Moliére, francouzský dramatik a herec – 390. výročí narození

Moliére je považován za největšího autora francouzských komedií, v nichž mistrným způsobem představoval lidské neřesti, slabosti a slabůstky, jako pokrytectví, pýchu, přetvářku i snobství. Jeho hry se natolik vžily, že jména jeho charakteristických postav někdy slouží k jednoslovnému označení celého lidského charakteru.

Žil v době bohaté na dramatické talenty. Na svět přišel šest let po Shakespearově smrti; španělský dramatik Pedro Calderón della Barca (1600–1681) ho přežil, stejně jako význačný Francouz Pierre Corneille (1606–1684); další – Španěl Lope de Vega (1562–1635) zemřel, když mu bylo třináct, a se svým krajanem Jeanem Racinem (1639–1699) měl spíš problémy.

Rozvoj divadla v té době patrně poněkud souvisí s rozvojem jezuitského školství v katolických zemích, protože rétorika a divadelní představení byly součástí středoškolské výuky, nejen ve Francii a Španělsku, ale i u nás. Můžeme připomenout, že Moliérovým současníkem byl například náš Bohuslav Balbín (1621–1688).

V době Moliérova narození vládl ve Francii Ludvík XIII. A Ludvík XIV. se narodil, když mu bylo šestnáct let. Během jeho života se v roli ministrů – „šedých eminencí“ vystřídali kardinálové Richelieu (1585–1642) a Mazarin (1602–1661); větší část svého života prožil Moliére v době třicetileté války.

Jeho životopis je značně neúplný a mlhavý a velice mnoho údajů je spekulativních, vycházejících z pravděpodobnosti.

Jean Baptiste Poquelin, řečený Moliére, se narodil v lednu 1622 v Paříži. Jako datum jeho narození se uvádí datum jeho křtu 15. ledna. Narodil se v domě na rohu ulic rue Honoré a rue Sauval nedaleko tržnice Piliers des Halles. Dům byl začátkem devatenáctého století zbourán. Moliérova busta je nyní na domě, který je blíže k současnému parku Les Halles. Německý skladatel Richard Wagner (1813–1883) o domě s bustou píše ve svých pamětech – že ho těšilo, že v domě mohl spát, ale asi o omylu nevěděl.

Moliére pocházel z dobře situované měšťanské rodiny, podle některých pramenů skotského původu. Jeho otec - Jean Poquelin – byl čalouník, pocházející z rodu čalouníků z města Beauvais, severně od Paříže. Oproti předkům měl otec od r. 1631 „čestný úřad“. Jako čalouník byl zároveň královským komorníkem – „valet de chambre ordinaire et tapissier du Roi“ (přibližně – normální komorník a čalouník krále), což představovalo, že po určitou část roku musí být králi nepřetržitě k dispozici, aby mu případně opravil poškozené potahy na nábytku, goblény nebo tapety, i v případě, že král cestoval. Titul přinášel vedle královského platu i výhody v získávání dalších zakázek – jakousi reklamu.

Jeden z Moliérových strýčků byl hudebníkem na královském dvoře „u baletu“. Maminka Marie, rozená Cressé, byla také z rodu bohatých čalouníků. Je o ní známa jen taková nepatrná, ale pro budoucí synův život zajímavá věc, že vedle Bible si do manželství přinesla nějaké dílo řeckého filozofa a historika Plútarcha (46–127), asi „Životopisy slavných Řeků a Římanů“ (Bioi paralléloi), které byly zdrojem poučení i dalších dramatiků té doby.
Jean Baptiste byl pokřtěn v nedalekém kostele svatého Eustacha a kmotrem byl dědeček Louis Cressé, bydlící rovněž nedaleko - v rue de la Lingerie. Jean byl prvorozeným dítětem, měl pak ještě tři bratry a dvě sestry, z nichž se dospělosti dožili bratři – druhý se stejným jménem Jean, dále Nicolas a sestra Madeleine. Maminka jim umřela v r. 1633. Otec se znovu oženil s Catherine Flureles, které se narodily další dvě dcery, ale ta zemřela už v r. 1638 při porodu svého třetího, mrtvého dítěte. Otec se pak už víc neoženil.

Do druhého manželství koupil otec nedaleký dům na rohu ulic rue Honoré a nynější rue Pont Neuf nedaleko tržnice Piliers des Halles. Říkalo se mu prý „u opic“, protože jeho součástí byl i pavilon s opicemi. Druzí sourozenci – bratr a sestra zemřeli v r. 1630 na pravé neštovice, podle některých pramenů byl tehdy i Jean Baptiste v nebezpečí života.

O Moliérově základním vzdělání není známo nic. Pravděpodobně ho otec brzy, jakožto prvorozeného, začal zasvěcovat do svého řemesla. To představovalo nákup látek, tvorbu vzorů a vlastní čalounické práce: stříhání, vycpávání, šití a truhlařinu. A také prodej, protože otec měl i prodejnu.

Podle legendy miloval dědeček Cressé divadlo, zvláště frašky a brával svého vnuka s sebou na představení. Tehdy byl v Paříži nejslavnějším představitelem těchto úloh jakýsi Henri Legrand Turlupin (asi 1587–1637) v Hôtelu Bourgogne; pro Jeana Baptista to byl první podnět k jeho budoucímu povolání.

Zhruba od r. 1636, který se vyznačoval z divadelního hlediska tím, že byla slavná premiéra Corneillova „Cida“, začal Moliére studovat na prestižní pařížské škole Collége de Clermont, později Lycée Louis–le–Grand v Latinské čtvrti, nedaleko Sorbonny. Na gymnáziu se učilo podle tehdy zavedeného jezuitského studijního plánu - zvaného „ratio studiorum“ – převážně latinsky – a jezuité, kteří školu řídili, vyžadovali přísnou kázeň, i to, aby i žáci mezi sebou latinsky rozmlouvali. K doplnění výuky byla na školním dvoře, uzavřeném budovami ze tří stran, hrána školní divadelní představení. Pravděpodobně se zde Moliére setkal se slavnými antickými hrami, a co se komedií týká, především s komediemi Plautovými (asi 254–184 př.n.l.) a Terentiovými (195/185–159 př.n.l.). – Ve škole se vedle humanitních oborů, včetně scholastiky zdůvodňující církevní dogmata, učil matematice, fyzice, ale i tanci a šermu. Prý přeložil něco z Lukrécia (97–55 př.nl.), týkajícího se epikurejské filozofie, ale není to doloženo.

Školu navštěvovali i šlechtičtí synkové a školního představení se asi rok před svou smrtí zúčastnil i kardinál Richelieu. Jezuité podporovali i balet. Podle některých pramenů se během studií Moliére seznámil s básníkem a vědcem Cyranem de Bergerac (1619–1655), francouzským bajkářem Jeanem La Fontaine (1621–1695) a dále pozdějším lékařem, spisovatelem a slavným cestovatelem Françoisem Bernierem (1620–1688), který se na indickém královském dvoře Mungalů stal lékařem mocného muslimského sultána Aurangzeba. Jeho přítelem se také stal Claude Chapelle (1626–1686), šlechtický levoboček a pozdější literát. Podle některých pramenů žáky velice ovlivnil profesor Pierre Gassendi (1592–1655), vyznavač skeptické a epikurejské školy, slavný francouzský matematik a astronom. Podle Moliérových životopisců se Gassendův vliv nejvíc projevil na Moliérově „Misantropovi“. Střední školu navštěvoval Moliére asi do r. 1639.

Některé prameny uvádějí, že 18. září 1637 složil přísahu nutnou pro možnost vykonávat úřad královského čalouníka.

O Moliérově vysokoškolském vzdělání jsou někdy protichůdné poznatky. Snad měl i studovat teologii. Studoval ale práva. Uvažuje se, zdali dostal diplom v Orléansu nebo v Bourgesu; jeho pozdější dlouhodobá společnice - herečka Madeleine Bejárt (1618–1672) měla prý prohlásit, že „ten garçon (chlapec) Moliére opustil lavice Sorbonny kvůli mně a dlouho usiloval o to, abych si ho vzala“. Jsou i úvahy, že si Moliére diplom „koupil“. Není to tedy vynález pouze z plzeňské univerzity…

Ovšem nikde doklad o ukončení Moliérova vysokoškolského vzdělání není. Uvádí se, že dokonce necelého půl roku provozoval úřad právníka, není jasné, zda notáře nebo advokáta, ale opět je to pouze mlhavá informace.

V r. 1842 měl otec Poquelin mít od dubna do června opět službu u krále. Osm čalouníků se vždy během roku vystřídalo; na čtvrtletí vždy dva. V době Poquelinovy služby byl král na cestách na jihu Francie, především v Lyonu, ale cestoval i v jiných městech. Jsou určité doklady, že ale otec Poquelin pobýval v té době v Paříži; měl právo volby svého náhradníka, pravděpodobně tím náhradníkem byl jeho syn. Zřejmě nechtěl v době války nechat svůj dům a své děti bez dozoru. Bylo to období spiknutí proti Richelieuovi, ale tím i proti králi, které sice řídil králův bratr Gaston Orleánský (1608–1660), ale králův oblíbenec, možná dokonce milenec, markýz Cinq-Mars (1620–1642) se z mladické nerozvážnosti do spiknutí namočil. Během jara 1642 byl markýz Cinq-Mars v Narbonne zatčen a v září v Lyonu sťat. Dá se předpokládat, že toto vzrušené období Moliére u dvora zažil.

Ohledně rodiny Bejártovy, ze které pocházela výše uvedená Madeleine, a se kterou byl Moliérův život později hodně spojen, existují skoro až románové a propletené údaje, hlavně, co se jejích partnerských a rodičovských vztahů týká.

V r. 1640 byla Madeleine Béjart v Paříži, hrála v Théâtre du Marais; byla milenkou hraběte Raymonda de Modene, který byl komorníkem Gastona Orleánského. Raymond býval tedy v důsledku intrik svého pána často s ním ve vyhnanství. Madeleine s ním měla dceru v r. 1638, a v době, kdy se s ní Moliére sblížil, se narodila další dcera Armande – Grésinde – Claire – Élizabeth Béjart (1640/42–1700), o níž jsou a byly různé dohady, že byla pouze „její sestrou“. Podle některých pramenů se po celé 19. století francouzští divadelní historikové snažili dokázat, že nebyla Moliérovou vlastní dcerou. Proč – bude zřejmé dále.

Jean Poquelin tedy opustil bohatství své rodiny i slibnou kariéru, ať už králova služebníka či významného právníka.

V lednu 1843 mu otec vyplatil zálohu na podíl po mamince s tím, že se syn vzdá místa u krále. Přesto Moliére po celý svůj život, hlavně v dobách kočování uváděl, že je královským komorníkem, protože na mnohých místech, hlavně na farách a na radnicích, bylo nemyslitelné, aby bylo udáno herecké povolání.

Spolu s Madeleine, jejím bratrem, její mladší sestrou a dalšími šesti nadšenci uzavřeli vzájemnou notářskou smlouvu a založili spolu 30. července 1643 „Skvělé divadlo“ (Illustre Théâtre). Bylo totiž tehdy zvykem, aby název divadla byl zvučný a vznosný. Ve smlouvě všichni členové ručili za veškeré dluhy.

Podle některých pramenů Moliére opustil otcovský dům a bydlel ve svém domě, snad po dědečkovi, v rue de Lingerie.

Nejdříve byl patronem divadla Gaston Orleánský. Divadelníci si v září pronajali tenisovou halu poblíž městských hradeb Le jeu de paume des Mestayers, nedaleko brány Porte de Nesle. Ve smlouvě s pronajímatelem stálo, že v případě opuštění haly ji uvedou do původního stavu, tj. odstraní galerie, sedadla. Dále byli podle smlouvy povinni vybavit byt pronajímatele v této hale elegantním nábytkem, což byla od něj pojistka v případě nemožnosti vymáhání nájemného.

V Paříži byla tehdy dvě další divadla na pravém břehu Seiny – Hôtel de Bourgonet, pak královský soubor Marais, divadlo bratří Corneillů. Na „ochotníky“ z levého břehu Seiny se dívali jejich členové skrz prsty. Moliére a Madeleine byli považováni za ředitele společnosti.

Pravděpodobně zpočátku někteří členové společnosti, kteří zatím neměli s herectvím zkušenosti, přistupovali ke své nové roli hodně lehkomyslně; brali ji jako zábavu.

Pochopitelně ze začátku chtěl Moliére hrát partnerské role vůči Madeleine. Hrály se hlavně tragédie a soubor pro ně celkem neměl patřičné „hrdinské“ obsazení. Bratr Madeleiny, Joseph, který byl také určen pro hrdinské role, koktal; za drahé peníze očekával vyléčení od jakéhosi lékařského šarlatána, což ale nemělo trvalý úspěch. Ale i sám Moliére měl nějakou chybu ve výslovnosti, jaksi „škytal“, popisovalo se to jako vyslovováni „uh“ mezi slovy; prý neměl příjemný hlas. I když byl vyššího vzrůstu, měl svěšená ramena, krátký krk a poněkud křivé nohy. Měl široký nos a široká ústa, tlusté rty a tmavou pleť. Jeho oči byly velké, poměrně vyboulené, kterýma prý často na scéně divoce koulel. Také uměl velmi dobře hýbat černým obočím. Jeho vznešená chůze i vznešené vystupování často působily až směšně. Přes to ale byl považován za přitažlivého. Jen se to asi příliš nehodilo do tragických a hrdinských úloh.

Ze začátku moc lidí na představení nechodilo, tragédie už netáhly, jediným „tahákem“ prý bylo mistrovství Madeleiny. Musela to být pozoruhodná žena, protože vedle herectví byla prý i organizátorka – a hlavně dokázala společnost udržovat pohromadě a uhlazovat případné rozpory.

Přesto ale později, v důsledku nesmiřitelného postoje faráře u St. Sulpice, do jehož okrsku místo divadla patřilo, ztrácelo divadlo obecenstvo docela. Farář byl totiž členem „Společnosti požehnané Svátosti“ (Compaigne du Saint Sacrément), která Moliéra mučila po celý jeho život. Byla to pobožnůstkářská, fanatická společnost a farář zakazoval svým farníkům pod hrozbou pekla a věčného zatracení divadlo navštěvovat. Museli se tedy přestěhovat na druhý břeh Seiny, do starého divadla Marais. Koncem r. 1643 se herci zavázali, opět před notářem, že všechny jejich zisky z představení půjdou na zaplacení dluhů; museli by ale asi jíst vzduch.

Gaston Orleánský se v důsledku neustálých intrik i své hráčské vášně utápěl také v dluzích, pokud zrovna nebyl ve vyhnanství; od něj tedy podporu očekávat nemohli.

V létě 1644 uzavřeli smlouvu s dalším hercem, jakýmsi Danielem Mallotem z Rouenu a to velice štědrou.

Smlouvu podepsal Jean Baptiste Poquelin poprvé pod přijatým jménem „Moliére“. Nikdy prý nikomu nevysvětlil původ jména, ani důvod jeho volby. Mohlo to být zeměpisné označení, ale také možná, že to bylo jméno nějakého nevýznamného hudebníka, jak uvádějí jiné prameny. Rovněž se různí životopisci dohadují, zda použití pseudonymu mělo zabránit případné ostudě pro jeho příbuzné, či to byl pouze dobový zvyk.

Pro další divadlo si zcela zadlužená společnost pronajala prostory v prosinci 1644 na území mezi tehdejším nábřežím Ormes a ulicí rue des Barrés. Byla to opět míčovna Jeu de paume de la Croix Noire, blíže k domům divadla chtivého obecenstva.

Nakonec se v létě 1645 dostal Moliére pro dluhy do vězení v Châteletu. Ostatní herci usilovali o jeho osvobození. Nevyplatil ho, jak se obecně udává, jeho otec, ale dluhy zaplatil jakýsi Léonard Aubry, budoucí tchán Madeleininy sestry, jemuž teprve otec Poquelin vydanou částku zaplatil, jak bylo nalezeno v jeho účtech.

Společnost měla problémy i s vlastním obsazením – chyběli jim herci pro mužské role a kromě toho byly zrovna v módě „importované“ hry – Calderón, Lope de Vega.

Madeleine, Moliére a bratr Madeleinin opustili Paříž a připojili se ke společnosti vedenou hercem Charlesem Dufresnem (1611–1684) v Gaskoni. Madeleine byla důvodem jejich přijetí, protože potřebovali hlavní ženskou postavu. Pak se připojil zbytek Béjardovy rodiny. Vystřídali různá místa po celé Francii, měli různé mecenáše, často putovali stovky kilometrů zbytečně, protože jim třeba starosta a obecní radní nepovolili vstup do města, jako se jim stalo v r. 1649 v Poitiers, nebo jim cestu přerušily válečné události, povstání Frondy a občanská válka mezi lety 1648 až 1653. Byli například v Cadillacu, ve Vienne, v Narbonne, v Languedocu, v Agen, v Toulouse, v Montpellieru, Pézenasu. Pokud se podíváme na mapu, je to často zcela na přeskáčku s neočekávanými návraty do míst, která nebyla hercům tak nepřátelská.

Z této doby kočování pocházejí frašky, jejichž autorství je připisováno Moliérovi – „Létající doktor“ (Le Médecin volant), „Žárlivý Petřík“ (La Jalousie du barbouillé – Žárlivost umouněného).

V r. 1651 byl Moliére v Paříži – je doklad, že 4. dubna 1651 otec Moliérovi vyplatil nějaké peníze. Mezi lety 1651 a 1652 bylo těžké cestovat, protože po šlechtickém povstání frondy, zuřila na mnoha místech Francie občanská válka.

V Paříži hráli toho roku členové společnosti s Moliérem v Hőtelu Bourgogne Corneillovu hru „Andromède“.

Ví se, že divadelní společnost byla v srpnu 1652 v Grenoblu, ale první svědectví o opětné přítomnosti Moliéra u ní nacházíme až r. 1653, kdy se členkou souboru stala Marquise-Thérèse de Gorla, uměleckým jménem Thérèse Du Pare (1633–1668). Byla to žena, která ovlivnila všechny tři nejvýznamnější francouzské dramatiky té doby. Moliére a Racine ji milovali, Corneille ji opěvoval ve verších…

Z tohoto dalšího kočovného putování pochází z r. 1655 Moliérova hra „Potřeštěnec aneb neočekávané náhody“ (L'Étourdi ou les Contretemps), uváděná česky také jako „Popleta aneb láska s překážkami, a z r. 1656 „Hoře lásky“ (Le Dépit amoreaux).

Ke konečnému návratu Moliérovu do Paříže došlo po třinácti letech kočování, kdy se v r. a 1658 Madeleine domluvila o sloučení společnosti s Pierrem Corneillem, jeho bratrem Thomasem (1625–1709) a jejich divadlem Marais, a společně se navrátili do Paříže. Bratry Corneillovy potěšilo, že Moliére se souborem provedli Corneillovy hry, k nimž přidával své jednoatktovky.

V r. 1658 se začalo štěstí k Moliérovi navracet: soubor byl pod patronací Filipa Orleánského (1640–1701), králova bratra, a hrál Corneillovu klasiku. V Louvre v Théâtre du Petit-Bourbon provedl Moliérovu frašku „Zamilovaný doktor“ (Le Docteur amoreaux) spolu s Corneillovou truchlohrou „Nicomédie“ (Nicomède).

Soubor se tehdy pyšnil titulem „Pánova společnost“ (Troupe de Monsieur), kde „Monsieur“ byl titul Filipa Orleánského.

Moliére v mnohem větší míře začal pro své divadlo psát. Čerpal, stejně jako jeho současníci z antiky, z italského a španělského divadla a zápletky bral ze svého pozorování současnosti. Dával do protikladu lidskou morálku a zdravý selský rozum se zveličenými a podtrženými lidskými chybami. Jeho výhodou bylo, že psal hry členům svého souboru „na tělo“.

V divadle „malý Bourbon“ se Moliérova společnost střídala s italskými herci; v oblibě byl italský styl Commedia dell´arte. Velkého úspěchu Moliére dosáhl dalšího roku, kdy 18. listopadu 1659, opět na scéně „malého Bourbonu“ provedl svoji premiéru „Směšných preciózek“ (Les Précieuses ridicules) o potrestání dvou mladých maloměšťaček za jejich nafoukanost markýzem de Mascarille, který byl převlečeným sluhou. Jednu z dívek hrála Madeleine, Mascarilla Moliére.

Divadlo Théâtre du Petit-Bourbon bylo ale v r. 1660 zbořeno, protože muselo ustoupit stavbě Louvru. Moliérův soubor potom provozoval své hry v Palais Royal, napravo od vchodu do královského paláce, kde bylo asi jeden tisíc pět set míst.

Dalšího roku měl Moliére úspěch se „Sganarellem aneb Domnělým paroháčem“ (Sganarelle ou le Cocu imaginaire), i když mu bylo jeho přáteli vyčítáno, že jde o frašku nízkého a hrubého vkusu, jak bylo tehdy módou.

Moliérova společnost hrávala v té době i hry Racinovy a s jeho divadlem soupeřila. V r. 1660 Moliére napsal a v r. 1661 provedl tragikomedii „Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ“ (Dom Garcie de Navarre ou le Prince jaloux), která byla jakousi napodobeninou Corneillových her, podle jiných divadelních historiků napodobil spíš italského dramatika Giacinta Andreu Cicogniniho (1606–1651). Hra příliš velký úspěch neměla. Další hrou v r. 1661 byla „Škola pro muže“ (L´École des maris), která se stala naopak v Paříži velmi oblíbenou.

Ve francouzské vrcholné politice došlo k velké změně: po Mazarinově smrti v březnu 1661 se Ludvík XIV. ujal vlády zcela.

V srpnu 1661 měla premiéru další komedie „Protivové“ (Les Fâches) – satirické obrázky z dvorské společnosti. V září byla druhá zářivější premiéra, protože to bylo první představení ve spolupráci s hudebním skladatelem italského původu Jeanem Baptistem Lullym (1632–1687) v podobě baletní komedie. Na díle dále spolupracoval choreograf, tanečník a skladatel Pierre Beauchamp 1631–1705). Hra byla také součástí řady akcí, které tehdejší ministr financí Nicolas Fouquet (1615–1680) uspořádal „pour les divertissements du Roi“ pro pobavení krále. Poněkud to ale pan ministr přehnal. Zanedlouho byl zatčen snad z důvodu královy žárlivosti na jeho hezčí zámek nebo z důvodu, že někdo usiloval o jeho postavení, ale ortel k vězení na doživotí byl za zpronevěru státních financí…

Na začátku r. 1662 se Moliére rozhodl změnit svou životní situaci a 20. února 1662 se oženil s dcerou své bývalé milenky – o dvacet let mladší Armandou Béjart. Životopisci Armandu popisují jako nestálou, přelétavou a manželství jako nešťastné. Dokonce prý znepřátelila svého manžela s řadou jeho dřívějších přátel. Jeho vlastní povzdech byl: „Je pořád ještě lepší být ženat než být mrtev,“ a „Získat ženu je rozhodně snazší, než se jí zbavit“.
Za první z Moliérových mistrovských kousků je považována další pětiaktová hra z r. 1662 „Škola pro ženy“ (École des femmes), kde se odrazila také tehdejší současná lidová slovesnost, ale pravděpodobně i autorovo brzké poznání vlastní neutěšené manželské situace – i zde si hlavní hrdina svou manželku vypiplával, aby dala přednost jinému… Zároveň byla hra kritikou špatné výchovy tehdejších mladých žen z vyšší společnosti. Obě „školy“, jak pro muže, tak pro ženy, i jeho sňatek – že se oženil s „vlastní“ dcerou, vzbudily mnoho kritiky. Moliére se pokusil vysvětlit své stanovisko i své názory v další jednoaktovce z r. 1663 „Kritika školy pro ženy“ (La Critique de l´école des femmes); podobného ladění byla další jednoaktovka „Versailleská improvizace“ (L´Impromptu de Versailles), která byla výsměchem pochlebovačům, ale i sžíravou kritikou Moliérových konkurentů v divadle Hôtelu Bourgogne.

Král Ludvík XIV., mu protivenství vynahrazoval svou přízní; stal se kmotrem Moliérova prvorozeného syna Louise, pokřtěného 24. února 1664, který ale žil necelé tři čtvrti roku.

V r. 1664 Moliére napsal a provedl „Sňatek z donucení“ (La Marriage forcé), což byla opět komedie s baletem a Lullyho hudbou. Další hrou byla „Princezna z Elidy“ (La Princesse d´Elide), s podtitulem „Galantní komedie – směs hudby s baletními vstupy“ (Comédie galante mêlée de musique et d'entrées de ballet) prováděná v květnu 1664 při festivalu „Radosti kouzelného ostrova“ (Les Plaisirs de l´Île enchantée), což byly Versailles, a slavnosti byly oficiálně pořádány pro královnu a královnu matku, ale ve skutečnosti pro královu milenku Louisu de La Vallière (1644–1710).

V květnu 1664 byla další významná premiéra, a sice „Tartuffe, neboli Pokrytec“ (Tartuffe, ou L´Imposteur), kde Moliére parodoval kdekoho. Moliére zde konstatuje: „Člověk, mohu vás ujistit, je odporné zvíře.“ Premiéra způsobila skandál; i král se dvorem odešel – a na Moliéra se vrhli všichni – vysoká šlechta, kněžstvo, zástupci parlamentní demokracie z řad měšťanstva, jansenisté, jeho stará známá „Společnost požehnané Svátosti“, oponenti a konkurenti z hereckých společností. Zřejmě se ve svatouškovi Tartuffovi všichni poznali. Další provozování hry bylo na královo přání pozastaveno. Ale vzhledem k tomu, že hra byla dobrá, další reprízy začaly po větším získání královy moci nad církví v únoru 1669 a plnily pokladnu společnosti, i když Moliére trošku svou hru oproti původní verzi zmírnil.

Začal ho zrazovat i Racine, který dal svou hru o Alexandrovi Makedonském, kterou smluvně předal Moliérovi k provozování, ještě konkurenční divadelní společnosti, jeho neoblíbeným kolegům v Hôtelu Bourgogne.

Kromě toho Moliéra začalo zrazovat i zdraví; jednak ho bolely zuby, bolel ho žaludek, a jednak začal trpět kašlem, až chrlením krve. On sám svoji nemoc nazýval „fluxio“, ve smyslu zánětu pohrudnice nebo zápalu plic, ale byla to plicní tuberkulóza.

Místo chybějícího „Tartuffa“ napsal v r. 1665 „Don Juan aneb kamenná hostina“ (Dom Juan ou le Festin de Pierre). Je to příběh ateisty, který se stane náboženským pokrytcem a Bůh ho za to potrestá. I toto dílo bylo rychle pozastaveno. Král však stále držel nad Moliérem ochrannou ruku - Moliérova společnost se stala „Královou společností“ (Troupe du Roi), což vedle čestného titulu představovalo pro Moliéra příjem šesti tisíc franků ročně. Byla to na tu dobu značná suma.

V létě 1665 se narodila Moliérova dcera Esprit – Madeleine (1665–1723), která otce jediná z jeho dětí přežila, ale která zemřela zcela bez potomků.

V r. 1665 byla – zase ve spolupráci s Lullym – hrána tříaktová komedie – balet „Láska lékařem“ (L'Amour médecin). Podtitul tentokrát zněl „na příkaz krále“ (par ordre du Roi). Hra byla velice příznivě přijata.

Koncem r. 1665 musel Moliére kvůli své nemoci divadlo na necelý měsíc zavřít. V dalších letech se přestávky opakovaly a prodlužovaly. Moliére ale divadlo miloval, tak si dopřával oddechu jen tehdy, bylo-li to nezbytné Moliérovo manželství také troskotalo – manželé začali žít odloučeně, ale vzhledem k tomu, že spolu hráli, bylo to pro Moliéra zvlášť obtížné.

V r. 1666 se objevila na scéně další Moliérova nesmrtelná pětiaktová veršovaná hra „Misantrop aneb Zamilovaný mrzout“ (Le Misanthrope ou l´Atrabilaire amoureux), kde hlavní hrdina Alcest lpí na pravdě a v důsledku toho kritizuje každého – jedny proto, že páchají špatnosti, druhé proto, že těm špatnostem nebrání. Nakonec to sám vzdá a odejde do ústraní. Moliére zde vyslovil svou představu spravedlivého světa: „Kdyby byl každý oděn do bezúhonnosti, kdyby každé srdce bylo spravedlivé, upřímné, laskavé, pak ostatní ctnosti by byly skoro bez užitku, poněvadž jejich hlavním účelem je, abychom trpělivě snášeli nespravedlnost našich souputníků“. Někteří divadelní historikové se domnívají, že „Misantrop“ obsahuje hodně autobiografických prvků a že si Moliére ve své zatrpklosti dělá úsměšky sám ze sebe.

Další hrou s premiérou na konci roku byla tříaktová pastorální hrdinská komedie „Mélicerte“. Pastorální komedie „Komická pastorála“ (La Pastorale comique) následovala hned v lednu 1667. Hned potom se Moliére pokoušel dostat na scénu opět Tartuffa, a to pod změněným názvem „Panulfe neboli Pokrytec“ (L´Panulfe ou L´Imposteur)“. Ale jelikož byl král na cestách, hru tentokrát zakázal arcibiskup. Moliére napsal další satiru „Lékařem proti své vůli“ (Le médecin malgré lui), která byla namířena proti špatným lékařům, chtějícím ohromit používáním latiny, i když špatně, a kteří neumějí nic jiného než dávat klystýry a pouštět žilou. Hra měla úspěch, ale Moliérovi přibyli další nepřátelé z řad lékařů. Někdejší, Moliérovi během jeho kočování příznivě nakloněný, kníže Armand de Bourbon – Conti (1629–1666) zkritizoval Moliéra i jeho společnost a hru odsoudil. Ovšem Conti byl také příznivcem „Společnosti požehnané Svátosti“.

Další hrou byla jednoaktovka „Sicilián aneb láska malířem“ (Le Sicilien ou L´Amour peintre). Moliére, který byl nemocen, psal méně. Hra byla určena pro festival na zámku Saint Germain, který byl královým rodištěm.

Koncem roku došlo k naprostému odcizení mezi Moliérem a Jeanem Racinem. Racine zadal svou hru „Andromacha“ původně k provedení Moliérovi, nebyl však s provedením spokojen. Hru napsal pro hlavní hvězdu Moliérovy společnosti a snad i Moliérovu milenku Thérèsu Du Pare. Bezprostředně po Moliérově provedení hrálo hru také divadlo Hôtel Bourgogne a Racine pak odlákal i Thérèse, která se stala jeho milenkou. Ovšem na Racinovu omluvu můžeme dodat, že i on poznal, že Moliére tragédie hrát neumí…

V r. 1668 se Moliére nechal inspirovat antickým dramatikem Plautem a napsal „Amfitryón“ (Amphitryon) na téma antické báje, ale byl to určitý jinotaj, satira na dvorské mravy. O další hře jsou domněnky, zdali, přes svá předsevzetí, Moliére poněkud nenarážel na milostné vztahy samotného Ludvíka XIV. Napsal komedii – balet „Jiří Dudek aneb Napálený manžel“ (George Dandin, ou Le mari confondu), která měla malý úspěch, což Moliérovi vynahradil úspěch jeho další komedie „Lakomec, aneb Škola klamání“ (L´Avare ou l´ École du mesonge), která je asi jeho nejslavnější hrou. Jméno hlavního hrdiny – Harpagon – se stalo synonymem člověka, který je pro peníze ochoten obětovat zcela vše, včetně štěstí svých dětí. Opět se Moliére inspiroval Plautovou hrou „Aulularia, komedie o hrnci“.

V letech 1669 a 1670 se opět vrátil ke spolupráci s Lullym a vznikla opět tříaktová komedie – balet „Pán z Prasečkova“ (Monsieur de Pourceaugnac) o poněkud omezeném měšťákovi, který se dostal do šlechtického stavu. Premiéra byla v říjnu 1669 na královském zámku Chambord u příležitosti královských slavností a pro „obveselení“ (divertissement) krále. V Paříži byla premiéra další měsíc.

S Lullym spolupracoval Moliére i v r. 1670 při další pětiaktové pastorele „Skvělí milenci“ (Les Amants magnifiques).

Ovšem nejúspěšnější spolupráce obou umělců byla při komedii – baletu „Měšťák šlechticem“ (Le Bourgeois gentilhomme), která byla napsána pro královské slavnosti na Chambordu v r. 1670. Zase jsou nějaké domněnky, že komedie byla zaměřena proti současnému ministrovi financí Jeanu Baptistovi Corbertovi, který pocházel z obchodnického rodu, a který napomohl ke špatnému osudu svého předchůdce Nicolase Fouqueta. Moliére si vzal na mušku chudnoucí šlechtice, kteří se museli začít spoléhat na bohatnoucí měšťáky.

Ještě jednou spolupracoval Moliére s Lullym při tragédii – baletu „Psyché“ na téma starověké báje, která byla provedena v lednu 1671 v Tuileriích, ve velkém sále, který sice mohl pojmout až sedm tisíc diváků, ale měl velmi špatnou akustiku. Moliére byl zodpovědný za námět a rozmístění hudebních intermezz, ostatek tentokrát zpracovával francouzský dramatik Philippe Quinault (1635–1688) spolu s Pierrem Corneillem. Slavnost, při které byla hra provedena, byla na počest uzavření mírové smlouvy v Aix-la-Chapelle, kterou byla v r. 1668 ukončena španělsko-francouzská válka.

Někdy v této době se Moliére smířil se svojí ženou, ale manželství se už zcela spravit nedalo.

Do souboru byl 28. dubna 1670, přes námitky paní Armandy i krále samotného, přijat nový mladý člen – Michel Baron (1653–1729) jehož si Moliére oblíbil a kterého i považoval za svého případného nástupce.

Další úspěšnou Moliérovou veselohrou byla „Scapinova šibalství“ (Les Fourberies de Scapin) z r. 1671. Scapin je postavička z italské commedie dell´arte, představující šprýmaře, šaška nebo podvodníka, který se dokáže vyvléknout z následků svých lumpáren. Anglicky mluvící literární historikové poukazují na stejný kořen slov u „Scapina“ a u „escape“ (= utéci). Dvě scény jsou převzaty ze hry Cyrana z Bergeracu „Napálený školomet“ (Le Pédant joué).

Afektované a snobské ženy si Moliére vzal na mušku v další veselohře z r. 1671 „Hraběnka z Nouzova“ (La Comtesse d´Escarbagnas). Ta ale tak úspěšná nebyla.

V r. 1672 se jeho zdraví opět zhoršovalo. I jinak to byl spíš pro něj tragický rok – 17. února zemřela jeho celoživotní přítelkyně Madeleine Béjart. – Před udělením svátosti umírajících prohlásila, že není herečkou – a pohřební obřady proběhly bez překážek.

Naposledy hrál Moliére pro krále a jeho dvůr 17. září 1672 ve Versaiilích.

Byl však velmi bohatý – jeho roční plat byl přirovnáván ke mzdě nejvyšších králových služebníků. Pořídil si těsně před narozením dalšího dítěte honosný dům o dvou patrech a s mezaninem v ulici Richelieu. V říjnu se Armandě narodil další syn Pierre, který zemřel hned v listopadu.

Moliére uvedl v tomto roce veselohru „Učené ženy“, kde si opět dělal úsměšky z přemrštěných preciózek, které se považují za velmi moudré a všemu rozumějící. Snad aby se dostal z pesimistických myšlenek po synově a Madeleinině smrti a aby se sám přesvědčil, že nad svou nemocí zvítězí, že to je jen jakási jeho představa, pracoval na další úspěšné hře „Zdravý nemocný“ (Le Malade imaginaire).

Premiéra této hry byla 10. února 1673 v divadle Théâtre du Palais Royal s hudbou skladatele Marca Antoina Charpentiera (asi 1643–1704). Hra měla velký úspěch, byla okamžitě opakována.

Při čtvrté repríze, při ročním výročí Madeleininy smrti se Moliére necítil dobře, ale přes to se rozhodl hrát. Na jevišti kašlal a plival krev. Stačil dohrát a zhroutil se. Už nemohl reagovat na nadšený potlesk. Byl donesen domů, do ulice Richelieu, kde ještě večer zemřel. Stalo se, jak sám kdysi prohlásil: „Smrt se neřídí našimi plány.“

Vzhledem k tomu, že nedostal poslední pomazání – dokonce dva kněží mu tuto službu odmítli – a třetí přišel pozdě, a že zemřel jako herec, nebylo podle tehdejších zákonů povoleno pochovat ho při obvyklém pohřebním obřadu. Armande vyprosila na králi možnost pochovat ho na hřbitově; ovšem bylo to 21. února večer, bez smutečního průvodu do místa pod hlavním křížem, kde byli pochováváni sebevrazi a nekřtěňátka, jiné prameny uvádějí, že to bylo u hřbitovní zdi. Podle některých pramenů přesto, že obřad měl být tajný, přišlo na starý, dnes už zrušený svatojosefský hřbitov farnosti u svatého Eustacha, rue Reaumur č. 144, přes osm set lidí.

Jeho ostatky byly vyzdviženy v r. 1792 a umístěny v Národním muzeu francouzských památek v Palais de Chaillot. Ovšem není jisté, zda ostatky byly skutečně Moliérovy. Pak byly r. 1817 přemístěny na hřbitov Père Lachaise nedaleko hrobu jeho spolužáka La Fontaina. Poněkud pak upadl v zapomnění. Ve Francii se k jeho dílu vrátili v době po Napoleonově pádu v r. 1815, v naší zemi byly první překlady jeho her zhruba od r. 1825. Moliére napsal více než třicet her a provedl během svých posledních čtrnácti let v Paříži pětaosmdesát her.

Pracoval bez úmoru pro královskou zábavu, dostával příkazy k provedení her, které byly termínované, zkoušel, učil, psal, organizoval, zařizoval hudební doprovod a baletní vložky.

Dokladem jeho zvyšující obliby v devatenáctém století ve Francii jsou například jeho pomníky a busty. Na rohu ulic rue Richelieu a rue Moliére v Paříži je Moliérova fontána s jeho sochou z r. 1844 od Bernarda-Gabriela Seurra (1795–1875). V městě Pézenasu je jeho mramorový pomník z r. 1897 od Jeana–Antoina Injaberta (1795–1875). Jeho busta je v Commédie Française i na dalších místech francouzských institucí.

Moliérem se hodně zabýval ruský dramatik Michail Bulgakov (1891–1940) a napsal v r. 1933 román „Život pana de Moliéra“ (Žizň gospodina de Moliera), který za jeho života nebyl publikován. V roce 2007 uvedla francouzská kinematografie o Moliérovi film. Moliére kdysi prohlásil: „Duch má mít přednost před tělem“. Lze o něm říci, že jeho duch je skutečně nesmrtelný.

Můžeme se na závěr potěšit ukázkou hudebního doprovodu k Moliérově hře „Měšťák šlechticem“: