Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (4)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

PÍSNIČKY K SMÍCHU

Není to tak dlouho, co se objevilo slovo klip. Písnička, ilustrovaná filmovým obrazem, mnohdy vynikajícím skvělou výtvarnou úrovní. Klipy sleduje hlavně mládež.
Filmové obrazy se střídají mnohdy v dosti rychlém sledu a nejmladší generace je dokáže sledovat bez problémů, zatímco moje generace je sleduje jen s největšími obtížemi, nebo vůbec.
Nikdy nezapomenu na jeden klip, pro jehož tempo marně hledám vhodný výraz. Kdyby bylo jen o něco málo volnější, dalo by se označit jako zběsilé, ale takhle nevím. Zatočila se mi z něho hlava jako dosud nikdy a ještě hodinu jsem se potácel a vrážel do lidí, zatímco mladá generace šla bezprostředně po zhlédnutí jezdit na skateboardech. 

  

Sám jsem stál tak říkajíc u kolébky českého klipu - tehdy se mu říkalo filmová písnička. Režiséři Roháč, Kadár, Svitáček, Rychman ilustrovali naše písničky filmovým příběhem, který někdy souvisel s obsahem písně, jindy šel jaksi proti němu. Ať tak, či tak, kamera vyprávěla svůj příběh v pohodovém rytmu a národ je miloval.
Když byla ponejprv odvysílána písnička Malé kotě, telefonovali lidé z celé republiky do televize a ta, na žádost veřejnosti, opakovala klip během dne ještě několikrát. To se, myslím, nikdy před tím a nikdy potom nestalo.
Chovám obdiv k současným klipům (některým), pro jejich obrazové kvality, pro básnivou fantazii, o jaké se nám dřív nesnilo, rád bych jej choval i k hudbě, ale není mi dáno ji plně chápat.
Ale krom toho obdivu se mi taky stejská. Po oněch pohodyplných filmových písničkách z oněch poměrně vlídných let šedesátých. Zmínil jsem se o tom stesku panu Spurnýmu v ostravské televizí a výsledkem bylo, že Česká televize a Perplex spojenými silami natočily s Jitkou Molavcovou dvanáct písniček z repertoáru našich i cizích komiků.



Pokud jste si ty písničky pořídili, dáte mi za pravdu, že ne všechny se povedly, ale i že ne všechny se nepovedly. Tak dejme tomu Virginia, kterou kdysi zpívávali Voskovec s Werichem, je obecně považována za více než zdařilou a já jsem docela pyšnej i na Pokrok, Good night či Formbyho písničku Vezmu ukulele a začnu si hrát. Obávám se, že mé nadšení nesdílí každý, ale to se stává.
Písničky k smíchu jsou tedy sérií videoklipů, pojednaných tradičním způsobem - toť má definice.
Mládeži, které se budou zdát málo dynamické, oznamuji, že je tomu tak naschvál. 

JAN SKÁCEL aneb KOLIK PŘÍLEŽITOSTÍ MÁ RŮŽE

Dneska se většina lidí obejde bez poezie. Nelze to nikomu vyčítat. Tak jako k poslechu hudby je třeba mít hudební sluch, k četbě poezie musíte mít poetickou duši.
Protože si myslím, že vlastníky takovéto duše jsou mnohdy i lidé, kteří o tom ani nevědí, řekl jsem si, že je zkusím svým filmem upozornit. Narvat do nich smrtelnou dávku nejrůznějších metafor, pocitů a slovní ekvilibristiky, by se mohlo minout účinkem, a tak mi napadlo, přiblížit divákovi osobnost a práci některých básníků pomocí humoru. Humor odjakživa považuji za všelék a tak jsem nezaváhal použít ho i v tomto případě.
Proč jsem si vybral Jana Skácela, básníka smutku a ticha? Protože Perplexu se dostalo vzácného materiálu - videozáznam poslední besedy básníka před jeho odchodem do nebe.
Na tomto záznamu jsem zjistil, že básník smutku a ticha je velice vtipný a když jsem pak mluvil s jeho přáteli, vyprávěli mi o něm řadu krásných a velmi humorných příběhů.
Z tohoto videozáznamu a z vyprávění jsem tedy sestavil svědectví o Skácelovi - vyprávění jsem proložil několika mnou opovážlivě, ale věřím, že vkusně, zhudebněnými Skácelovými veršíky, které jsme nazpívali - jak jinak - s Jitkou Molavcovou.
Výsledkem je, že kazetu si houfně kupují hlavně školy, takže jsem rád, že jsem to vyprávění tam nedal celé - ne všechno bylo mládeži přístupné a kazetu by si pak pouštěli jen páni učitelé a žákům by ji zatajili.
Chtěl bych, pokud mi to prostředky dovolí, natočit podobné filmy i o dalších básnících a přiřadit se k těm, kteří se snaží vytvářet protiváhu k akčnímu běsnění na českých obrazovkách.

  

(pokračování příště)

Foto-repro © Jiří Vlasák

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2008.