Johann Wolfgang Goethe kdysi prohlásil: „Všichni přicházíme z minulosti a do minulosti se zas vracíme.“ Abychom pochopili jeho význam, bude dobré, použijeme-li této rady a podíváme-li se na situaci v Německu a v Evropě v 18. století, kdy se narodil.
Vestfálský mír po Třicetileté válce v r. 1848 přinesl rozdrobení Německa na řadu malých států a státečků. Z hlediska vývoje kultury a vzdělanosti v Německu a v Evropě bylo rozdrobení Německa téměř štěstím. Malé německé státy si počínaly stejně jako někdejší renesanční italská knížectví - když nemohl vévoda nebo kurfiřt vyniknout vojensky z důvodu velké přesily kolem, snažil se kolem svého dvora shromáždit velké osobnosti své doby. A krátce před Goethovým narozením - v r. 1740 - získaly trůn dvě osobnosti, které svým vzájemným vztahem a válkami dost ovlivnily budoucí dobu - císařovna Marie Terezie (1717-1780) a Friedrich II.- Veliký (1712-1786). A do této doby přišel na svět Johann Wolfgang Goethe.
Narodil se 28. srpna 1749 v pravé poledne ve Frankfurtě nad Mohanem na Grosser Hirschgraben. Ulice byla za 2. světové války zcela zničena bombardováním, ale Goethův rodný dům byl rekonstruován. Původní jméno rodiny bylo Göthe, ale protože dědeček básníkův kdysi působil jako krejčí ve Francii, jméno si kvůli výslovnosti pro Francouze změnil.
Tatínek - Johann Caspar Goethe (1710-1782) byl právník - císařský rada, avšak bez výkonu funkce; měl velké ambice a pokoušel se všemožným způsobem uplatnit se v městské frankfurtské smetánce „císařského svobodného města Svaté říše římské“, i tím, že se oženil s dcerou frankfurtského purkmistra - Catherinou Elisabeth Textor (1731-1808), která měla šlechtické předky, byť nelegitimní, a prý byla i potomkem významného německého renesančního malíře Lucase Cranacha (1472-1553). Celkem se mu do místní honorace prorazit nepodařilo. Osud si s ním zahrál později i jinak - jeho syn získal šlechtický titul asi týden po jeho smrti...
Téměř přesně za rok po svatbě se narodil Johann Wolgang. Některé prameny uvádějí, že ho k životu museli vzkřísit. Za rok se narodila sestra Cornelie (1750-1777). Ostatní z pěti dětí zemřely brzy.
Z prvních zážitků, které Johanna Wolfganga ovlivnily, bylo loutkové divadlo, které dostal k vánocům v r. 1753.
Otec chtěl svým dětem poskytnout maximálně možné dobré vzdělání. Johann Wolfgang chodil do veřejné školy jen krátce, více ho učil otec a domácí učitelé. Sestra, přes to, že to v té době nebylo obvyklé, se učila stejným dovednostem. Byly to především jazyky - latina, řečtina, francouzština, italština a angličtina, ale také krasopis, rétorika a poetika. Dokonce se uvádí, že Goethe si chtěl číst starý zákon v hebrejštině, tak se učil i hebrejsky.
Připomíná se také, že se děti Goethovy učily i podle Komenského „Orbis pictus“ (Svět v obrazech), což byla učebnice jazyků. Ale učily se také tanci i šermování a jízdě na koni.
V r. 1758 onemocněl pravými neštovicemi; stopy po nich byly patrné i v dospělosti.
V deseti letech měl Johann Wolgang přečteny příběhy o Eulenspiegelovi, o doktoru Faustovi, četl Defoeova Robinsona Crusoe, Ezopa, Homéra, Vergila i Ovidia a také pohádky z tisíce a jedné noci. Otec raději viděl, když četl Bibli, byl hodně přísný a pedantický. Proti vůli otcově četl verše Friedrich Gottlieba Klopstocka (1724-1803), tehdy velmi moderního současného básníka. Otcovu přísnost vyvažovaly umělecké zájmy Goethovy matky, ale i otec, který byl poměrně zámožný, nakupoval obrazy a zaměstnával i domácí umělce. Goethe se tak začal učit kreslit.
Ze záporných vlivů té doby na mladého Goetha lze zmínit Lisabonské zemětřesení v listopadu 1755 o 9 stupních Richterovy stupnice, které je považováno za jedno z nejničivějších v zaznamenané historii, a pak sedmiletá válka 1756-1763.
Během této doby měl ale jeden krásný zážitek, který měl na něj celoživotní vliv - koncert sedmiletého Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791) v r. 1763 ve Frankfurtu.
V r. 1764 se Goethe zúčastnil při korunovaci Josefa II.císařem Svaté říše římské; korunovace byla ve Frankfurtu.
Mezi roky 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku práva, i když sám by dal přednost literárním vědám. Ale uvolnění z otcovského dohledu umožnilo, že jednak chodil na přednášky z filozofie, rétoriky, krásných umění, logiky a metafyziky u tamějších profesorů Christiana Gellerta (1715-1769) a Johanna Christopha Gottscheda (1700-1766), učil se kreslit, ale že si také „užíval“ života. Uvádí se také, že měl vážný úraz z pádu z koně. Důsledek mladických nerozvážností se dostavil v podobě tuberkulozního chrlení krve v létě 1768. V době lipských studií se několikrát zamiloval - výsledkem byly jeho první básně.
V době rekonvalescence mezi roky 1768 a 1770 o něj pečovala vedle matky a sestry matčina příbuzná. Byla velmi zbožná ve smyslu ochranovsko-českobratrském a zajímala se i o alchymii a kabalu - z toho vyplynul i zájem Goethův, rozšířený ještě i o chemii.
Na velmi silné naléhání otcovo na jaře 1770 odjel do Štrasburku, aby tam studia práv ukončil. Opět se tam při výletě do vesnice Sessenheim zamiloval - tentokrát do Frederiky Brion (1752-1813), dcery tamního faráře; výsledkem byly opět různé milostné básně. Jedna z nich se učívala při hodinách němčiny u nás „Heideröslein“ (Šípková růžička).
(Malá poznámka: Celkem nechápu, proč na české Wikipedii překládají slovo Heideröslein jako „Pohančátko“.)
Ale také se ve Štrasburku seznámil s protestantským kazatelem Johannem Gottfriedem Herderem (1744-1803), německým spisovatelem a filozofem, o pět let starším. Z jejich přátelství vzniklo hnutí „Sturm und Drang“ (Bouře a vzdor), které na rozdíl od dosud po Evropě propagované snahy o racionalitu dávalo přednost emocionálním hnutím. Vyzdvihovalo vzdor vůči falešným tradicím. Zároveň příznivci tohoto hnutí rozvíjeli zájem o lidovou poezii. Oba přátelé se velice zabývali Ossianovou poezií, což byly starobylé irské báje, převyprávěné skotským básníkem Jamesem Macphersonem (1736-1796).
Herder byl pro náš národ velmi závažná osobnost; ze studia lidové poezie došel k definici národa jakožto skupiny lidí spojených společným jazykem. Zabýval se i slovanskou slovesností a Slovanům předpovídal velkou budoucnost. Na jeho myšlenky navázali čeští buditelé a z toho vznikla i celoevropská snaha sbírání lidové slovesnosti.
Ve Štrasburku vedle právních přednášek navštěvoval Goethe ještě přednášky o historii, státovědě, chirurgii a chemii.

Dne 6. srpna 1771 Goethe dokončil právnická studia obhajobou práce "Der Gesetzgeber ist nicht allein berechtigt, sondern verpflichtet, einen gewissen Kultus festzusetzen, von welchem weder die Geistlichkeit noch die Laien sich lossagen dürfen" (Zákonodárce není pouze oprávněný, ale je povinen stanovit jasnou oblast uctívání, které se nebude smět zříci ani duchovenstvo ani laikové). Tím se stal právním licenciátem, což bylo v Německu považováno za vzdělání na úrovni doktora práv. Rozloučil se s Frederikou a už se nepotkali.
Vrátil se do Frankfurtu a otevřel si v ulici Grossen Hirschgraben advokátní kancelář, kde v následujících čtyřech letech vyřídil dvacet osm právních případů. Podle některých pramenů však kancelář spíše spravoval jeho otec, šťastný, že syn konečně dokončil práva, a připustil, aby syn skládal básně, zatímco on sám pracoval.

Mezitím ale v letních měsících r. 1772 mladý Goethe skutečně pracoval jako právní praktikant ve Wetzlaru severně od Frankfurtu a zde se seznámil s Charlotte Buff (1753-1828), která byla předobrazem Lotty z jeho slavného monologického „dopisového“ románu „Die Leiden des jungen Werthers“ (Utrpení mladého Werthera). Goethe se do ní zamiloval, ale láska nebyla opětována. Ale také v té době uslyšel o sebevraždě mladého právního sekretáře z Brunšviku, který se z nešťastné lásky k manžeĺce kolegy zabil, což mu dalo dostatečnou látku pro jeho příští román.
Ale tomu ještě předcházely básně „Mahomets Gesang“ (Mohamedánova píseň), „Der Wandrer“ (Poutník) a „Wanderers Sturmlied“ (Poutníkova úderná píseň). Básně jsou poněkud alegorické a opět ve smyslu vzdoru a výzev. K témaru poutníka, jakožto pozorovatele okolí, se Goethe vracel poměrně často. Z Wetzlaru odjel Goethe až na sever Německa do Emže a pak se vrátil zpět do Frankfurtu a začal první práce na Faustovi. Tato první verze ale zůstala nedokončená, objevena byla až po básníkově smrti. Nazývána je „Urfaust“ (Pra-Faust).

V r. 1773 vzniklo jeho drama, napsané podle představ hnutí Sturm und Drang „Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand“ (Götz z Berlichingenu se železnou rukou), vycházející z vlastního životopisu skutečného franckého rytíře Gottfrieda z Berlichingenu s přezdívkou Götz (1480-1562), který r. 1504 přišel v jedné bitvě o pravou ruku - používal pak jakési železné protézy - a který se účinně zúčastnil Selské války v Německu. Drama bylo napsáno v shakespearovském duchu jako vzpoura proti zákoníkům a farizeům; ostatně pravzor hlavního hrdiny vedl sedláky v bitvě proti mohučskému biskupovi, würzburskému biskupovi a proti falckým kurfiřtům.
Ještě při těchto pracích ho povzbuzovala sestra a částečně mu i pomáhala. Vztah obou sourozenců byl velmi láskyplný. V r. 1774 se vdala za právníka a historika Johanna Georga Schlossera (1739 - 1799). Manželství nebylo šťastné - ona byla na svou dobu velmi vzdělaná a on požadoval poslušnost manželky poněkud fanatického úředníka. První dítě zemřelo při porodu, druhé v r. 1777 rovněž, ale maminka zemřela s ním.

V r. 1774 vyšlo dílo, které učinilo Goetha slavným - již uvedené „Utrpení mladého Werthera“ - i když později Goethe sám považoval román za svou chybu. Jedná se o nešťastnou lásku mladého muže k zadané ženě, kde hrdina románu popisuje své utrpení z nevýchodnosti své lásky a nakonec skončí sebevraždou. Kniha vzbudila rozruch už jen tím, že Goethe psal o sebevraždě, což bylo považováno za tabu. Dokonce se tehdy stalo jakousi „módou“ se zabíjet z nešťastné lásky.
Werther se stal pro pozdější dobu synonymem jakéhosi rozervance. Jednou z takových nešťastnic, které spáchaly sebevraždu z nešťastné lásky, byla Karolina von Gündenrode (1780-1806), která se probodla na břehu Rýna. Byla to blízká přítelkyně Bettiny von Arnim (1785-1859), o které byl článek v Pozitivních novinách začátkem letošního roku,
Román obdivoval i Napoleon, ale z hlediska Goethova bylo podstatnější, že si knihu oblíbil Karl August, korunní princ sasko-výmarský (1757-1828), který v té době nebyl ještě vládcem své země, kde vládla jako regentka jeho matka Anna Amalia (1739-1807), velká mecenáška umělců a hudební skladatelka.

Princ Karl August Goetha navštivil ve Frankfurtu v doprovodu někdejšího vychovatele svého zesnulého otce - básníka Karla Ludwiga von Knebel (1744-1834). Knebel navrhl princovi, aby Goetha pozval do Výmaru.
V dubnu 1775 se Goethe znovu zamiloval, tentokrát do Lilli Schönemann (1758-1817), dokonce došlo i k zasnoubení. Ve svých pamětech později Goethe napsal, že Lilli byla první, kterou opravdu hluboce miloval, pro ni napsal několik básní, mezi jiným i „Neue Liebe, neues Leben“ (Nová láska, nový život), kterou zhudebnil Ludwig van Beethoven (1770-1827).
Lilli však byla dcerou bankéřovou a podle některých pramenů si z něj udělala “ochočeného medvěda“ a Goethe pochopil, že by se s její rodinou nesžil, tak už na podzim své zasnoubení zrušil. Zvláštní ovšem při tom je, že z půlroční doby zasnoubení byl během měsíců května až července na své první cestě do Švýcarska s básníky - hrabaty Fiedrichem Leopoldem (1750-1819) a Christianem Leopoldem Stolbergovými, kde v Curychu navštívil básníka Johanna Caspara Lavatera (1741-1801), který nedávno vydal knihu „Von der Physiognomik“ (O fyziognomii), o kterou se Goethe hluboce zajímal.

V září 1775 převzal Karl August vládu nad vévodstvím sasko-výmarsko-eisenašským a stal se vévodou. Bezprostředně nato pozval Goetha do Výmaru. Goethe odjel proti vůli svého otce a 7. listopadu začal svoji diplomatickou dráhu ve službách vévodových. Krátce potom potkal poprvé dvorní dámu Charlottu von Stein (1742-1827), která byla pro další roky jeho víc než jen důvěrnou přítelkyní, a kterou u nás známe hlavně z monodramatu Petera Hackse (1928-2003) „Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi“ v podání Ivy Janžurové.
V zimě byl život na vévodském dvoře pestrý, spíše zábavný, až prostopášný. Vedle paní Steinové a jejího manžela se zde Goethe seznámil s básníkem Christophem Martinem Wielandem, který býval kdysi vévodovým vychovatelem. Tehdy se s Goethem rozešel i Klopstock, se kterým se Goethe kdysi seznámil a kterého si vážil; pro Klopstocka byly mravy na vévodském dvoře nepřijatelné.
Už v dubnu 1776 se Goethe rozhodl, že se ve Výmaru usadí trvale a nastěhoval se do zahradního domku na Ilmwiesen, kde bydlel až do června 1782. Goethe si svůj domek také nakreslil.
Vévoda převzal kupní smlouvu na sebe a věnoval nemovitost Goethovi jako dar. Zároveň Goethe začal s dramatickými produkcemi ve výmarském „Liebhabertheater“ (Ochotnickém divadle).
Goethe se stal 11. června 1776 „tajným legačním radou“ ve státních službách výmarského vévodství. Od této chvíle Goethe pracoval ještě pilněji na svém sebevzdělávání a vedl si deník. Měl také postupně možnost zasahovat do všech státních záležitostí a prosadil, aby v čele duchovní správy země stanul Herder. Vévodská rodina s Goethem udržovala velmi úzké vztahy, které lze nazvat přátelskými. Ve svých zápiscích Goethe vévodu nazýval Serenissimus, což lze přeložit jako „nejjasnější“ nebo „výsost“.
V zemi měl nejdříve na starosti hornictví, univerzitu a knihovnu, pak i výstavbu silnic, lomů, chudobinců. V rámci péče o hornictví převzal v r. 1777 vrchní dozor nad měděnými a stříbrnými doly v Ilmenau, ale s tím spojil intenzivní studium botaniky, chemie, mineralogie a geologie.

Svoji metodu bádání označoval jako „Anschauende Urteilskraft“ (přibližně přehledné usuzování), přičemž vycházel ze závěrů německého filozofa Immanuela Kanta (1724-1804). Podstatou této metody bylo ze základního pohledu na problém přecházet k detailům.
Sám se touto problematikou více zabýval ve svém tzv. „výchovném“ románu „Wilhelm Meisters Wanderjahre“ (Viléma Meistera léta učednická), ve kterém, hlavně v kapitole „Betrachtung im Sinne der Wanderer. Kunst, Ethisches, Natur“ (Pozorování ve smyslu poutníka. Umění, etika, příroda), dával sám sobě otázky, jak by měl člověk nahlížet sám na sebe, sám sebe poznat a jak poznávat okolní svět. Román sice Goethe započal v této době, ale první vydání vyšlo až 1796, protože své myšlenky stále utřiďoval a opravoval. Leckdy je v románu sebeironie vyjádřená postojem vyprávěče. Pokračování románu bylo v „Wilhelm Meisters Wanderjahre“ (Viléma Meistera léta tovaryšská), což vyšlo až po r. 1829.
Z r. 1778 je poměrně velký počet básní, u nás bývá nejčastěji citována romatická „Der Fischer“ (Rybář), o rybářovi, který je při rybolovu osloven krásnou ženou, vynořivší se z vln, jež mu vyčítá jeho počínání a popisuje mu, jak je rybkám na dně blaze. Nakonec ho napůl zvábí a napůl stáhne do vln.

V r. 1780 začal Goethe s intenzivním studiem mineralogie. Na doporučení německého překladatele Johanna Joachima Christopha Bodea (1730-1793) byl Goethe 23. června 1780 přijat za člena výmarské zednářské lóže „Amalia“. Goethe nebyl ale pouze svobodným zednářem - 11. února 1783 se stal členem řádu Iluminátů.
V dalším roce pro změnu studoval anatomii; od listopadu 1781 do ledna 1782 navštěvoval přednášky o anatomii ve výmarském „Freien Zeicheninstitut“ (Nezávislý ústav pro kreslení). Pokračoval v tom i další rok, kdy navštěvoval přednášky jenského profesora anatomie Justa Christiana Lodera (1753-1832).

Do šlechtického stavu byl Goethe povýšen 3. června 1782; 25. května předtím mu zemřel otec. Šlechtický titul mu udělil tehdejší říšský císař Josef II. na požádání výmarského vévody, který k udělení titulu sám neměl pravomoc.
V r. 1782 také vyšla Goethova další báseň, u nás poměrně známá „Erlkönig“ (Král duchů). Tehdy začal bydlet v barokním domě na Frauenplan 1.
Goethova anatomická bádání vedla v r. 1784 k jeho objevu dosud neznámé mezičelistní kosti na lebce u člověka. V r. 1785 začal svá botanická bádání a od června do srpna byl poprvé v Karlových Varech, kde si léčil žaludeční potíže a kde pokračoval v botanických bádáních.
Pochopitelně jeho úřady, náklonnost vévody a v podstatě neomezená moc nad vévodstvím vzbuzovaly závist a daly vzniknout intrikám. Rozhodl se to vyřešit radikálně - ztratit se z očí...

V r. 1786 si karlovarskou kúru zopakoval, ale hned v září odjel přímo z Karlových Varů inkognito pod jménem „malíř Möller“ do Itálie. Jel přes Mnichov, Insbruck, Brenner, Veronu, Padovu do Benátek, pak přes Ferraru do Boloni a Florencie, pokračoval přes Perugii, Assisi do Říma. V Římě se stýkal s malířem Johannem Heinrichem Wilhelmem Tischbeinem (1751-1829), se kterým dokonce bydlel, a s malířkou Angelikou Kauffmann (1741-1807).
Z Říma odjel do Neapole, odkud se přeplavil na Sicílii. Zpátky se vracel ze Sicílie do Říma stejnou cestou, ale z Říma do Florencie přes Sienu, dále do Boloni, ale z Boloni přes Modenu do Milána, kolem jezera Como do Vaduzu a přes Kostnici do Výmaru. Po cestě se zabýval svými botanickými studiemi, obdivoval se přírodě a tehdy vznikl hymnus v próze „Die Natur“ (Příroda). Pod Etnou ho napadla myšlenka o přeměně rostlin v jejich evoluci; první uvažoval o květu, jakožto přeměněných listech. Své závěry uveřejnil až v r. 1790 v díle „Die Metamorphose der Pflanzen“ (Metamorfóza rostlin). Podobně jako z o dvacet let později napsané „Metamorphose der Tiere“ (Metamorfóza zvířat) vycházel Goethe z evolučních představ ještě dlouho před Charlesem Darwinem (1809-1882).
Obdivoval se památkám, obrazům a sochám. Svou cestu podrobně popsal ve formě cestovního deníku; někdy doplnil i svými náčrtky. Cesta trvala necelé dva roky.
Po italské cestě vytvořil Goethe drama „Torquato Tasso“ - o renesančním básníkovi (1544-1595); dílo psané ještě ve smyslu Sturm und Drang. Dále napsal na základě antické báje drama „Ifigenie v Tauridě“ a drama „Egmont“ o vlámském hraběti Egmontovi (1522-1568) z období španělské nadvlády v Holandsku. K dramatu napsal později předehru Ludwig van Beethoven.

Vrátil se do Výmaru 18. června 1788 a převzal vedení Nezávislého ústavu pro kreslení, zůstal v ředitelství dolů v Ilmenau, ale na vlastní žádost byl ze všech ostatních úřadů odvolán. Přerušil také své styky s paní Steinovou a zamiloval se do dělnice z továrny na květiny Christiany Vulpius (1765-1816). Za začátku u něj bydlela „jako hospodyně“, později byl jejich milenecký svazek přetřásán celou výmarskou společností. Už o vánocích příštího roku se narodil jejich syn August (1789-1830). Pár měl ještě další čtyři děti, ale pouze August se dožil dospělosti.

V r. 1788 také začalo Goethovo velké přátelství s básníkem Friedrichem Schillerem (1759-1805).
V r. 1792 se Goethe stal vlastníkem domu na Frauenplanu, kde dosud bydlel v nájmu; vévoda mu dům daroval.
V dubnu r. 1793 se spolu s vévodou zúčastnil jako pozorovatel obléhání Mohuče, v níž vznikla Mohučská republika ve spojení s francouzskými revolucionáři. Proti Francouzům tehdy poprvé stály evropské koaliční síly, včetně Pruska, Rakouska a dalších německých států. Goethe opět formou deníku popsal celé dění v „Belagerung von Mainz“ (Obléhání Mohuče).
Období mezi r. 1794 až 1800 bylo ve znamení korespondence, především o básnictví, o estetice a kultuře vůbec, mezi Goethem a Schillerem, který dosud bydlel v Jeně. Oba básníci například soutěžili v r. 1797 o napsání lepší básně. Z té doby je celkem u nás známá Goethova balada „Der Zauberlehring“ (Čarodějův učeň), kterou zhudebnil francouzský hudební skladatel Paul Dukas (1865-1935). V r. 1797 převzal Goethe vedení knihovny a mincovního kabinetu ve Výmaru.
V r. 1799 přesídlil do Výmaru i Schiller.

V r. 1801 Goethe vážně onemocněl růží v obličeji, dokonce mu hrozilo zadušení.
V r. 1804 byl na podzim Goethe jmenován skutečným tajným radou s titulem „Excelence“.
V zimě r. 1805 onemocněl ledvinovou kolikou; větší zármutek mu způsobila 9. května Schillerova smrt.
Na jaře 1806 dokončil Goethe první díl své tragédie „Faust“; dílo vyšlo r. 1808. Je to dílo, které se stalo dědictvím celého lidstva. Goethe zde představil otázku boje dobra se zlem ve formě nebe a pekla. Zástupce pekla Mefistofeles se sám představuje jako „duch, který vždy popírá“. Z „Fausta“ také pochází ono v mnoha jazycích citované rčení o „jádru pudla“, z něhož se právě Mefistofeles, který se v podobě pudla k Faustovi dostal do domu, vyklubal.
Ilustrace je od německého malíře Augusta von Kreling (1819-1876).
Faust je ale také vedle onoho boje mezi dobrem i zlem obrazem samotného básníka; jeho směřování k podstatě světa bylo téměř vždy nějakým způsobem narušeno jeho vztahy k ženám. Goethovým krédem se dají nazvat verše z druhého dílu tragédie:

„Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé - zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již
za věčným ženstvím jsme
neseni výš."

Goethe sám nakreslil své představy návrhu scény pro tragédii, například Faust a Duch země.

Na podzim r. 1806 po bitvě u Jeny obsadila Výmar napoleonská vojska. Vévoda uprchl do ciziny, i když mu Napoleon za zaplacení velkého obnosu a dodání rekrutů do napoleonského vojska „odpustil“, vévoda zatím setrvával mimo Výmar. Při obsazení byl přepaden i Goethův dům, kdy byl Goethe ohrožován na životě. Christiana ho tehdy zachránila. Popisy způsobu záchrany se v pramenech různí. Ale mělo to za následek, že se po osmnáctiletém vztahu s Christinou Goethe konečně oženil a přítomen byl i skoro sedmnáctiletý syn.
V r. 1807 se Goethe seznámil s Minnou Herzlieb (1789-1865), dcerou jenského knihkupce, která byla předobrazem pro jeho román „Wahlverwandschaften“ (Spřízněni volbou).
V r. 1808 zemřela Goethova matka a na podzim byl dekorován v Erfurtu od Napoleona řádem Čestné legie, což pochopitelně zvedlo velkou vlnu kritiky na Goethovo vlastenectví. Goethe byl ale Napoleonovým ctitelem.

V r. 1809 vyšel román „Spřízněni volbou“, který vznikl na základě Goethova příměru vazby chemických prvků na lidské vztahy. Z dnešního hlediska by se dalo konstatovat, že je to román o manželském víceúhelníku.
V r. 1810 studoval Goethe optiku, především záležitost barev. Napsal spis „Farbenlehre“ (Nauka o barvách), kde poněkud polemizoval s Isaacem Newtonem (1643-1727) a jeho optikou. Newton vycházel z objektivních měření, kdežto Goethe dával větší důraz na fyziologii a subjektivní zkoumání, z čehož vycházel později i český učenec Jan Evangelista Purkyně (1787 1869), který se dokonce s Goethem radil a na toto téma napsal v r. 1818 svoji doktorskou práci „O zření v ohledu subjektivním“. Goethe také Purkyně doporučil za profesora ve Vratislavi.

V r. 1811 Goethe začal psát své několikadílné memoáry „Dichtung und Wahrheit“ (Báseň a pravda). V tomto roce také při cestě do Čech v Aši poprvé zaslechl o pramenech v Mariánských Lázních.
V r. 1812 pokračoval ve svých memoárech druhým dílem. V lázních Teplice-Šanov se setkal se skladatelem Ludwigem von Beethovenem. Ze začátku byla mezi nimi velká úcta, ale pak, když nastala mnohokrát citovaná situace, že při procházce oba pánové potkali Napoleonovu manželku, císařovnu Marii Luisu (1791-1847) se společností a Goethe poníženě ustoupil a Beethoven prošel, na nic se neohlížeje, jejich vztah nadobro ochladl.

Na podzim r. 1813 se odehrála Bitva národů u Lipska, kdy byl Napoleon poražen a pak byl internován na ostrově Elba a v r. 1815 následovalo Waterloo. Tehdy v důsledku Vídeňského kongresu bylo území výmarského vévodství zvětšeno a stalo se velkovévodstvím. Goethe se stal prvním ministrem a měl vrchní dozor nad institucemi pro umění a vědy.
V r. 1816 postihla Goetha další ztráta - 6. června mu zemřela manželka. Následné léto prožil v lázních Bad Tennstedt, severozápadně od Erfurtu.
Zřejmě z důvodu, že se synem potřebovali paní domu, se příštího roku - 17. června 1817 - Goethův syn oženil s dcerou výmarské dvorní dámy Ottilií von Pogwisch (1796-1872). Manželství příliš šťasné nebylo - mladá paní se ráda otáčela po jiných a mladý pán utápěl své problémy v alkoholu. Měli tři děti Walthera Wolfganga (1818-1885), Wolfganga Maximiliana (1820-1883) a Almu Sedinu Henriettu Cornelii (1827-1844). Oba synové měli v dospělosti úřad ve vévodských službách, starší byl vedle toho i hudební skladatel; dcera zemřela mladá. Avšak žádný z Goethových vnuků neměl potomky.

V této době se Goethe dost často vzdaloval z domova, dům byl plný hádek mladých manželů - býval v Jeně a jezdíval do českých lázní, kde byl vždy v létě nebo na jaře v letech 1818, 1819 a 1820. V r. 1919 tam byl na schůzce, která vznikla z podnětu rakouského kancléře Klementa Metternicha (1773-1859), na které se iniciovala a zavedla cenzura v německy mluvících zemích, což se týkalo našich zemí i výmarského velkovévodství.
V r. 1819 vyšel „West-östlicher Divan“ (Západovýchodní diván) - sbírka veršů s arabskou a muslimskou tématikou. Jsou to básně například na téma rozhovorů s básníkem Hafízem ze Širazí (1315-1390); představil hidžru dle arabského - přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových“, jakožto širší téma vyhnanství vůbec, mluvil o fatvě, jakožto rozhodnutí muslimských kněží, dotýkající se něčího života jako středověká klatba.

V r. 1821 jel Goethe poprvé do Mariánských Lázní, setkal se tam s Amalií von Lewetzov a jejími třemi dcerami, začal si dopisovat o geologii s Kašparem ze Šternberka (1761-1838), který je u nás znám jako zakladatel Národního muzea. Goethe na cestách sbíral minerály, které pak věnoval právě „Vlasteneckému muzeu“, jak se v té době Národní muzeum jmenovalo. V r. 1822 cestu do Mariánských Lázní zopakoval, vyjadřoval se k budování lázní, všude dělal lázním reklamu, protože mu obzvláště Křížový pramen velice pomáhal. V r. 1822 se tam setkal s Goethem hudební skladatel Václav Jan Tomášek (1774-1850), který už od r. 1818 s ním udržoval korespondenci; složil totiž metodie k asi čtyřiceti Goethovým básním a Goethe je velmi pochválil.

V r. 1823 se Goethe stal čestným členem české „Společnosti vlasteneckého muzea“ v Praze, ale také v únoru těžce onemocněl zánětem osrdečníku a pohrudnice. Na jaře se seznámil se spisovatelem Johannem Peterem Eckermannem (1792-1854), který se stal jeho tajemníkem, pomáhal mu pořádat jeho dílo a postaral se o ně i po Goethově smrti. V létě odjel opět do Mariánských Lázní, kde velice pookřál, hlavně ve společnosti slečen von Lewetzov, především Ulriky (1804-1899).
Spolu s významným švédským chemikem Jönsem Jacobem Berzeliem (1779-1848) závodili, kdo přinese slečnám více minerálů. Goethe se do Ulriky zamiloval, dokonce se tvrdí, že jeho jménem požádal velkovévoda Karl August o Ulričinu ruku - pravděpodobně ale bez básníkova vědomí. Byl odmítnut, Ulrike tvrdila tehdy, že to považovala za žert; jisté je, že se ale nikdy neprovdala, i když se dožila vysokého věku.
V důsledku této zkušenosti napsal Goethe „Marienbader Elegie“ (Elegie z Mariánských Lázní), která jasně už jen na začátku uvádí, co tehdy básník cítil: „A když člověk ve svém bolu oněměl, dal mu Bůh říci, čím trpím.“ Ale v závěru se snažil se svou situací smířit: „Přece jsem kdysi miláčkem bohů byl; chtějí mne jen zkoušet.“
V r. 1823 se ale také Goethe setkal v Mariánských Lázních s Josefem Dobrovským (1753-1829), se kterým si už předtím dopisoval. Může nás zajímat, že část Goethovy korespondence s Dobrovským se týkala Kosmovy kroniky nebo Rukopisů, které Goetha velmi zaujaly.

Goethe si dopisoval i s dalšími Čechy, jedním z nich byl i František Ladislav Čelakovský (1799-1852), který v r. 1829 poslal Goethovi svůj „Ohlas písní českých“ s některými básněmi přeloženými do němčiny. Ostatně Goethe si sám dělal německo-český slovníček, jen si stěžoval, že české idiomy jsou pro něj velmi těžké.
V r. 1824 začal Goethe připravovat k vydání svoji korespondenci se Schillerem. Přijímal množství návštěv slavných lidí, mezi nimi byl i hrabě Kašpar Šternberk.
Zajímavé je, že i když přijímal zhudebnění svých děl od různých soudobých autorů, neměl pochopení pro Franze Schuberta (1797-1828). Schubert mu v r. 1825 poslal své zhudebněné skladby, ale Goethe mu ani neodpověděl.

V r. 1825 se Goethe pro změnu zabýval meteorologií; napsal pojednání „Versuch einer Witterunslehre“ (Pokus z nauky o počasí). Na základě pokusů italského vědce Giovanniho Battisty Torricelliho (1608-1647) sestrojil jednoduchý kapalinový barometr. Také získal v tomto roce čestný doktorát jenské univerzity.
Další roky byly roky návštěv mnoha slavných osobností, ale i odchodu jeho přátel. V r. 1827 zemřela paní Steinová a v r. 1828 zemřel vévoda Karl August. V r. 1830 postihla Goetha ještě větší ztráta - v Římě zemřel jeho syn August.
První uvedení prvního dílu Fausta na scénu bylo v r. 1829 v Brunšviku. Druhý díl Goethe dokončil v r. 1831 a pokračoval dalšími díly svých vzpomínek „Báseň a pravda“. Zajímavé z našeho hlediska opět je, že v r. 1831 se zabýval studiem spisů českého renesančního básníka Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (asi 1461-1510).

Ještě týden před smrtí psal hraběti Kašparovi ze Šternberka, že by se ještě rád podíval do Čech. V polovině března onemocněl a 22. března 1832 odpoledne zemřel. Říká se, že jeho poslední slova byla: „Více světla!“
Pochován je ve Výmaru ve velké hrobce spolu s básníkem Friedrichem Schillerem.
Těžko se dají vypsat jen všechna díla, která napsal, stejně tak i všechna, pro která byla u jiných umělců inspirací. Jsou instituce literární i vědecké, které nesou jeho jméno. Je mnoho pomníků, pamětních desek i u nás.
Ovlivnil umění i vědu celého 19. století, asi jsme si ani u nás ještě neuvědomili zcela, jak ovlivnil přátelstvím s našimi buditeli naše národní obrození.
Goethe se kdysi vyjádřil o Shakespearovi: „O Shakespearovi nelze vůbec mluvit, neboť vše, co lze vyslovit, je v tomto případě nedostatečné“.
O Goethovi asi platí totéž...