O zavazujících tradicích, našem zapomínání i zludračení a paján na mistry typografického a tiskařského kumštu

Od Gutenbergových časů vynálezu knihtisku se evropské kulturní prostředí obecné, bezpočtukrát přesvědčilo o zásadním významu černé a bílé v tisku ve všech reprodukčních technikách. Důvěrně to znají všichni, kdo alespoň trochu polygrafii a tiskové techniky znají buď z pracovní praxe, ale i milovníci literatury. Ono rčení „Černé na bílém“ nemá význam jen svojí prostou přesvědčivostí a jistou noblesou, ale má i jiné, především praktické důvody. Skrze své profese to vím i já. Jako ctitel precizně provedeného tisku, vyznávám několikeré. Předně, že kromě samotného obsahu tištěného slova jako posla nadprofánních sdělení jde i o dodržování tradičních oborových zásad. A pak také to, že nejlépe na čtenáře působí když je text sázen černě na bílém papíře, než na barevném. Ten rozdíl obou přístupů je ve vzájemném porovnání podobný, jako mezi svátečním oblekem a barevnou košilí s jeansy. A nejde jen o novinové sloupky, eseje a články, ale i o beletrii a hodnotnou literaturu obecně.

Noviny a bílá káva

Když otevřu čerstvě zakoupené noviny, tváří se jako panna. Jako by se jich lidská ruka a špína ani nedotkla, ačkoliv to je úplně naopak. To první je zřejmé. Povážíme-li, kolik profesí je k tomu všemu souvisejícímu s jejich výrobou, tiskem, jeho přípravou a před tím redakční prací, tak není o čem pochybovat. To druhé, tedy ona špína bývá mnohem častějším jevem mimo jiné proto, že jak se říká „Papír snese všechno“. Stejně tak víme, že ten pocit z oné téměř liliové čistoty tiskového listu v jeho bělosti je asi tak stejně sváteční, jako nedělní bílý ubrus na stole v kuchyni kde třeba voní čerstvá bílá káva. Je to takový snad naivní a bezpředsudečný pocit, že se čtenář dočte cosi, co mu bude nějak blízké a nebo jinak milé a nebo, že nabude jakési trvalé informace, či poučení… I to navozuje onen pocit neodbytné dychtivosti po čistotě, která je dnes tak vzácná.

Zapomenutá historie – a proč tomu tak vůbec je?

Fakt, že nás opustily historické polygrafické technologie nás může sice v naší nostalgii po noblese a polygrafické odbornosti trápit, ale to je tak asi všechno, co s tím dnes můžeme dělat. Co nás trápit ovšem může a mělo by je něco jiného. Že bohaté kulturně historické tradice polygrafických a typografických oborů této země jsou přečasto zapomínány, hnijí téměř nikým neviděny v muzejních sbírkách. A spolu s nimi i kdysi tak slavná jména jako byl Melantrich z Aventina, Jakub Husník, Karel Klíč, prof. Vojtěch Preissig, Menhart, Dyrynk, ale také Jaroslav Šváb (Oficina Pragensis), výborný grafik a typograf Týfa, Karel Míšek starší a mnoha stovek dalších historických i ještě nedávno žijících osobností. S polygrafickými technikami, co jich kdy existovalo, velmi úzce souvisí i původní grafická tvorba našich umělců. Je současně jedním z mnoha nejstarších historických dokladů národní kulturní vyspělosti všech evropských zemí a současně dokladem o autentické umělecké výpovědi jako nadprofánního estetického sdělení, svébytného uměleckého díla.

Jakkoli se o prvenství „Niella“ jako prvního předchůdce nejprostší grafické techniky „Suché jehly“ dodnes hádají Italové s Němci, byla to i česká grafická tvorba umělců, která v celé své historii dala svojí původní uměleckou tvorbou celému evropskému prostředí významný kulturní vklad. Nemyslím jen těch, co tu už dávno nejsou, ale i dnes dosud žijících tvůrců. To by se ani v dnešní, tak zvaně vyspělé době elektronické komunikace zapomínat rozhodně nemělo. Naopak. V téhle přeelektronizované době je nejspíš zapotřebí silného počinu v úsilí o nápravu, jakési restituce stávajícího stavu, který je neblahý i nenormální současně. Jde o normalitu. O rovnováhu mezi elektronizací všeho v polygrafii a ostatními klasickými disciplinami grafické tvorby. Od zdi ke zdi, jak hezky české, že?

Předchozí souvislosti navozují závažné otázky: Předně v čem se počítačová grafika a digitální tisk jako takový, jež zažívají zejména dnes nebývalou expanzi liší od původní grafické tvorby umělců. A je lhostejné zda v autorském hlubotisku, tisku z výšky, či plochy. Ten rozdíl je naprosto zásadní a to jak v kvalitě, tak jejich umělecké hodnotě. Zatímco autorovi, který se zabývá tzv.digitálním tiskem, stačí zakoupit pro výkonný PC vhodný software, tedy program, který mu umožní doslova čarovat s obrazem, a solidní tiskárnu, osvojit si jisté rutinní dovednosti a klikat myší, má téměř vyhráno, poněvadž se může stát „také umělcem“. A pak, pokud mu náhodou nevypnou proud, je mu dovoleno „tvořit“. Důvod je prostý: Bez proudu to nejde. V takovém případě se umění nekoná…

Poctivý umělec, grafik v klasických grafických technikách, nejenom že musí mít ono „řemeslo“ se všemi finesami a individuálními postupy tvorby v malíčku a věnuje technické vyspělosti svého projevu celý profesní život. Především demonstruje svým dílem i to, co je na celé věci naprosto nejzásadnější: Totiž naprosto nezpochybnitelnou autenticitu své umělecké výpovědi. Samozřejmě, že to každým ručně vyrytým či vyleptaným dílem a vytištěným originálem díla prokazuje bez jakýchkoli pochybností. Navíc každý jím vytvořený originál se signuje a čísluje.

Ta cesta je zdánlivě prostá: Jde ze srdce, skrze rozum a autorovy ruce přímo do materiálu. Zde nelze nic zakašulírovat zamlžit a nebo vyostřit a potlačit díky softwaru. A ošidit a nebo přemalovat, či vygumovat, to je nemyslitelné! Jde o unikátní výpověď umělce, která není ničím zkreslena a nebo filtrována. Jen pro informaci: Celý proces tvorby originálního grafického listu od vypracování výtvarného návrhu, přípravy papíru, přes všechny technologické etapy tvorby představuje celkem jedenáct pracovních kroků. Jinak řečeno: Pokud držíte v ruce originál byť sebemenšího grafického listu v technice autorského hlubotisku, pak byste měli vědět, že než získal svoji definitivní podobu každý jím číslovaný a signovaný originál, musel autorovi projít v celém procesu jeho tvorby celkem 11x rukama. (Sic!) To je jiná káva.

(Portrét českého uměleckého kováře Alfreda Habermanna – takhle Fred vypadal jako ten velký šéf co je nad námi a co z nás nespouští svůj zpytavý zrak. Já ho tehdy takhle udělal v tvůrčí pokoře. Poznámka autora.)

Na závěr této části něco o hodnotě a tedy i ekonomické ceně obou „produktů“. Zatímco digitální tisk díla má cenu materiálu a vstupních nákladů na energie, není ničím jiným než pouhou reprodukcí, tedy kopií původní, originální předlohy autora. Vzhledem k tomu, že počet digitálně pořízených tisků takové kopie je naprosto nekontrolovatelný a může toho stejného motivu být i metrák či víc, jeho cena vyprodukovaným množstvím klesá až na tržní cenu makulatury.

V našem obecném společenském prostředí se z etického hlediska vyskytl další závažný nešvar. Pokud přímo nekoliduje s dikcí platných zákonů je rozhodně klamavým a nepřijatelným současně. Některé z komerčně zaměřených galerií začaly mást obecnou veřejnost naprosto novým, z oborového hlediska naprosto nepatřičným a rádoby odborně se tvářícím termínem, který ovšem nemá žádnou validitu: „Autorský digitální tisk“. Jedná se o oxymoron, nebo-li protimluv. Jinak řečeno o významovou kontradikci obou pojmů. To proto, že jakkoli prvý termín nevylučuje apriori onen druhý, nelze oboje spojit v jeden jediný pojem a současně ho i prokázat. Na rozdíl od klasického autorského tisku originálu grafického listu umělce to není možné. A důkazy, které by měly tvrzené prokázat, by měly být věcně správné, explicitní i zpětně ověřitelné.

Přátelé krásné knihy, dokonalého tisku, ale celé typografické kultury vůbec, která není jen precizně řemeslně provedena, ale má i svoji nepochybnou výtvarnou hodnotu, by mohli být svým způsobem potěšeni. Přes rok trvající záměr Národního technického muzea (NTM) demonstrovat ve své polygrafické expozici různé tiskové techniky, které k výročí svého znovuotevření byl chvályhodný a vzbudil u nich odůvodněnou pozornost: Záměr s pokusem reinkarnovat historické tiskové techniky jejich praktickou demonstrací v praxi pro návštěvníky expozice vzbuzovaly důvodné naděje. Leč buď díky tak typické české nedokonavosti, či z jiných příčin se dosud neděje nic. A dobrý záměr jak známo nestačí. Ostatně jakkoli je bohulibý a chvályhodný, kladu si důvodnou otázku: Jaký měl či má celý ten projekt smysl? (Kromě samotné demonstrace kupř. techniky Knihtisku, Litografie a nebo jiných technik tisku pro několik desítek návštěvníků expozice na druhé straně vzbuzoval poněkud rozpaky.) Samozřejmě, že když jsou mladí lidé v expozici a mohou sledovat koncert lidského umu a dokonalou souhru stroje a člověka, nejsou na ulici, v hospodách a nebo hernách. („Kdo si „takhle hraje“ - ten rozhodně nezlobí.) Ale tenhle projekt už tu kdysi byl. V jiných souvislostech a navíc „v těch mizerných letech normalizace“. Polygrafickým učilištím tehdy chyběl učňovský dorost. Přítel Jírovec z Karmelitské mě oslovil, slovo dalo slovo a rok jsme každý kvartál pořádali „Dny otevřených dveří“. Povedlo se. Ale dnes? Jaké jsou další výstupy podobných projektů? Kde je šance, aby v době ekonomické recese přinesl ten projekt nějaké další hodnoty, konkrétní obecný a žádoucí prospěch? (Kromě jiného i samotnému NTM.) Myslím, že taková šance, a reálná, tu je – a nemalá. Ale to už je jiný příběh.

Závěr této kapitolky, shrnutí: Zmizely knihtiskové provozy, příklopky, kontrapressy, rotačky, tangovací stroje stejně tak jako gilošírky a také obrovská monstra pro liniový hlubotisk, jež dávno skončily na skládkách a nebo v hutích.

Generace Mistrů tiskařů a řada navazujících profesí je na pravdě Boží a zda jsou noví, o tom silně pochybuji. S čím bychom se ovšem rozhodně smiřovat neměli (a taky vůbec nemuseli) je mnohé: Předně, že s tím jak bráchové hardware a software ovládli přípravu tisku a vše převzala ofsetová tisková technologie (v papírovém provedení), tak se vytratilo téměř vše z běžných oborových zvyklostí tradic v kdysi váženém oboru polygrafie. Elektronické „sázení“ textů mnohé ulehčilo, (když teď „z voleje“ píšu tenhle text a pak ho budu editovat, tak nemusím vzít do ruky nůžky a lepidlo a nemusím tenhle rozpracovaný rukopis stříhat a opět slepovat jednotlivé odstavce, aby se nakonec mohl porodit čistopis rukopisu. Taková byla obvyklá praxe před PC. Vše je díky elektronizaci práce neskonale ulehčeno. Na druhé straně si ten pokrok vzal svoji daň. Z odborného hlediska ne právě zanedbatelnou.

Tím mám na mysli, že na rozdíl od studené a horké sazby, ale i analogové „fotosazby“ dnešní elektronické operační systémy v „sazbě“, tedy psaní textů, nepracují s proporcionalitou písma jako zásadní veličinou. Operační systémy Windowsů, ale ani různých Linuxů v základních nabídkách nerozeznávají písmeno široké a nebo úzké, sází pouze „krokově“.

A kdo si jen vzpomene jaký důraz se v minulosti kladl na precisnost sazby, ví o čem mluvím. Když nestačily prokládky mezi písmena, tak se užívalo cigaretového papírku. Prostě sazba musela „zvonit“. (Dědek se nám nějak rozplamenil, že?) Dnes už nikdo neví, co to je „štéga“ a „rám“, stejně jako „řeka“ a „cylindr“, nebo „kartáčový obtah“ a „kostice“…

Když tehdy čas oponou trhnul

Vzpomínám, kdy ta bolestná degradace polygrafických oborů začala. Kdy to všechno odstartovalo v třeskutém tartasu této země a dostávám se zpět v ose času až kamsi do poválečného období. Alespoň pro mě vše odstartovalo dramatickou změnou poměrů po roce 1948 minulého století. Jako malý kluk jsem si toho začal všímat velmi brzy. Veneziana, Promotor, Antikva, Palatino, ale i jiná dokonalá a krásná písma ve všech jejich variantách a řezech začala tehdy z denního tisku mizet jako tající sníh. Byla nahrazována groteskem a jinými blokovými typy písem. Argument byl prostý: „Je potřeba údernosti“, přesvědčivé sdělnosti a jednoduchosti! „Nová doba si žádá nové, rázné činy a ty vyžadují i rázné a přesvědčivé typy písem“. V mnoha tiskárnách se dělal „úklid“. Celé kasy sad písem různých typů abeced, nejen olověných, ale i mosazných pro knihaře a zlatiče šly na skládky a nebo rovnou do hutí. Co na tom, že mohly dobře sloužit další desítky let, co na tom, že byly nové zabalené ve voskovaném papíře a zakoupeny těsně před válkou.

Vzpomínám jak nám to bylo líto a spolu s několika hochy jsme si nějakou tu krásnou literku sebrali na památku. To byl čas roku 1958, kdy probíhala světová výstava v Bruselu. Autor textů populárního Semaforu a doktor práv Jiří Šlitr tam tehdy „sekal“ ty svoje báječné a bezprostřední skizzy, perokresby z míst toho světového hemžení, ...a samozřejmě u nás jsme se velmi rychle po té slavné události, v rámci mírného „pokroku a v mezích zákona také přičinlivě „poBruselili“. (Historie se opakuje?). Nespíš abychom tehdy byli alespoň v něčem „světoví“. Reklamní plochy a hluchá místa v tisku periodik zaplňovaly nejrůznější barevné „ploštičky“ a plochy všelijakých těch trojúhelníků a obdélníků.

V jistých časopisech začalo být tehdy zvykem tisknout zpočátku jen podtisk vybraných sloupků a pak celé části stran v obligátních „bruselských“ tónech lomených pastelových odstínů. Že ty tehdy „nové činy“ s plamenným srdcem a zatmělou myslí“ přinesly jen nesmírné škody a zmar je dnes nepochybné, o tom být sporu nemůže.

Co však tyto dávno minulé děje otevírají dnes k úvaze, je otázka téměř kacířská: „Je pokrok založen jen na přirozené evoluci? A nebo je jeho součástí i cosi jiného?“ Mám za to, že naše každodenní zapomínání je celého procesu nepochybnou součástí.

Ty doby, kdy se u nás počátkem šedesátých a sedmdesátých let min. století začalo měnit dost věcí i mnohé, co vedlo ve světě i naší, rozuměj Československé polygrafie k lepšímu, jsou neodvratně pryč. (To uvádím proto, aby byl můj pohled vyvážený a realisticky reflektoval tehdejší dobu.) Děkuji touto cestou nejenom těm, se kterými mi bylo čest spolupracovat, ale všem Mistrům v tiskárenství, polygrafii a reprodukční fotografii, fotografům par exelance Jiřímu Hamplovi ( Jiří už tu není…to je tak divné) a Prokopu Paulovi z Ústavu dějin Umění ČSAV, panu Jaroslavu Jírovcovi ze Státní tiskárny v Karmelitské, tiskaři Blumlovi, pak Petrovi Kostínkovi z Díla, šéfovi, zinkografie v Salvátorské panu Strnadovi, panu Janu Salačovi z Kartografie na pražské Letné a mnoha desítkám dalších. Třeba ze Severografie v Děčíně, Jihočeských tiskáren v Budějovicích, ale také z pražské tiskárny cenin v Růžové ulici ( a ani si teď nejsem vůbec jist, že tam ten rotační liniový hlubotisk dosud dělají) jsme byli v této oblasti uznávanou světovou velmocí. Tiskli jsme výjimečně kvalitní, státní měny uznávanou a respektovanou technologií. Na „Růžovku" vzpomínám v dobrém. Kromě jejího bývalého ředitele i na pana Žaluda, který jako jediný v Čechách dokázal báječně lít želatinové navalovací válce (strojní i ruční). A vzpomínám s povděkem na pana Ovsíka s CIBA CHROMU v Liberci, který dělal mimořádně kvalitní velkoplošné diapozitivy, na strojníka a seřizovače obsoletních tiskařských mašin pana Svobodu a mnohé další…

Dnes je všechno jinak. Jakoby jsme se celá společnost do sebe zahleděla tak, že vnímáme jen „tu naši elektronickou současnost“, „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“. (Samozřejmě, že i tenhle refrén textu kdysi populární písničky byl nepravdivý a falešný.) Ztrácíme kontakt se svým historickým vývojem i schopnost vědomostní sebereflexe v běhu času. Mám za to, že je to škoda nás všech a že je to současně krátkozraké. Zejména ve vztahu ke generacím tzv. „dětí svobody“ (to je těch narozených po roce 1989.) Nic nevědí jen proto, že jim to dosud nikdo neřekl a neřekl jim o tom proto, že sám už téměř nic nevěděl. Až přečasto objevujeme dávno objevené a tváříme se jako hybatelé pokroku. (Sic!)

Příklad zdánlivé maličkosti, která ovšem „maličkostí“ rozhodně není: Před nedávnem jeden z provozovatelů internetového portálu Centrum holding udělalo svůj celý nový design svého portálu. Je pěkný, což o to, ale nevím proč se v tom novém kabátě objevuje tak zásadní bludařina. Ve volbě velikosti písma, kterým svůj Mail chcete psát, už nejsou bodové velikosti písma (v polygrafii obecně užívané Didotovy stupnice, jinak zcela běžné v celé Evropě) která ji exaktně a přesně definuje, ale nahradila ji naprosto vágními a mlhavými pojmy které nic neříkají: „nejmenší“ – „malý“ – „střední“ – „velký“ a nakonec „největší“. Zatím co Microsoft páně Gatese tuto zažitou a osvědčenou světovou tradici plně respektuje v Centrum holdings jeho kreativci jako by řekli: „Pane Didote“ děkujeme – odejďěte – my jsme chytřejší!

Jen ne vítězství povrchnosti, šlendriánu a lhostejnosti

Publikované texty i vážených titulů papírových novin jsou již delší dobu plny gramatických chyb, mrzačí se jazyk,(korektoři jako profese vymřeli rovněž), špatně vysázený text bez zásahu odborné znalosti tvořící často nepříjemné „řeky“ v toku textu tisku jdoucí vertikálně od prvé řádky sloupce až dolů jsou dnes stejně běžné, jako „šmicovaný“, nebo nedotištěný text, který je často nelogicky a nebo úplně chybně zalomený. To jsou jen drobky ostatních velkých průšvihů a degradace v minulosti velmi váženého oboru. Jsme jejich svědky téměř každodenně.

Kromě toho si stále s menším porozuměním všímám toho, jak si mnozí z vydavatelů, (ale nejenom oni, ale všichni, co něco produkují a prodávají) myslí, že když budou prezentovat tisk na barevném podkladu (podtisku), že umocní atraktivitu konečného produktu, zvýší se náklad, udělají ty „svoje“ noviny pestřejší a tedy pro čtenáře mnohem zajímavější než „obyčejný černobílý tisk“. Samozřejmě, že je to předpoklad mylný, k tomu se dostaneme dále, ale v té době zmizely klasické ušlechtilé typy krásných písem. Tím samozřejmě nemám na mysli nějaké kudrlinkované a téměř nečitelné typy ale ty, které provázejí zejména evropskou knižní kulturu již pár set let. Pokud jsou tu lamenty starého dědka, mělo by tu být i cosi pozitivního a zásadního současně, měla by tu být nadějeplná východiska a myslím, že tu jsou.

Pokud by se ta oborová rehabilitace povedla, což je smyslem i této skromné úvahy, čtenář by mohl mít radost z pěkně vysázeného textu ušlechtilou literou, většina redakcí a tiskáren radost z odborně provedené práce a celá polygrafie jako obor by se navrátila na evropské výsluní vysoké profesionality. Nehrozilo by, že by se na tuto zemi do budoucna dívalo jen jako na „největší lopatu“ v Evropě.

Tenhle článek nemá být jen výčet lamentů a nářků mě, který stále stojí jednou nohou u olověné a mosazné sazby. Rád bych naznačil reálná východiska z té typografické mizérie současnosti. A abych nevzbuzoval svojí kritikou chmury z dalšího neblahého vývoje, měl bych na úplný závěr vyslovit svou velikou naději. Tou nadějí, jak už jsem se zmínil, mám na mysli především písmolijnu STORM v pražských Střešovicích. (Storm Type Foundry.) Vysoká záruka ve špičkové odbornosti, dokonalá znalost typografie ve všech jejich nabídkách typů písem řeší i to, co je pro tuto dobu zásadní. Nabízí rozsáhlý fundus abeced v tolika různých variantách, řezech a architektuře písem a je tu už téměř dvacet let práce...

Obrátil jsem se tedy mailem přímo na jednoho z vynikajících českých typografů současnosti, pana Františka Štorma, se svými otázkami a on na ně zaslal čtenářům Pozitivních novin své laskavé odpovědi.

Rozhovor s předním českým typografem Františkem Štormem

Při orientačním běhu po vašich stránkách jsem pochopil několikeré. Předně, že těch osmnáct uplynulých let patříte dnes k uznávaným autoritám české typografie. Řekněte stručně čtenářům jednak vaši oblíbenou oborovou tezi a pak bych poprosil o zdůraznění vašich priorit tehdy a dnes.
V typografii se snažím o čitelnost, všechno ostatní je navíc.Prioritou grafického a písmového návrháře musí být funkčnost, design je spíš pro ostudu. V poslední době je mojí prioritou co nejméně jezdit do Prahy, ke svému životu potřebuji klid a čistou přírodu.

Podle těch vašich mimořádně zdařilých potvor soudím, že jste nejen zručný kreslíř, ale cítím z nich jistou zamilovanost a reflexi na středověkou grafickou tvorbu. Třeba Goldciuse a nebo Holanďany. Povězte nám o tom.
Já nemám takové ambice, mně stačí staré jarmareční tisky, Váchal či Posada. Pár taktů nevkusné hudby a jsem šťasný jak blecha. Co se týče typografie, ve středověku došlo ke spojení karolinské minuskuly s římskou kapitálou a vznikla tak víceméně současná latinka. Ze středověku si radši všímám sochařství a architektury, v knižní grafice ty iluminace na pergamenu jsou pro mě moc vyšperkované výšivky. U středověku musí dojít k nápravě vnímání: to nebylo žádné temno, naopak! Oproti dnešní pomatené době se tehdy věci nazývaly pravými jmény: multi-kulturalisté a zastánci trans-genderové rovnoprávnosti by jistě skončili na pranýři.

Vaše písma jsou mě blízká jak pro respekt k evropským typografickým tradicím a současně k novým přístupům v tvorbě ušlechtile zakulacených a rozhodně nevidím nic nepatřičného na tom, že z nich v celé své tvorbě vycházíte. Jaká je „stálice“ vaší zamilovanosti v typech a řezech písma?
Já mám rád Erica Gilla pro jeho výstřední život a precizní řemeslo – zajímavá kombinace.

Jaká je vaše diagnóza současného stavu české polygrafie? Uveďte prosím jak ty záporné, tak pozitivní aspekty. A jaké prognosy pro rozvoj naší typografie vidíte?
Stav polygrafie je už všude technicky na nejvyšší možné špičce, problém je v lidech, co nevědí co to je dráha papíru a v nakladatelstvích co nedbají na grafickou úpravu, ale tak tomu bylo vždycky. Díky počítačům se dnes člověk docela snadno uživí a moc se nenadře. Já jsem se ale v poslední době vrátil k dřevorytu, fotím na film a pouštím si s velkým gustem vinylové gramodesky. Typografie se stále více oprošťuje od papíru, nejvíce fontů lidé vídají na displejích mobilních zařízení, typografie se trochu přizpůsobí poptávce tohohle odvětví, ale ne zas moc - základ zůstane pořád stejný. Momentálně sedím v kanceláři a řeším různé formy licencí našich písem, ale jen kvůli tomu, abych zas vydělal na letenku do Indie.

Pane Františku Štorme, já Vám děkuji za vyčerpávající odpovědi a těší mě, že jste poslední odpovědí naplnil předpovědi mého přítele a kolegy, českého grafika a ilustrátora Zdeňka Mézla, který reagoval na nástup digitalizace a počítačové expanze svým výrokem: „Příteli nebojte se oni až projdou tím poblázněním, tak se pokorně vrátí ke své poctivé řeholi“. (Měl tím na mysli klasickou grafickou tvorbu v její původní podobě.)

Všem přátelům typografie a krásného tisku děkuje za pozornost
Pavel Novotný