztahoval. Otta byl vynikající kreslíř, doprovázel mé články svými kresbami, kreslenými titulky a noviny nám to obojí tiskly. Dokonce jsme někdy chodívali společně do pokladny vydavatelstev pro honoráře za otištění příspěvky. A odtud rovnou do kina! Někdy do cukrárny, ale to byla spíše výjimka. Jednou či dvakrát jsme pozvali i ostatní na koníčky do Chuchle. Každý si mohl vsadit za naše peníze. Z výhry nám potom připadne polovina – platí? Moc jsme toho žádný z nás nevyhrál. Sázeli jsme jak na pořadí, tak na jednotlivé koně. Zábava to byla vynikající. Oddech od školy ještě větší! Vzpomínám, jak jsme si kromě psaní do novin vydělávali tím, že jsme s Ottou měli velký kufr a v něm „papírnictví“. Na Královské třídě, kde byla naše Obchodní akademie, žádné papírnictví nebylo široko daleko, takže my měli k dispozici rysy, tiskopisy pro účetnictví, sešity, gumy, pravítka i logaritmická, pera na krasopis. Všechno jsme prodávali za trochu víc, než jak jsme nakoupili. Zakrátko se to rozkřiklo a chodili k nám i spolužáci a -žačky z jiných tříd. To byl můj i náš další výdělek. Za příplatek byla okamžitá služba v nouzi – tedy přímo v hodině. Někdo zkazil účetnický rastr, bylo to například při písemné zkoušce, okamžitě od nás dostal čerstvý formulář tajně poslaný , stejně tak bylo s krasopisnými pery nebo čtvrtkami na kreslení map. O tisícovce „měst s východní délkou a severní šířkou jsem už psal výše, ale to jsme také dostávali od kluků „diško“. Z toho lze vysledovat, z jakých asi rodinných a dobře situovaných poměrů naši spolužáci byli. Rozdíly jsme věak neregistrovali, ani o nich nemluvili, svým zevnějškem jsme se snažili zbytečně nedráždit profesory, chodili jsme oblékáni střízlivě, ani v tom mezi námi rozdíly nebyly. Týdně jsem inkasoval utržený zisk ze sportovního sázení. Vždy jsem musel naklepat na stroji všechna ligová utkání, nechat vedle prázdné místo na tip, kluci mi to v pátek odevzdali i se vsazenou částkou. V neděli z rozhlasu jsem zachytil všechny výsledky, spočítal, kdo jak tipoval, vyhlásil tři vítězné, mezi ně rozdělil polovinu vsazených peněz a druhá byla pro mne. Vše jsem sepsal, v pondělí hned vyvěsil ve třídě a výhry vyplatil. A ještě jeden výdělek – to jsem otcovy „tabatěnky“ (válečné poukázky na cigarety pro dospělé) prodával klukům – náruživým kuřákům. Sám jsem zkusil kouření, nechutnalo mi, dokonce jsem se pozvracel, takže za tabatěnky mi mohli kluci ruce utrhat. Zbývá nás posledních dvanáct z těch 46. Z toho dva jsou invalidní, další tři již nemohou mezi nás chodit, takže se nás schází třikrát ročně devět. Povídání o nich si nechám na příště, bude-li zájem. Pokračování příště... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 09. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivan Kraus |
 |
Helena Štáchová |
 |
Karel Šíp |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jiří Menzel |