Michal Dlouhý: Pro dobrotu
Dne 29. ledna 1870 si byl četník Jan Čížek z četnické stanice Strašice nucen do služby poněkud přivstat. Na devátou hodinu ranní byl totiž, coby svědek, předvolán k okresnímu soudu do Zbiroha. Na trasu dlouhou 18 kilometrů stačily pro člověka, jdoucího rychlou chůzí, běžně tři hodiny. Četník, ten však byl povinen pohybovat se volnou chůzí, aby mohl pozorovat vše co se v jeho okolí děje. A k tomu sněhové závěje a krutý mráz při blížícím se úplňku. Na cestu musel trasu plánující desátník počítat nejméně čtyři hodiny a k tomu samozřejmě nějakou tu rezervu, aby se svědek nedostavil k soudnímu pře líčení pozdě.
Dobromila Lebrová: Hans H. B. Selye, kanadský lékař – 105. výročí narození
Slovo „stres“ je dnes skloňováno ve všech pádech v mnohých článcích, pojednáních, programech rozhlasu a televize. Každý tomu slovu rozumí více méně podle svého. A sám autor použití tohoto slova – Hans Hugo Bruno Selye – ve svých pamětech podotkl, že se poněkud zmýlil při pojmenování mechanismu zvýšené zátěže na organismus. Že v neznalosti přesného synonyma použil tohoto slova, že později by pravděpodobně použil spojení „syndrom napětí“, asi tak, jako se používá v nauce o pružnosti ve fyzice.
Pavel Novotný: O té naší vzdělanosti...
Nedávno se v krátké návaznosti seběhlo hnedle několik věcí, které daly vzniknout tomuto zamyšlení. Mám za svými zády deset krabic od banánů plných archivu, nebo,li „siláže“. A žena Anna se mě zeptala jak se mě spalo a vnuk se zakrátko otázal: „A hele – dědo to jako když mají to „Studio“, tak to pořád studují? Po pořádku: Ty škatule plné papíru ležící na hlubotiskovém lisu mě donutily k povinnosti vše roztřídit, potřebné naskenovat a nepotřebné musí pryč.
Olga Szymanská: „Ke třicátému výročí“
Název je parafrází jména písně Charlie Soukupa, kterou zveřejnil za normalizace v době narození Lucie Rohanové, která nyní stejnojmennou výstavou rekapituluje třicet let svého života a filozoficky zvažuje důvody k osobnímu optimismu. Autorka (narozena 28. 1. 1982), absolventka Filozofické fakulty UK v Praze (2003–2009) dokončuje studium na Fakultě výtvarných umění v Brně – v ateliérech Papír a kniha a Grafický design. V letech 2004–2008 pracovala v Národní knihově, nyní působí v Archivu Výtvarného umění o. s. Věnuje se především konceptuální tvorbě na bázi autorských knih, v níž dává přednost obsahu před formou.
Pavel Victorin: Maggi
Při listování v Encyklopedii architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách jsem náhodně narazil na několik stránek se známým jménem „Maggi“. Do té doby jsem ho znal pouze jako název tekutého polévkového koření, ale i v různých jiných formách, nebo ze sáčků hotových pokrmů, zejména polévek, avšak nyní již vím, že se také jedná o jméno poměrně značného počtu stavebníků italského, tedy tehdy vlašského a jihošvýcarského původu, kteří působili v Čechách. O svůj objev se chci podělit se čtenáři Pozitivních novin. Z uvedeného pramene vybírám čtyři nejvýznamnější představitele jména Maggi, kteří v naší zemi vytvořili stavby dodnes známé a využívané.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (25) Oldřich Dědek
Přiznám se, že trvalo hodně dlouho než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu.
Dobromila Lebrová: Moliére – 390. výročí narození
Moliére je považován za největšího autora francouzských komedií, v nichž mistrným způsobem představoval lidské neřesti, slabosti a slabůstky, jako pokrytectví, pýchu, přetvářku i snobství. Jeho hry se natolik vžily, že jména jeho charakteristických postav někdy slouží k jednoslovnému označení celého lidského charakteru. Žil v době bohaté na dramatické talenty. Na svět přišel šest let po Shakespearově smrti; španělský dramatik Pedro Calderón della Barca (1600–1681) ho přežil, stejně jako význačný Francouz Pierre Corneille (1606–1684); další – Španěl Lope de Vega (1562–1635) zemřel, když mu bylo třináct, a se svým krajanem Jeanem Racinem (1639–1699) měl spíš problémy.
Pavel Novotný: O anatomii přátelství
A já jsem tehdy v tom okamžiku u toho Kocoura jako „náctilletý“ vyslovil nahlas pro mě tehdy zcela nové zjištění: Že člověk sám o sobě je vnitřně bohatší tím, že společně sdílí přátelství s lidským gigantem. Je bohatší o obsah jeho života, se kterým tak či onak sdílí jeho priority hodnot v jejich poznávání a je tak spoluúčasten na jeho lidském a profesním údělu. V tom se mně zjevil onen pojem „dar“ a pozitivní vliv nejenom na další profesní, ale i obecně lidský růst. Byl nesporný a nezpochybnitelný současně.
Dobromila Lebrová: Gustave Doré – 180. výročí narození
Málokdo z nás o něm asi slyšel, a přece ho mnozí známe. Protože – máme-li nějakou představu o postavách z Bible, například o Mojžíšovi, o Izákovi a Abrahámovi, o králi Davidovi, či silákovi Samsonovi – většinou vychází z Doréových ilustrací Bible. Dal podobu mnohým našim představám, aniž bychom si to uvědomili. Nikdy v tom nebyl překonán. Lze říci, že jeho rytiny se vtiskly do povědomí celé lidské společnosti.
Lubomír Sršeň – Josef Krám: Nevšední příběhy portrétů
Nedávno vyšlá 140stránková edičně vzorně vypravená publikace Nevšední příběhy portrétů s podtitulem Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad ve spolupráci s Národním muzeem, představuje výsledky bádání Lubomíra Sršně (*1949), po 38 let respektovaného vědeckého pracovníka Národního muzea (1986–1997), který tam vedl oddělení starších českých dějin.
Pavel Novotný: Vernisáž II.
Už v květnu jsem na předchozí výstavě autora předpokládal, že explosivní energie MUDr. Oldřicha Pražana dá zakrátko vzniknout novým dílům. Pokračování dílu prvého je pro mě a tuhle reportáž z úvahou setsakramentsky obtížnější. Věděl jsem, že se všechny aspekty závažných témat budou dál přirozeně rozvíjet sama, žít svým vlastním životem. Kromě jiného i proto, že každý jeho obraz má svůj vlastní příběh. Nebylo ovšem zřejmé kterak, a jakým směrem.
Dobromila Lebrová: Zikmund Winter, český historik, spisovatel a učitel – 165. výročí narození
Zikmund Winter patří k našim spisovatelům, kteří nejsou v současnosti široké čtenářské veřejnosti tak známí. V jeho beletristických pracích se obor historie, o které psal, týká malých lidí, týká se „každodennosti“, jak to nazýval filozof Karel Kosík (1926–2003). Nejsou to velké dějiny válek a hrdinských činů, jako například u Jiráska nebo Václava Beneše Třebízského, ale většinou drobné příběhy lidí, vystupujících v době, kterou Winter zvlášť studoval.
Pavel Novotný: Nejen o černé a bílé
Od Gutenbergových časů vynálezu knihtisku se evropské kulturní prostředí obecné, bezpočtukrát přesvědčilo o zásadním významu černé a bílé v tisku ve všech reprodukčních technikách. Důvěrně to znají všichni, kdo alespoň trochu polygrafii a tiskové techniky znají buď z pracovní praxe, ale i milovníci literatury. Ono rčení „Černé na bílém“ nemá význam jen svojí prostou přesvědčivostí a jistou noblesou, ale má i jiné, především praktické důvody.
Dobromila Lebrová: Joseph Mallord William Turner, anglický malíř – 160. výročí úmrtí
Po prostudování životopisu tohoto umělce mě tak mimochodem napadlo, jak by při své povaze mohl tvořit, ba vůbec existovat v době, jako je dnešní. Když každý trochu známější člověk je pod drobnohledem bulváru. Jeho vrchní slupka navenek nedovolovala dostat se mu „pod kůži“. Ale tím víc vnitřně musel trpět! Nebyl vůbec přizpůsobivým člověkem, neumožňoval svému okolí, aby se stalo částí jeho života. Sám ale nestál o to, aby se mu okolní svět příliš vměšoval do jeho vnitřního světa. Jen někdy něco z něj ukázal ve svých dílech.