Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (4)
Dost bylo lenošení, pojedeme se podívat dolů na jih do Hikkaduwy. Máme pro naši zvědavost hned několik důvodů. Prý je tam hezčí moře. Pravda je, že slané kafe v Negombu bylo docela kalné od bažin kolem mangovníků (pořád bylo čistší, než naše rybníky, a taky teplejší). Dalším důvodem bylo utužování příbuzenských vztahů.
Jiří Krytinář - Milan Richtermoc: Lásce fandím nejen v máji
Jeden čas nám dělal velkou starost. Maminka povídá: „Jestli ten náš Mourek nemá nějakou nemoc. Nežere a přesto tloustne.“ Nezávisle na Mourkově tělesné konstituci vznikla v naší rodině rozepře. Maminka mě a bráchovi začala vyčítat, že jí chodíme do sklepa na smetanu. Měli jsme ve sklepě řadu krajáčů s čerstvým mlékem, na kterém se krásně usazovala smetana.
Vladimír Cícha: Květen s vůní nafty
Jsem Atlas nesoucí na ramenou obláček vzpomínky, jsem tulák Macoun bloudící ulicemi Libně, z návrší Na háječku pozoruji hořící Českomoravskou Kolben Daněk a vedle pan rada Kopáček sleduje doutnající rozvaliny vojenským dalekohledem značky Zeiss panem radou nepoužitém v bitevním poli, obzor je temně oranžový, ve vzduchu pach spálené gumy a jiných materiálů a do toho se krátce zamíchal kouř lokomotivy vlaku projíždějícího pod svahem, nejraději bych pana Kopáčka poprosil, aby mi na chvilku dalekohled půjčil, ale to už otec pravil, že je čas vrátit se domů, a tak jsem se otočil a po svahu stoupal nahoru...
Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...
Začalo si hrát na „je mi hůř“ a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu..“. Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.
Miroslav Sígl: Za Jirkou Štychem – Dušinkou
Lidé, kteří byli veřejně činní dlouhou dobu, ovlivňovali svým jednáním, psaním a vystupováním veřejné mínění, anebo šířili takovou či onakou náladu, by neměli zůstávat zapomenuti. Jak to však zařídit, aby tomu tak nebylo? To je zrovna případ jednoho z nás, redaktora Jiřího Štycha (1928–2011), který v Mladé frontě pracoval až do onoho roku 1950, pak ho vzali na milost Zemědělské noviny, po srpnu 1968 nemohl najít zaměstnání, fungoval v TJ Slávia Praha, kam ho doporučil jejich sponzor – náš kolega, již zmíněný Jarda Kalát.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (16)
Toho pána, který neustále psal do černého notýsku, jsem se zeptal až po několika letech, jestli je literát. Pousmál se, objednal si fernet, který nazýval „smuteční vodou“, upil a nadšeně se mi svěřoval. Naslouchal jsem a zapomněl, že mám být na kontrole u kardiologa v nemocnici. Ten člověk byl hodně podobný herci Bořivoji Navrátilovi, kterého mám rád.
Jindřich Hron - Zdeněk Pošíval: Nostalgický špacír
Dnes bych rád představil člověka, který vyryl nejednu brázdu do žírné půdy nejenom na poli, neboť zanechává pozitivní vrypy do paměti lidí. Převzal po svém otci potřebu sepisování zápisků ze života rodné obce a její historie. Říkává se tomu kronika. On z nepatřičné skromnosti odmítá své dílo zrovna takhle nazývat, ale jak se říká, co je psáno, to je dáno. Na Rozpravy přišly ohlasy také z ciziny: byly zaslané ze švédského Stockholmu, z kanadských měst Toronta, Ottawy a též z Bostonu i New Yorku v USA. I z Bratislavy, když už je řeč o zahraničí.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (26)
V pondělí odpoledne jsme v Ruzyni usedli do obrovského boeingu. Čekal nás jedenáctihodinový let, než přistaneme na Kennedyho letišti v New Yorku. Těšila jsem se, že budu sedět vedle Luboše, chlapi se však uvelebili na sedadle za námi, potřebovali si prý ještě spolu o něčem promluvit. Zbyla tedy na mne Simona, která toho nikdy moc nenapovídala.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (11) - Vlasta Burian
Velevážení sportovci! Především si mě představte před mikrofonem. Mikrofon je umístěn naproti mně a s odpuštěním mně kouká do huby jako nějaká klepna, která bude teď lapat každé mé slovo a roznese je pak do celého sportovního světa. Budu se snažit tady krasořečnit, ale uklouzne-li mi nějaké slovo vedle, pak se nezlobte...
Milan Dubský: Archelogie ducha
Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.
PhDr. Miroslav Kovářík: Mladí básníci - skutečně vyvolení své generace
Mladí a poezie, mladí a literatura, mladí a literatura duchovně orientovaná - zajímavá témata! Myslím, že každá nastupující generace je poměrně diferencovaná ve svých zájmech. Vždycky existuje určitá elita této generace, a pak ovšem rovněž konzumentská většina, která je v současné době čím dál tím víc bombardována útokem médií nejrůznějších kalibrů, v podstatě diktujících její vkus, takže v této zemi nejde díky tomu na příklad uskutečnit soutěž typu Superstar v recitaci nebo psaní poezie – a to nejenom u nás, protože poezie už dlouho není mediálním heslem dne
Ivan Kolařík: Úvaha o bolesti
Již od pradávna se nám matky snaží namluvit, že porodní bolesti jsou vskutku strašlivá záležitost. Je rovněž všeobecně známo, že díky hrozným bolestem novopečené maminky po zdárně provedeném porodu záhy přestanou milovat manžele, milence a otce svých ratolestí, kteří ukrutnou bolest způsobili v první řadě.
Josef Krám: Krajka ve Vamberku žije – paličkovat se učí i desítka kluků
Krajkářskou školu (i když to po formální stránce škola není) navštěvuje v kurzech paličkování 86 dospělých a 50 dětí, a těch dětí přibývá. Mezi nimi je i deset kluků, kteří o tento obor mají zájem, nestydí se a jsou šikovní. Denně ve Vamberku a částečně v nedalekém Potštejně organizují až tři kurzy po třech vyučovacích hodinách – v každém z nich je 14 krajkářek, jejichž vyučujícími jsou dvě odborně vzdělané učitelky paličkování Miroslava Šustrová a Jana Langová.
Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (2)
Už od 12. února se hřeji pod thajským sluncem a tebe jsem nechal ve studené, únorové Ženevě s její nemilovanou "Bise", tím vlezlým studeným severákem. Škoda, že jsi nemohla na cestu se mnou. Ženevské jezero je sice, pod jejími polibky, plné obdivuhodných vln, ale s těmi mořskými, co tu mohu pozorovat, se srovnat nedají.