Dobromila Lebrová: Jan Karafiát, spisovatel a kněz, autor “Broučků“

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Domnívám se, že každý z nás se nějak setkal s pohádkovými příběhy Karafiátových Broučků, ať už vlastní četbou, nebo z televizních večerníčků, z gramofonových desek s hlasem Karla Högera, či z loutkového filmu podle Jiřího Trnky, popřípadě z různých loutkových i jiných inscenací. Užívá se i přirovnání, že někdo spí „jako Broučci“.Jan Karafiát
Spisovatel tohoto půvabného díla - Jan Karafiát se narodil 4. ledna 1846 v Jimramově. Pocházel ze vzdělaného vlasteneckého evangelického rodu. Už jeho strýc, Václav Karafiát, byl evangelickým farářem - studoval v Prešpurku (Bratislavě) s Františkem Palackým. Přes to, že Karafiátův otec byl na tehdejší poměry poměrně zámožný, musela se rodina značně uskrovňovat. Tatínek se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi a v druhém manželství měl ještě šest dětí, z nichž byl Jan nejstarší.
Jan nejdříve navštěvoval místní evangelickou školu, pak studoval nižší ročníky na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli, kde příliš nadšen nebyl. Tak v šestnácti letech odjel středoškolská studia dokončit do Guterslohe (dnešní Gütersloh ve Vestfálsku) na nadační evangelické gymnázium. Zde studoval na základě podpory zakladatele tamější diakoniky v Kaiserswerthu a luteránského ministra Theodora Fliednera (1800 - 1864). V Kaiserswerthu, což je nyní čtvrť Düsseldorfu, totiž studovala Karafiátova sestra, která pak působila i na dalších diakonických ústavech, a bylo to i místo, kde v r. 1846 hledala Florence Nightingale, zakladatelka moderní sesterské profese, inspiraci pro vedení ošetřovatelských škol.
V Guterslohe složil Jan Karafiát v roce 1866 maturitu a evangeličtí přátelé z Vestfálska mu pomohli k dalšímu vzdělávání.
Následovalo studium na evangelické fakultě v Berlíně, kde pobyl tři semestry, potom dva semestry v Bonnu a jeden semestr ve Vídni. Ve Vídni se mu nelíbilo; postrádal ovzduší duchovního probuzení, se kterým se setkával v Německu. Jediný, se kterým si rozuměl, byl profesor evangelické teologické fakulty Eduard Böhl (1836 - 1903), původem Němec, který se velice angažoval v záležitostech českých a moravských evangelíků, dokonce v Böhlově životopise jsou zmínky o dopisech, v nichž se vyskytuje čeština; psal si totiž s mnohými českými a moravskými evangelickými kněžími.
Na jaře 1869 složil Karafiát ve Vanovicích u Jana Beneše (1823 - 1883), moravského superintendanta evangelické církve, bohosloveckou zkoušku. Potom nějakou dobu vypomáhal ve sboru v Telecím i krátce v Krabčicích u Roudnice nad Labem.
Snažil se o uplatnění v pastoračních sborech, ale právě nebylo žádné místo volné.
Profesor Eduard Böhl ho doporučil na místo vychovatele v rodině svého přítele - pana Langena z Kolína nad Rýnem. U pana Langena Jan Karafiát působil sice pouhé tři čtvrtě roku, ale značně jej zdejší pobyt ovlivnil. Pan Langen byl totiž členem nizozemsko-reformovaného sboru v tehdejším Eberfeldu, nyní Wuppertalu, v němž byl kazatelem kněz a mystik Hermann Friedrich Kohlbrügge (1803 - 1875), rovněž přítel Böhlův. Mnohé z Karafiátových poznatků z Eberfeldu se odrazily na jeho „Broučcích“. Z Eberfeldu byla patrně Karafiátova jediná láska, slečna Hermínka, se kterou se chtěl i oženit, což se však nestalo a on zůstal až do smrti sám.
V r. 1870 se Karafiát stal členem londýnského misijního bratrstva Svobodné reformované církve (Free Reformed Church), které ho vyslalo jako misionáře luterské víry do Roudnice nad Labem. V Roudnici totiž zřídil kněz a pedagog Václav Šubert (1825 - 1885) po vzoru Theodora Fliegera dívčí školu. Misijní práce Karafiáta ale neuspokojovala a nebyla také v místním přísně katolickém prostředí účinná, tak dostal od londýnského bratrstva úkol napsat spis o Janu Husovi. Knížku dokončil na jaře 1871 („Mistr Jan Hus, povahopis našeho reformátora“ - vydáno 1872).
Po jednom roce působení v Roudnici přijal pozvání Skotské svobodné církve (Free Church of Scotland) ke studiu ve Skotsku a odešel studovat do Edinburgu.
Ve Skotsku jej nejvíce ovlivnilo seznámení s bohatou šlechtičnou - slečnou Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley (1819 - 1912), některé prameny uvádějí její jméno jako Lady Jane Beaukenen, která se na dlouhou dobu stala jeho podporou po stránce duchovní i materiální i jeho velkým vzorem osobním - i vzorem pro postavu Janinky z „Broučků“. Ona také později vydání „Broučků“  finančně podpořila. - Také později Karafiáta v Čechách navštívila.
Po návratu ze Skotska učil Karafiát náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu na evangelickém učitelském semináři v Čáslavi a v r. 1874 se stal jeho duchovním správcem, tzv. „spirituálem“. Pro určité neshody z Čáslavi po dvou letech působení odešel.
Během pobytu v Čáslavi napsal v r. 1873 povídku „Kamarádi, povídka ze života pro život“ o tragickém konfliktu mezi svědomím a penězi a o manželském vztahu evangelíka a katoličky.
Slavná kniha Jana KarafiátaV Čáslavi také napsal hlavní část svého nesmrtelného díla - „Broučci: Pro malé i velké děti“. V této knížce vlastně vyjádřil celou svoji víru a filozofii, vycházející z učení Reformované církve, kterou chtěl předat dalším. Předložil svoji představu v pohádkovém vyprávění, jak by měl vypadat život lidí řídících se božími přikázáními. Šlo mu především o vnitřní kázeň a poslušnost božího zákona, což mu bylo i kritiky vytýkáno, že nabádal k tupé poslušnosti. Avšak „Broučci“ jsou knížkou, která je vyprávěna jazykem přístupným dětem, a proto se k ní mnozí s radostí vracejí, i když už dávno dětmi nejsou. Dílo vyšlo anonymně v r. 1876 vlastním nákladem v nakladatelství Václava Horkého. Anonymní vydání bylo z důvodu, že si Karafiát přál, aby se „Broučci“ stali národním majetkem, což se mu později zcela podařilo.
Ale nejdříve knížka dlouho ležela v knihkupectví Jana Bašteckého (1844 - 1922) jako neprodejná.
Teprve Jan Herben (1857 - 1936) v r. 1893 v knihkupectví dílo objevil a byl nadšen. Byl v té době majitelem a vydavatelem časopisu „Čas“, ve kterém vyšla recenze od novináře a spisovatele Gustava Gammy Jaroše (1867 - 1948). Tato recenze vzbudila o knížku velký zájem, takže hned příštího roku vyšlo další vydání. Ale stále knížka vycházela bez jména autora. Herben pouze zjistil, že autorem je jakýsi evangelický farář ze zapadlé vísky na Valašsku. Protože sám Karafiát přeložil dílo i do angličtiny a němčiny, aby je mohl předložit svým anglickým a německým přátelům, panoval u nás i názor, že se jedná o překlad opačný - od anglického autora. Protože ale toto Karafiáta poněkud rozhněvalo, byl hrdým Čechem, doložil své autorství - ale teprve až od r. 1910 vycházelo dílo s jeho jménem.
Roku 1875 se Karafiát stal farářem v Hrubé Lhotě na Valašsku (nyní Velká Lhota), kde sloužil dvacet let. Bylo to místo, o které nebyl mezi protestantskými kněžími zájem pro velmi drsné podmínky a chudobu místních obyvatel. Karafiát místo přijal především z důvodu své snahy o čistotu Kristova učení a o jeho sdílení se svými farníky. Zde pracoval především na církevních spisech. Zabýval se katechismem - vytvořil vlastní katechismus - výklad věrouky - a v r. 1876 vydal „Reformovaný katechismus - Křesťanské učení/Katechismus Jana Karafiáta“.
Snažil se o správu církevního sboru podle nejpřísnějších pravidel reformovaného kalvinismu. Své spisy vydával většinou v Praze anonymně.
Jako většina kněží té doby byl vzdělán i hudebně. Vydal v r. 1876 „Reformovaný zpěvník“, obsahující 150 žalmů a 52 vybraných písní.
Dále se zabýval Biblí kralickou - pro něj bylo studium bible doslova koníčkem. V r. 1878 vydal „Rozbor kralického zákona co do řeči a překladu“ a „Revidovaný kralický překlad bible Páně“. V r. 1887 vydal „Kritické vydání Bible kralické z roku 1613“. Jeho výklad Bible kralické také není všeobecně považován za zcela srozumitelný, což byl možná také důvod, proč žádné z těchto děl nebylo zcela přijato žádnou protestantskou církví.
Z Hrubé Lhoty se Karafiát pro rozpory s vídeňskou církevní radou odstěhoval v r. 1895 do Prahy a kněžský úřad už trvale nenastoupil. Umožnil mu to odkaz jeho mecenášky. Působil jako misionář a v letech 1896 až 1905 byl vydavatelem i jediným přispívatelem „Reformních listů“, které vycházely jednou za dva měsíce. V nich podával své pojetí Bible kralické, ale například v r. 1904 v nich uveřejnil svůj zásadní nesouhlas s Masarykovým názorem na náboženství. Podle potřeby příležitostně vypomáhal místním evangelickým sborům.
Po odchodu z Valašska mu byla nabízena možnost uplatnit své zkušenosti pastorační i pedagogické v zahraničí - měl nabídky na působení v Americe, v Amsterodamu a ve Vídni.
Bydlel v Praze na Vinohradech v ulici Na Smetance č. 14. Pamětní deska z r. 2002 je ale umístěna na jiném domě, než ve kterém bydlel, protože dům č. 14 čeká rekonstrukce. Vinohrady - pamětní deska Jana KarafiátaPodle některých pramenů bydlel také v Ovenecké ulici v Holešovicích.
Z jeho hudební činnosti je zpěvník „Písničky svobodného“ z r. 1900; a rovněž se vrátil k „Broučkům“. V r. 1900 také vyšla „Broučkova pozůstalost“, což je třicet pohádek - poučné i zábavné příběhy, které Brouček vyprávěl svým dětem.
Dále se znovu věnoval rozborům Bible kralické. Jeho články se objevovaly jak v církevních, tak i necírkevních časopisech. V r. 1905 vyšlo jeho „Šestnáctero pražských kázání“. Jeho studium Bible kralické vyústilo v r. 1915 do spisu „Text kralický z roku 1613“, ale jeho výklad bible celkem zůstával bez ohlasu, přesto, že on sám byl mezi evangelíky považován za odborníka církevní věrouky.
Jeho publicistika je zastoupena v církevních i mimocírkevních časopisech.
Reformovaná církev, jejímž byl Jan Karafiát členem, se v r. 1918 po vzniku Československa spojila s cirkví luterskou a vznikla Českobratrská církev evangelická.
Vinohradskému sboru Českobratrské církve evangelické v té době velice pomohl tím, že v době onemocnění a po smrti významného českobratrského faráře a spisovatele L. B. Kašpara ho rok zastupoval a vedl ve svém bytě soukromé bohoslužby.
Svá autorská práva, především na vydávání “Broučků“, odkázal Jan Karafiát Českobratrské cxírkvi evangelické, která na základě tohoto odkazu mohla financovat vydávání církevních tisků.
Během pražského pobytu pracoval Karafiát také na svých pětidílných pamětech, nazvaných „Paměti spisovatele Broučků“. V nich se vyznal ze svého nadšení pro kněžskou práci.
V r. 1919 vyšel první díl „Doba jimramovská“, následoval v r. 1921 „Na školách středních a vysokých“, pak v r. 1922 „Na školách ještě vyšších“. Pastorační práci popsal v r. 1923 „Doba práce: Dvacet let na Valašsku“ a ukončil krátce před smrtí „Doba práce: Přes třicet let v Praze“.
V r. 1924 vyšla „Karafiátova čítanka“, což je soubor jeho řečí a kázání; jeho kázání pak vyšla ještě posmrtně v r. 1941. Po jeho smrti vyšla pak i v r. 1934 jeho korespondence: „Z dopisů spisovatele Broučků Jana Karafiáta z let 1869-1899“ a ještě pak až po druhé světové válce: „Broučkovy pohádky a písničky“.
Jan Karafiát zemřel přesně před osmdesáti lety v Praze a pochován je na vinohradském hřbitově.
Žádné vydání jeho děl nepředčilo „Broučky“. Od prvního vydání knížku četly celé generace. Počet vydání “Broučků“ nemá daleko do stovky.
Svými „Broučky“ inspiroval Karafiát mnohé další umělce. Především to byli ilustrátoři jeho knížky Adolf Wenig (1874 - 1940), Ondřej Sekora (1899 - 1967), Jiří Trnka (1912 - 1969), Marie Fischerová-Kvěchová (1892 - 1984), nověji Ludmila Janská, Emil Weiss, Vlasta Beránková a zcela nedávno v r. 2006 v přebásnění knížky do nové češtiny Vítězslava Klimtová. Na motivy obrázků Jiřího Trnky vznikl třikrát animovaný film - v letech 1967, 1993 Pomník broučkůa 1997 a televizní večerníčky, které byly například vysílány naposledy loni. Animovaný Trnkův film je doprovázen hudbou hudebního skladatele Václava Trojana (1907 - 1983).
Herec Karel Höger namluvil „Broučky“ na gramofonové desky.
Dílo bylo přeloženo do němčiny, lužicko-srbštiny, polštiny, angličtiny a do ruštiny, i když v ruštině knížku postihla stejná cenzura jako v době komunismu u nás - náboženské odstavce byly zkráceny nebo vynechány.
Vedle již uvedené pamětní desky na pražských Vinohradech od sochařky Barbory Veselé jsou Karafiátovy pamětní desky ještě na jeho rodném domě v Jimramově a na faře ve Velké Lhotě na Valašsku. Broučci mají také nedaleko Jimramova svůj pomník, který nechal postavit První evropský neregistrovaný nevládní nezávislý dobrovolný vzájemně prospěšný občanský kruh přátel restaurací a tvorby nových památek se sídlem v Brně.
Přes Velkou Lhotu vede Karafiátova stezka.
Ulice a náměstí s jeho jménem mají v jeho rodném Jimramově, dále ve Valašském Meziříčí, v Čáslavi, v Konicích a v Praze - Běchovicích.
Hudební skladatel Otmar Mácha (1922 - 2006) napsal v r. 1992 na téma „Broučků“ balet o dvou jednáních a zhudebnil jeho modlitbičku, která je uvedena také v Evangelickém zpěvníku:
„Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se Tě bojíme,
bojíme a posloucháme
a přitom se rádi máme.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.