Ivo Fencl: Princezna Jorika a malíř Neprakta
Co předcházelo éře počítačových her, kterým holduje třeba i můj syn Filip (12)? Samo sebou, že éra her stolních. V sedmdesátých letech jsem tím pádem s mladší sestrou hrával i Smolíčka pacholíčka a Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Obě hry nakreslil Jiří Winter-Neprakta a zvlášť tu druhou jsem měl neuvěřitelně rád. A pořád mám, a když jsem ještě vytvářel vlastní stolní hry, po kterých by také šlo cestovat figurkami, často jsem napodoboval vědomě i nevědomě právě tuhle.
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2/3)
Často opakuji, že Semafor stojí na třech základních kamenech: na humoru, na hudbě a na své specielní poetice. Ta poetika je věc, která nejspíš potřebuje výklad a já jsem známý apologeta semaforské víry, už v dobách našich začátků jsem se to o sobě dočet, takže jste v dobrých rukou. Pod slovem poezie si někteří naši bližní představují něco velmi ušlechtilého, leč pro ně nepřijatelného.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (4) Rybáři z Kiribati
Vlastí Tamanga Teitiky byl kouzelný ostrov s bílou písečnou pláží a rybářskými chatrčemi ukrytými ve stínu palmových hájů. Pocházel z Kiribati, z pásma Gilbertových ostrovů, nacházejících se v tichomořské Mikronesii. Tamango se společně se svým strýcem Takuu Katatiou vypravil 10. prosince 1996 ráno na moře. Vyplouvali spolu každý den za úlovkem do čtyřicetikilometrového volného pásu moře, kde se jim vždycky podařilo naplnit rybářské sítě až po okraj.
Jiří Vlastník: Ištvánek nad Prahou aneb bruselské reminiscence
Důvodů, proč tak rád sedávám v pohodlném křesle v ulici v Horní Stromce je několik. Ten útulný byt vysoko nad Prahou má rozlehlou terasu a ještě většího ducha. Jeho majitelka pak Ištvánka, moravské víno, které pojmenovala po jeho výrobci, a především nezdolný temperament, který mě vždy naplní dobrou náladou a svádí k tomu, psát o paní Zdence značně odlehčeným perem.
Miroslav Sígl: Vzpomínka na veterána letectví...
Tak zněla pozvánka na “Hovory pod vrtulí“, které pořádá už několik let Klub leteckých novinářů České republiky. Tentokrát proto, abychom si zavzpomínali na svého přítele, který nás letos opustil (viz několik článků z let 2009 – 2010 v PN, jeho Dobrou chuť letos ve 12 pokračováních). Něco z těch úsměvných příběhů ze stránek Pozitivních novin se tam četlo (v restauraci Divadla Radka Brzobohatého).
Iveta Kollertová: Byla jsem královnou
Jediné, na co jsem si zatím ale netroufla, bylo nakupování. Sama bych se do obchodu neodvážila, ani to u nás dost dobře nejde. Nechápu všechny ty architekty či projektanty, co plánují chodníky a přejezdy. Možná se tomu říká bezbariérový obrubník, ale ti dotyční zcela určitě nikdy na vozíku neseděli.
Ivan Kraus: Svetr s jeleny
Svetr s jeleny, dostal jsem ho k Vánocům. Byl černý s třemi bílými jeleny, kteří po mé hrudi táhli saně. Byl to neobyčejný svetr, odolný, že ho neprofoukl ani nejsilnější vítr. Stejně dobře odolával dešti. Spolužáci mi ho záviděli a měli proč. Liják máčel jejich svetýrky, až zplihly, avšak můj svetr zůstal netknutý.
Jarmila Moosová: Divadlo duše
Před časem jsme se s nimi na stránkách POZITIVNÍCH NOVIN setkali jako s jednotlivci, kteří nám dovolili nahlédnout do svého soukromí, svých myšlenek a snů. Netrvalo dlouho a došel realizace také jejich sen společný, v němž spojila svoje umy a vize trojka báječných lidí: MUDr. Iveta SKÁLOVÁ-ŠPATENKOVÁ – výtvarnice, MUDr. Pavel ŠPATENKA – psycholog a Karel KEKEŠI – pěvec. Díky nim teď můžeme nacházet relaxaci i poznání v jejich unikátním DIVADLE DUŠE.
Petra Nachtmanová: Bílé čertisko
„Začertím si, Zuzko,“ spustil na mě Majk hned po ránu čtvrtého prosince. „Ty?“ prohlížela jsem si téměř kostnaté bílé tělo a divila se nešťastnému rozhodnutí. „Myslíš, že někoho dáš do pytle?“ „To nevím, ale jsem si jistý, že už nejsem anděl. Deset let jsi měla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se neměl pouštět do andělů a loňský rok mne za to potrestal tragickým osudem.
Antonín Suk: Muškaření
V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.
Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o podzimu
Je podzimní odpoledne. Jsme venku, zachumlaní v teplých bundách a hledáme tu pomyslnou hranici mezi podzimem a zimou. Neboť, jak psali v novinách, „paní Zima už přebírá žezlo od Podzimu a chystá se vládnout“. Tak dobře. Zde podávám zprávu o našem pátrání:Trávě už je zima a oblékla si šaty z jinovatky.
Jan Drahoňovský: Pozvánka do muzea na výstavu betlémů
V sobotu 4. prosince 2010 bude již po deváté otevřena vánoční výstava betlémů. Tradiční přehlídka řezbářské zručnosti nejen podkrkonošských tvůrců je letos opět doplněna o exponáty zapůjčené Spolkem českých betlemářů, se kterým lomnické muzeum navázalo v loňském roce plodnou spolupráci. Díky němu tak návštěvníci výstavy budou mít možnost opět spatřit další nové neokoukané betlémy od řezbářů z celých Čech včetně ukázek zahraniční tvorby.
Ivan Kraus: Televizní zajíc
Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (31)
Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“