ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (19)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem.

Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek -chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo.

Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno.

+ + +

V roce 1969 na Štědrý den jsme se sešli čtyři -moje žena Bělina, Sylva Daníčková, Jiří Šlitr a já -v Klášterní vinárně na Národní třídě, a sice za účelem šneků. Nikdy jsem nehodlal jíst šneky a Šlitrův nápad jsem nejprve kategoricky odmítl. Teprve, když mně vysvětlil, že šneci jsou tu umleti, zpracováni do jakéhosi těstíčka, že je z nich vyrobena jakási šnečí paštika a ta je teprv vecpána zpátky do ulit, změnil jsem své rozhodnutí nikdy nejíst šneky, na: nikdy nejíst šneky vcelku.

A tak jsme seděli u stolku, mluvili se různé řeči, o politice, o práci, o vánocích, jedli jsme šneky a bylo nám příjemně. Jiří Šlitr pak vyrovnal účet a rozešli jsme se s tím, že o příštích vánocích ho zase vyrovnám já.

Druhý den jsem se vracel odkudsi domů, a když jsem přijížděl do naší ulice, vyjíždělo odtud zrovna auto Jiřího Šlitra. Zastavil jsem, abych se zeptal, co chce a on mně z okýnka pravil, že jen hodil něco do mé schránky. Pak zatáhl okýnko a odjel. Nenapadlo mně, že ho vidím naposled v životě.

Den na to, 26. prosince, nebyl už Jiří Šlitr mezi živými. Jeho vrahem se stal svítiplyn, unikající z plynové trouby, kterou si přitápěl ve svém ateliéru.

Teprve další den, brzy ráno, mně volala Věra Křesadlová tu zprávu, kterou řekl řidič pohřebního vozu muži u benzinové pumpy, od něhož se to pak dověděla Věra.

Ve schránce mi zbyl zvláštní dopis - napůl psaný a napůl kreslený - jehož adresátem byl můj syn Kuba. Ten sedmistránkový dopis, který Šlitr napsal a pracně nakreslil pětiletému klukovi, byl poslední Jiřího skutek, skutek překrásný a nepochopitelný. K dětem měl Jiří Šlitr vždycky tak nějak za roh. Neuměl s nimi komunikovat a když na něho někdy nějaké dítě doráželo, zdálo se mi, že dítětem je víc on - počal se chovat velmi rozpačitě a bezradně před tvorečkem, který se sebejistě dožadoval jeho zájmu. A najednou, ponejprv v životě, vzal jakoby na vědomí Kubovu existenci a dal to najevo tak roztomilým způsobem. Vlastně - podruhé. Odkudsi mně pojednou vyplouvá před oči vzpomínka na jedno léto u nás na mlejně. Jiří Šlitr u nás strávil jeden víkend a když odjížděl, povšiml si, že z malého okýnka v prvním patře kouká Kubova hlava, sledující se zájmem, jak ten člověk nasedá do auta. Jiří se podíval na tu hlavu a rozesmál se. Pak odjel.

A tak si najednou říkám, jak málo jsem toho o něm vlastně věděl.

Dokončení příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
Ve Šlitrově vinohradském ateliéru.