Eva Vlachová: Nechte si poradit
Čas od času se člověku přihodí, že ho někdo osloví na ulici. Možná, že vám se to stává, protože jste krásní, mladí, neodolatelní a jste zváni do kina, na kafe či přímo na rande. My, kteří již nejsme až tak mladí (což ovšem nevylučuje krásu a přitažlivost!) si musíme, pokud možno bez hořkosti, přiznat, že jsme zastavováni ze zcela jiných důvodů.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (5)
První cirkus vznikl ve starém Římě a jmenoval se Circus Maximus. Jeho aréna měla délku 640 metrů a šířku 130 metrů. Pod sedadly byly vybudován prostory pro přechovávání divokých šelem. Největší část programu ale zabíraly závody na vozech tažených koňmi. Poslední se zde konaly roku 549 n. 1.
Sloupky Jiřího Menzela (23)
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (1) Hledání Zlaté hory
Jmenuje se Jan Hora a je rodák z Plzně. Dlouhá léta žije v Chomutově. Když se ohlédne do poloviny osmdesátých let, vidí se v ateliéru chomutovského malíře pana Františka Žáčka. Načerpal tam mnoho cenných vědomostí a zkušeností. Bylo to místo plné malířských snů. A dnes? Díky tomu, že v ně nikdy nepřestal věřit, si dnes můžete prohlédnout jeho tvorbu také v Pozitivních novinách.
Ivo Jahelka: Ani kousek cti v těle
Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.
Josef Krám: Za Božou Modrým ke koláři do rychnovských Chaloupek
Úvodem krátce ke slovu Chaloupky. Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, v románu Vyprodáno o nich píše: Mimoděk zabloudil Jaroslav v čtvrt chudiny, která se nazývá Chaloupka. Jednopatrové dřevěné baráky se tisknou k opukové stráni; na každém dvoře je otep klestí a vítr tu nadouvá modré a pruhované prádlo.
Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (2)
Jindra se nebál. Když některou houbu dobře neznal, prostudoval klíč, určil si ji a pak z nich vařil. Kupodivu se nikdy nespletl a my jsme se vždycky ráno probudili. Neznám lepší houbovou omáčku, než „Mechovkovou“. Když ji vařil už třetím rokem, nedalo mu to a houbu odnesl do mykologické poradny.
Jitka Dolejšová: Kultura na dosah ruky – Terakotová armáda
Zajímavý nápad měli organizátoři výstavy Terakotová armáda – umístili ji totiž do prostor pražského obchodního centra Eden. Samozřejmě, že vystavena byla jen malá část tohoto mauzolea, které patří k největším a nejbohatším na světě – rozloha mauzolea je 46 km čtverečních, a jenom terakotová armáda by zabrala plochu přibližně 5 fotbalových hřišť.
Miroslav Sígl – Karel Helmich: Bezzubá kuchařka
Jakmile opustíte po totální devastaci své ústní dutiny stomatologické pracoviště, nastane Vám údobí kašovité. Zatímco Vaši příbuzní budou před Vámi konzumovat tučné bůčky, křupavé husičky i vídeňské řízečky s vlašákem, netřeba Vám strádat. Nemusí Vás však čekat nevábně vyhlížející kašičky, ale gastronomické opusy, překonávající kouzla poživačných Gargantuy a Pantagruela. Nezbytná je jen Vaše nekonečná fantazie a mixér.
Vladimír Vondráček: Životní cesta (1/3)
Kanadská víza jsme získali na tři měsíce, americká dokonce na 10 let a přivezl nám je v Praze do bytu kurýr na Harleyi! Ubytování jsme měli zajištěné v Kanadě u příbuzných a na Havaji v hotelu, který také poskytoval slevy zaměstnancům kanadských aerolinií a jen mírně nepříznivější i jejich příbuzným.
Egon Wiener: Povídám si s lidmi | Napoleon a pruský král | Pohlednice
Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou. On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (29)
V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně.
Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (III.)
Nadepsal jsem tuto kapitolu a skoro mi začalo být líto, že píšu o Egyptě. Měl bych totiž ohromnou chuť, rozepsat se při této příležitosti o Staré Říši na Moravě — o té nevelké obci, kde pan Florian se svou početnou rodinou vydával nádherný knížky a žil svůj zvláštní život. Můj smysl pro povinnost však mi velí zůstat v Egyptě a Starou Říši na Moravě zahrnout případně do dvacátého století, ke kterému se, doufejme, taky jednou dopracujeme!
Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly
Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků.