Pravdivé zamyšlení

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Nevěřím ani za mák výzvám, které mě naléhavě nabádají, abych přiložený e-mail poslal svým x-přátelům, za což se mi obratem splní nějaké nesplnitelné přání nebo budu navěky šťastný. Většinou je ani nečtu (že bych proto nebyl šťastný???) a nechávám je shovívavě spadnout do elektronického koše. Přistál mi však na redakčním stole text, který jsem si přečetl pozorně. Princip sdělení byl sice stejný (přečti a pošli ...), ale oslovil mě jeho obsah. Jsem přesvědčen o tom, že následující myšlenky stojí za to, aby byly prezentovány veřejně .  Pavel Loužecký
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo.
On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky:
"To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla to udělat při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, je ten pravý okamžik."
Přiblížil se k posteli a položil hedvábné prádélko k dalším věcem, které byly připraveny pro pohřební službu.
Jeho žena totiž zemřela.
Pak se ke mně obrátil a řekl:
"Neodkládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ, je zvláštní okamžik."

A já stále dodnes myslím na jeho slova ... 
Změnila totiž můj život.

Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami.
Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit.
Od teď si už nic neschovávám na později.
Denně používám své křišťálové sklínky.
Když se mi chce, tak si obléknu novou koženou bundu, i když jdu jen přes ulici do sámošky.
I svůj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce.
Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují.
Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned.

Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude.
"Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu.
Jsem si jist, že by určitě ještě zavolala svým rodinným příslušníkům a blízkým přátelům. Možná by zavolala i lidem, se kterými by urovnala pár nedorozumění, a snad by se i pár lidem omluvila za věci, které mezi nimi byly dosud nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by šla třeba ještě do své zamilované čínské restaurace, se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané.
Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi šlo i vědomí, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat.
Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.
Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života.
Stále si říkám, že každý den je zvláštní.
Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Tantru ZAMYŠLENÍ zaslala PN Libuše Wernerová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 01. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.