J. M. William Turner byl anglický romantický malíř. Jeho život a dílo jsou podobné jinému jeho vrstevníkovi, a to německému malíři Casparu Friedrichovi Davidovi. Je to skutečně velmi překvapující. Narodili se zhruba tři čtvrti roku po sobě, oba prošli v dětství zkušeností smrti v rodině, oba trpěli těžkými depresemi, oba se zajímali o osobu a dílo Johanna Wolfganga Goetha. Ke konci života se oba stali podivíny. Oba milovali a malovali řádění živlů a vyhledávali situace, kdy se ocitli uprostřed nějaké bouřky apod. Turner maloval více různé námořní katastrofy.

Po prostudování životopisu tohoto umělce mě tak mimochodem napadlo, jak by při své povaze mohl tvořit, ba vůbec existovat v době, jako je dnešní. Když každý trochu známější člověk je pod drobnohledem bulváru. Jeho vrchní slupka navenek nedovolovala dostat se mu „pod kůži“. Ale tím víc vnitřně musel trpět! Nebyl vůbec přizpůsobivým člověkem, neumožňoval svému okolí, aby se stalo částí jeho života. Sám ale nestál o to, aby se mu okolní svět příliš vměšoval do jeho vnitřního světa. Jen někdy něco z něj ukázal ve svých dílech.

Různí životopisci se pokoušejí jeho pohnutky dešifrovat.

William Turner vycházel z významných obrazů barokních holandských mistrů – krajin Jacoba van Ruisdaela (1628–1682), z obrazů otce (asi 1611–1693) i syna Willemma van der Velde (1633–1707), kteří malovali moře a lodě. Inspirovala ho také hra světel na obrazech krajin francouzského krajináře Clauda Lorraina (1600–1682). Maloval rovněž akvarely, v čemž dosáhl mistrovství, a byl i grafikem i náročných grafických technik, například mezzotinty. Byl jedním z mála umělců, který byl uznáván už za svého života, a prvních výstav se zúčastnil už v mládí.

Krajinářství 17. století převedl až k modernímu malířství, právě s onou hrou světla a stínu, kterou ve svých dílech objevili holandští malíři figurálních výjevů a kterou později uplatňovali impresionisté. Je uznáván jako největší anglický krajinář devatenáctého století.

Byl účastníkem vrcholu romantické tvorby s poukázáním na dramatický moment. Aby dosáhl právě těchto dramatických účinků, používal nezvyklé formy – vedle štětců maloval i svými prsty a pokud potřeboval silnější vrstvu barvy, efektu dosáhl vyškrábnutím barvy buď koncem štětce, nebo dokonce svým dlouhým nehtem na ukazováku.

Byl jedním z prvních, který v romantické krajině uvedl na scénu i moderní stroj.

Na rozdíl od pozdějších prerafaelitů se k renesančnímu malířství a k Rafaelu Santimu (148–1520) hlásil a uctíval svého učitele - portrétistu Joshuu Reynoldse (1723–1792).

Joseph Mallord William Turner, jak se píše celé jeho jméno, se narodil pravděpodobně 23. dubna 1775 v trhovské londýnské čtvrti Coventgarden v ulici Maiden Lane č. 21. Místo jeho narození nepatřilo k „dobré adrese“, spíše naopak - úzká, temná ulička… prý „Maiden“ znamenalo prostitutky, které zde měly své kšefty.

Jeho otec William Gay Turner (1738–1829) zde měl provozovnu své živnosti – a v bytě nad ní se William narodil. Jeho tatínek, pocházející z Devonshiru, byl parukář. Později, když móda paruk skončila, byl holičem. Maminka Mary Mallord (1739–1809), rozená Marshall, byla dcerou řezníka. Datum narození se odvozuje od toho, že malíř se někdy zmínil, že se narodil na den anglické oslavy svátku svatého Jiří a ve stejný den jako slavný dramatik William Shakespeare. Pokřtěn ale byl až 14. května.

Měl mladší sestru, její jméno se uvádí buď jako Helen nebo Mary Ann (1778–1783). Jeho sestřička zemřela ani ne pětiletá, což je spojováno s tím, že Mary Mallord Turner začala trpět těžkými depresemi. Některé prameny uvádějí smrt sestry až v r. 1786. V r. 1785 pobýval William, jak mu říkali, v Bredfordu, západně od Londýna, u strýce z matčiny strany, který tam byl řezníkem. Zde v malém městečku na březích Temže také chodil do školy. Některé prameny uvádějí, že příčinou jeho pobytu u strýce byla právě matčina pokračující duševní choroba. V Bredfordu začal vybarvovat vlastní kopie grafických rytin z knihy „Malebné výjevy z Anglie a Walesu“ (Picturesque Views of England and Wales) od Henryho Boswella, čímž dokonce vydělal své první peníze.

O dalším jeho vzdělání je zmínka, že v r. 1786 chodil do internátní školy v Margate na jihovýchodním pobřeží Anglie, kde bydleli další jeho příbuzní, zabývající se obchodem s rybami. Z toho vznikla jeho pozdější záliba v rybaření. - Zde také hodně kreslil a maloval. Jeho tatínek dával jeho výkresy za výlohu svého parukářství. William kreslil dokonce obrázky na přání bohatších zákazníků a v r. 1788 pracoval jako kreslič pro různé architekty, včetně Thomase Maltona mladšího (1748–1824), k jehož nejvýznamnějším žákům, vedle svého přítele i rivala, malíře a grafika Thomase Girtina (1775–1801), patřil. Malton byl skvělým zobrazovatelem architektonických skvostů a mistrem perspektivní malby. Dále William pracoval pro architekta Jamese Wyatta (1746–1813) a Josepha Bonomiho staršího (1739–1808), italského architekta, činného v Londýně.

V r. 1789 žil krátce v Sunningwellu, jižně od Oxfordu - opět u strýce, který už byl v důchodu. Z této doby se vystavuje jeho skicák, plný tužkových kreseb a akvarelů z oxfordského okolí.

Když bylo Williamovi Turnerovi čtrnáct let, vstoupil do přípravky na studium malby v Královské akademii umění a připravoval se na přijímací zkoušku. Byl přijat v r. 1790 na přímluvu výše uvedeného Sira Joshuy Reynoldse, prvního ředitele této školy. Z počátku měl zájem o architekturu a studoval kreslení u architekta Thomase Hardwicka (1752–1829). Už v r. 1790, jako patnáctiletý vystavoval na letní výstavě, kterou Královská akademie pořádala, svůj první obraz „Vyhlídka z arcibiskupského paláce v Lambethu“. Perspektivou na tomto obrazu dělal čest svému prvnímu učiteli – Maltonovi.

Příští rok na této výstavě vystavoval další dva akvarelové obrazy, při čemž se počet vystavovaných obrazů každý rok zvyšoval. V r. 1891 bydlel nějakou dobu u přítele svého otce, jakéhosi Johna Narrawaye v Bristolu. I tam pilně kreslil okolí a nakreslil pro rodinu Narrawayových i jeden z mála svých autoportrétů.

V r. 1792 zemřel vlivný a vlídný Turnerův učitel Reynolds a Turnerovi nastaly starosti, spojené s těžkým stavem jeho matky. Vystavoval dva akvarely. V r. 1993 byl odměněn od Společnosti umění (Society of Arts) jednou z jejich cen, velkou Stříbrnou paletou. Spolu se spolužákem Thomasem Girtinem pořádali malířské výlety. To byl začátek jeho cestovatelské „mánie“. Hodně ze svých cest konal pěšky.

Začal také zkoušet olejovou techniku malby a grafiku. Seznámil se s osobním lékařem krále Jiřího III. Thomasem Monrem (1759–1833), který byl velkým sběratelem uměleckých předmětů. Ale byl také ředitelem londýnského ústavu pro duševně choré – Bedlamu.

V r. 1794 William vystavoval na výstavě Královské akademie už pět akvarelů. Časopis pro grafiku „Magazín mědirytin“ (Copper Plate Magazine) u něj objednal několik rytin, což byla jeho první grafická zakázka. Jednou z těchto rytin bylo zobrazení městečka Chepstow ve Walesu. Začal také vyučovat studenty mědirytectví. U doktora Monroa a pro něj, spolu s jinými umělci, dělal kopie mistrovských grafických listů – uvědomme si, že tehdy příliš reprodukčních technik nebylo.

V r. 1795 dostal zakázku na grafiku, kvůli které navštívil jižní Wales a ostrov Wight jižně od Anglie. Získával na popularitě a měl dost příznivců z řad šlechticů. Jedním z tehdy nejvýznamnějších byl Sir Richard Colt Hoare (1758–1838), nadšenec pro umění, sběratel a archeolog.

V této době se začal měnit Turnerův styl – přecházel z uhlazených „klasických“ obrazů ke svému „impresionistickému“ způsobu, plnému světla.

Za svých studií maloval hlavně akvarely; první olej je až z r. 1796, a sice „Rybáři na moři blízko Needles“ (Fishermen at Sea off the Needles), což bylo romantické zákoutí z ostrova Wightu se špičatými skalami v moři („needles“ = jehly). Začaly vznikat spousty obrazů s mořskými nebo přímořskými motivy, loděmi apod.

V r. 1797 vystavoval už dva oleje a čtyři akvarely. Vyjel si na delší výlet na sever do Yorkshire a Northumberlandu a zde se seznámil s Walterem Ramsdenen Fawkesem (1769–1825), místním statkářem, spisovatelem a úspěšným politikem, se kterým se spřátelil.

V r. 1798 se neúspěšně zúčastnil soutěže o mimořádné členství v Královské akademii, což se mu podařilo až o rok později. Tehdy se nadchl pro díla francouzských klasiků Nicolase Poussina (1594–1665) a Claude Lorraina, jak už bylo uvedeno výše.

Nepodařilo se mi zjistit, od kdy trvalo Turnerovo přátelství s manželi Danbyovými. John Danby (1757–1798) byl sbormistr, skladatel sborových zpěvů a učitel hudby. Jeho končetiny začaly ochrnovat; jeho přátelé, aby mu pomohli, uspořádali benefiční koncert – a on při tomto koncertě v květnu 1798 zemřel.

Po jeho smrti začal mít Turner poměr s jeho vdovou Sarah Danby (1766–1861). Pořídil si byt v Harley Street 64, ale nepoužíval ho jako byt k bydlení; byla to spíš galerie. S paní Sarah se ani neoženil, ani s ní nebydlel. Možná tím, že byla starší, mu nahrazovala svým způsobem matku.

V r. 1799 byli totiž oba Turnerové nuceni dát maminku Mary Mallord do ústavu. Podle nynějších odhadů trpěla prý schizofrenií. Nejdříve to byla nemocnice svatého Lukáše v Old Street, a když se tam její zdraví nezlepšilo, museli ji dát do nechvalně známého, „historického“ blázince Bedlamu (Bethlehem Hospital), kde byl ředitelem Turnerův mecenáš, doktor Monro. Ten se musel dokonce po nějaké době svého místa vzdát, protože ve třicátých letech propukl skandál kvůli krutému zacházení s pacienty.

Turner ani jeho otec matku nikdy už nenavštívili. Pravděpodobně se William bál, aby to neohrozilo jeho kariéru, možná i se bál trochu oprávněně toho, aby neonemocněl také.

Bylo totiž známo, že míval záchvaty nekontrolovatelného vzteku. Měl velmi rozporuplné vlastnosti. Mluvil prý málo, vyjadřoval se hlavně svými obrazy. Hlas měl hluboký, zastřený, plný citu. Někdy nechtěně utrousil nějaký vtip. Protože v dětství zažil málo lásky, a spíš ho využívali, šlo mu prý v dospělosti hodně o zisk. Byl neotesaný a náladový. Na druhé straně nikdy neříkal nic špatného o umělcích, všemožně je podporoval a pamatoval na ně i bohatým odkazem.

Koncem devadesátých let prodal Turner některé své obrazy za hodně peněz. Kolem r. 1800 pracoval u něj asistent, jakýsi Sebastian Grandi, který mu měl připravovat barvy pro jeho olejové malby. Užíval pro jejich přípravu zvláštní, „smradlavý“ proces. Vzal skopové nožičky, nahrubo je roztloukl a vařil je, dokud je nezbavil loje. Pak je dal do kelímku, žíhal je a pak je rozemlel na prášek. Prášek se smíchal s barvou a používal ji na hrubé kontury obrazu podle Turnerova návrhu. Celkový efekt byl, že vrchní barva, kterou maloval už Turner, se ukázala mnohem živější.

V r. 1800 vystavoval slavnou olejomalbu „Pátá rána egyptská“ (The Fifth Plague of Egypt), ale také obraz, jímž svá studia na Královské akademii dokončil – „Zámek Dolbadern“ (Dolbadarn Castle).

Jeho obrazy z té doby byly tmavé, ponuré, až zlověstné. Své obrazy prodával poměrně draze. Cestoval a maloval ve Skotsku.

V jeho životě nastaly dvě důležité změny v r. 1801. Jednak se paní Danby narodila dcera Evelina Danby (1801–1874, o níž se předpokládá, že byla jeho dcerou, a jednak jeho otec po odchodu do penze zavřel své holičství a začal pracovat v synově ateliéru.

Březen roku 1802 přinesl dočasnou možnost cestování v důsledku uzavření míru mezi Francií a Anglií ve francouzském Amiensu. Turner s přáteli se okamžitě odebrali na kontinent. Podívali se do švýcarských Alp, ale hlavně směřovali do Paříže, kde byly po Velké francouzské revoluci znovu otevřeny sbírky Louvru. Byly rozšířeny o bývalé královské a šlechtické sbírky Francie, Itálie a Rakouska.

Tehdy ho potkal zármutek – zemřel na astma nebo srdeční potíže jeho přítel Thomas Girtin. Ale na druhé straně si Turner uvědomil, jaký to byl konkurent, protože po jeho smrti prohlásil: „Kdyby Tom Girtin žil, musel bych já hladovět.“ Těžko říci, byla-li to pochvala pro přítele nebo konstatování určité skutečnosti.

Tohoto roku se Turner dočkal, jako sedmadvacetiletý, vytouženého řádného členství Královské akademie a příští rok byl i členem komise, která vybírala obrazy pro současnou výstavu Královské akademie. Namaloval působivý obraz „Vrak lodi, záchrana“ (Shipwreck, the Rescue).

Z cesty na kontinent například vznikl v r. 1803 obraz „Slavnost otevření vinice Mâconu“ (The Festival of the Opening of the Vintage at Mâcon). Obnovení války přinutilo Turnera cestovat zas pouze po Británii. V jeho vlastní galerii v Harley Street byl hodně činný i jeho otec. Říkalo se ale, že William „šmíroval“ potenciální zákazníky špehýrkou a kreslil si náčrtky jejich podob.

V r. 1804 Williamova matka v blázinci zemřela. Mír s Francií dlouho netrval, protože Napoleon chtěl dobýt Velkou Británii a potřeboval zlomit její námořní sílu, což se mu v bitvě u Trafalgaru v r. 1805 nepodařilo. Turner zobrazil tuto událost, při níž na lodi Victoria zahynul britský velitel, admirál Horatio Nelson (1758–1805), svým obrazem „Bitva u Trafalgaru pozorovaná od úponů vratiplachty na pravoboku lodi Victory“ (The Battle of Trafalgar, as seen from the mizzen starboard shrouds of the Victory).

V letech 1805 až 1806 pobýval Turner v Isleworthu na předměstí Londýna a maloval okolí Temže, a to nejen ze břehu, ale i ze svého vlastního člunu. Potom se přestěhoval do západního Londýna, do Hammersmithu.

V r. 1807 se tento mistr zobrazování perspektivy stal jejím profesorem na Královské akademii. Tehdy vytvořil a vydal první část své „Knihy studií“ (Liber studiorum), na níž pracoval až do r. 1819, v níž vytvořil sedmdesát tisků, a kterou vystavoval ve své galerii. Rozdělil si náměry takto: pastorální, mořské, horské, historické, architektonické a pastorálně-epické. Inspiroval se u svého vzoru Clauda Lorraina, který měl podobnou sbírku svých tisků, nazvanou „Kniha pravdy“ (Liber veritas), což byl jakýsi malířův katalog.

Jeho styl ale přes úspěchy nevyhovoval všem. Například dva malíři, nikoliv anglického původu, usedlí v Londýně – Švýcar John Henry Fuseli (1741–1833) a Američan Benjamin West (1738–1820) – kritizovali jeho dílo pro nedokončenost. Jeho styky s vysoce postavenými členy Královské akademie začaly také vážně upadat…

V letech 1808 až 1809 pobýval často u svého příznivce lorda Georga Egremonta (1751–1837) v Petworthu na jihu Anglie a také navštívil Waltera Fawkese ve Farmley v yorkshirském hrabství.

Paní Danby s dětmi i ze svého manželství se přestěhovala do Harley Street a v té době s ní byla i její neteř Hannah Danby (1803–1870), která se později stala Turnerovou pomocnicí a starala se o udržování a evidenci jeho grafických desek, což dělala až do konce jeho života. Některé prameny označují její činnost pouze jako „hospodyně“, což je poněkud jiná činnost. V létě 1810 se opět stěhoval – tentokrát nedaleko od Harley Street do Queen Ann Street West č. 47.

V létě navštívil opět Fawkese a zde vznikla významná malba „Sněhová bouře, Hannibal a jeho armáda překračují Alpy“ (Snow Storm, Hannibal and his Army Crossing the Alps). Malba vznikla pod dojmy při výhledu na nedaleký chevinský hřeben s bouřkovými mraky nad ním. Fawkesův syn později popisoval, jak byl malíř zcela unesen a pohlcen svým nápadem slíbil, že do dvou let svědci toho výjevu onu bouřku i s Hannibalem uvidí.

V r. 1811 začal přednášet perspektivu. Protože si přál, aby jeho přednášky byly dokonalé, čtyři roky si dělal přípravu. Jeho přednášky byly netrpělivě očekávány, ale protože přednášel dost zmateně, nebyl jejich úspěch valný, alespoň ze začátku. Tohoto roku přišla na svět jeho „snad“ druhá dcera Georgina Danby (1811–1843). Nenašla jsem ale, kdy jeho vztah s paní Danby skončil. Turner se o obě děti nezajímal…

Malíř byl velice nadšen básní lorda Byrona (1788–1824) „Childe Haroldova pouť“ (Childe Harold´s Pilgrimage), která začala vycházet v r. 1812. Obrázek k ní ale namaloval až v r. 1823. V této době ovlivnila hlavně Turnerovy cestovní plány – plánoval některé cesty v souvislosti s ní. Odjel z Londýna do Cornwallu a kreslil okolí. Roku 1812 opět otevřel svou galerii, vystavoval v ní nové obrazy a pokračoval už desátým dílem „Liber Studiorum“.

Začal pro sebe a svého otce budovat venkovský azyl v Twickenhamu, který je nyní nazýván Sandycombe Lodge, dříve se jmenoval Solus Lodge, možná by se to dalo přeložit i jako Samotářovo doupě.

Začal trpět záchvaty zažívacích potíží. V r. 1813 se přestěhoval s otcem do Salus Lodge a vydal se s novinářem Cyrem Reddingem (1785–1870) a s malířem Charlesem Lockem Eastlakem (1793–1865) na toulky po Devonu.

Avšak v Londýně se vlivný znalec jeho díla Sir George Beaumont (1753–1827) velmi angažoval v jeho kritice a haně. To způsobilo, že Turner ztratil některé své šlechtické mecenáše a nacházel obdivovatele spíš ve střední třídě.

Roku 1814 vznikla olejomalba „Dido a Aeneas“, která byla značně ovlivněna Lorrainovými díly. Turner se stal spoluzakladatelem podpůrného „Všeobecného dobročinného spolku umělců“ (Artist´s General Benevolent Institution), který pak po dlouhá léta podporoval. Vrátil se k svým prvním pracím, které kdysi kopíroval – inspirovalo ho to k čemusi podobnému - koloroval a maloval různé veduty „Malebné pohledy z jižního pobřeží Anglie“ (Picturesque Views of the Southern Coast of England ), určené pro knihu, kterou pak vyrýval londýnský rytec George Cooke (1781–1834). Později byl jeho rytcem také Georgův bratr William Bernard Cooke (1778–1875).

Vrátil se příštího roku opět k oblíbenému „kartaginskému“ období a namaloval obraz „Didó budující Kartágo“ (Dido Building Carthage). Byla mu za něj nabídnuta obrovská suma pěti tisíc guinejí, což by pravděpodobně na dnešní poměry bylo asi čtyři sta dvacet tisíc liber. Obraz Turner nikdy neprodal a odkázal ho britským národům.

Hned, jak byl po bitvě u Waterloo uzavřen mír, vydal se Turner na cesty. Obraz „Výbuch Vesuvu“ (Vesuvius in Eruption) namaloval se hrou světla stínů v r. 1817 podle skic, obrazů a námětů jiných malířů.

Vydal se opět na pevninu a navštívil bitevní pole ve Waterloo a dal se dál Porýním. Dělal mnohé obrázky a skici; mnoho z nich zakoupil jeho přítel Fawkes. Zabýval se v té době možností vybudování domu v Twickenhamu pro nuzné umělce, který by byl financován z dobrovolných sbírek, ale bohatí právníci svými námitkami jeho návrh zcela rozcupovali. Stal se tedy příštího roku aspoň předsedou a pokladníkem „Všeobecného dobročinného spolku umělců“. Také se v r. 1818 vydal do Skotska, aby načrtl obrázky pro rytiny do knížky „Místní skotské starožitnosti“ (The Provinciál Antiquities of Scotland) od Sira Waltera Scotta (1771–1832). Po návratu do Londýna pracoval v radě Královské akademie.

Roku 1819 představil šedesát svých akvarelů v londýnském sídle svého přítele a patrona Fawkese. Dostal také objednávku na deset akvarelů pro knížku „Malebná cesta o Itálii“ (Picturesque Tour of Italy) od anglického architekta Jamese Hakewilla (1778–1843), který vydával publikace z oboru architektury. - Vydal se tedy v r. 1819 do Itálie. Výsledkem byl obraz, který vystavil příští rok „Řím z Vatikánu“ (Rome from the Vatican).

Jen tak mimochodem Turnerovi životopisci sdělují, že v r. 1820 zemřel Turnerův strýc William Marshall a zanechal jemu a jeho bratranci nemovitost ve Wappingu na londýnském předměstí. Podle dokladů je zřejmé, že Turner byl odpovědný za placení podílu své tetě Mary.

Příští dva roky maloval, dělal grafiku, vyučoval perspektivu. V r. 1822 doufal v objednávku z královského dvora a odjel do Skotska, kde zrovna král Jiří IV. (1762–1830) zahajoval své vládnutí ve Skotsku. Turner udělal nějaké skici královských slavností, ale díla nebyla dokončená. Za Turnerova života ho britské královské hlavy považovaly za poněkud potrhlého. Pouze jediný obraz byl královskou rodinou přijat, a to „Bitva u Trafalgaru“ pro tehdejší Starou námořní akademii (Old Naval College) v Greenwichi.

Bylo to období, kdy velmi studoval obrazy vlámského barokního mistra Petera Paula Rubense 1577–1640).
Také pomáhal zakládat Athéneum (Aethnaeum Club), které existuje dodnes, a které bylo zamýšleno jako místo setkávání vědců, umělců a literátů s jejich přáteli a příznivci. V r. 1824 byla založena Britská národní galerie obrazů (British National Gallery of Pictures) a Turner byl členem jedné z komisí, která hledala pro tuto instituci nejvhodnější umístění. Byl na návštěvě u Waltera Fawkese a cestoval po Belgii, Lucembursku, Německu a v severní Francii.

V první polovině roku 1825 cestoval ještě po Nizozemí a v Porýní. Jinak to byl smutný rok: Fawkes zemřel a otcovo zdraví se natolik zhoršilo, že se museli spolu přestěhovat ze Sandycombe do Queen Anne Street ve Westminsteru. V letech 1824 až 1826 pracoval na tiscích, které sám nikdy neuveřejnil – byly to výše uvedené mezzotinty, jimž se nyní říká „Malá kniha“ (Little Liber).

Roku 1826 byl opět v severní Francii. Došlo k roztržce s jeho rytce W. B. Cookem, začal tedy zadávat práce jiným grafikům. Oblíbil si používání žluté barvy, zřejmě chtěl na svých obrazech zdůraznit slunce a světlo, ale kritika takto namalované obrazy haněla, že to je jako „žlutá zimnice“. Slunce Turner totiž nazýval „nejsmavější“ a „nejčestnější ze všech bytostí“.

Musel z důvodu otcovy nemoci poněkud omezit svoje přednášky o perspektivě. Cestoval podle objednávek svých zákazníků po několika místech jižní Anglie.

V r. 1828 navštívil s malířem Eastlakem opět Itálii, a sice Řím, a v r. 1829 se vrátil k jednomu nezpracovanému námětu, kterým se zabýval už na začátku století, a namaloval obraz Odysseus vysmívající se Polyfémovi“ (Ulysses Doriding Polyphemus).

Z Říma se vracel začátkem r. 1829 a jeho kočár měl nehodu v průsmyku Mont Cenis Pass v Savojsku. Byl to průsmyk, o němž existovala domněnka, že právě tudy procházel kdysi kartaginský Hannibal přes Alpy. Turner nehodu svého kočáru zachytil na obraze „Průjezd Mont Cenisem“ (Passage of Mont Cenis). V létě navštívil Paříž, Normandii a Bretaň.

Toho roku v září jej postihla pro něj největší životní ztráta – zemřel mu otec. Od té doby trpěl záchvaty depresí. Naprosto zdrcený se začal zabývat svojí poslední vůlí. I když důvod tohoto počínání mohl být ještě jeden – v Anglii řádila cholera. Životopisci také uvádějí, že byl pravděpodobně také hypochondr. – Namaloval například obraz „Smrt na bílém koni“ (Death on a Pale Horse) podle Jezdce z Apokalypsy.

Také namaloval obraz „Pohřeb Sira Thomase Lawrencea“ (Funeral of Sir Thomas Lawrence); Lawrence byl anglický malíř (1769–1830) a tehdejší prezident Královské akademie.

Částečně se přestěhoval do penzionu Sophie Caroline Booth do Margate, které bylo v té době módním letoviskem. Pan Boote byl místním lodníkem a převozníkem a Turner se s ním často plavil. Uvádí se, že i když vodu a moře velice miloval, trpěl mořskou nemocí.

V létě r. 1830 cestoval do Holandska. Některé jeho tehdejší obrazy byly ovlivněny malbami holandského malíře Rembrandta (1606–1669).

Po neshodách mezi umělci, o tom, jak využít darů, rezignoval ze svých funkcí ve Všeobecném dobročinném spolku umělců. Zůstal zapojen asi jen do činností Královské akademie; byl revizorem jejích účtů.

V tomto roce měla velký úspěch báseň „Itálie“ jednoho s tehdy nejslavnějších anglických básníků Samuela Rogerse (1763–1855), kterou z části Turner ilustroval. V r. 1832 cestoval po Napoleonových stopách, aby mohl ilustrovat Scottův „Napoleonův život“ (Life of Napoleon), ovšem osud případných ilustrací je nejasný.

Jeho každoroční zahraniční cesty měly zajímavou organizaci. Někteří jeho společníci ho doprovázeli zprostředkovaně, jeho cesty byly svým způsobem cestovní kanceláří. Čtenáři měli také možnost se s jeho cestami seznámit v řadě publikací, počínaje rokem 1833. Nazval je „Turnerovy každoroční cesty“ (Turner´s Annual Tour).

Pan Booth zemřel v r. 1833 a Turner Margate navštěvoval stále častěji. Paní Booth mu vlastně nahrazovala teď i otce, protože se o něj starala, ba snad na něj i dohlížela.

Stával se totiž podivínským, nedbal na svůj vzhled. Byl malé postavy, obtloustlý, velkého nosu, ruměné tváře, což mohlo být způsobeno i jeho oblibou pro rum. Uvádí se, že byl schopen za den vypít až osm pint rumu s mlékem, což je asi tři a tři čtvrtě litru. Francouzský malíř Eugène Delacroix, který se s ním v třicátých letech setkal, ho popsal asi takto: „Vypadal jako nějaký anglický statkář, černě oblečený, obhroublý, s velkými botami, velmi odměřeného chování.“

Jiný popis: malý, v dlouhém kabátě, s nitěnými rukavicemi, velkými botami, se špinavým kusem hadru z kapsy. Ruce prý měl od barvy a za nehty barvu; nejvíce jí bylo pod nehtem pravého ukazováčku, který používal jako konec štětce pro vytvoření dojmu prostoru.

Podobně prý vypadala jeho galerie: vrstvy prachu a loupající se plátna. Nerad prodával své obrazy, když něco prodat musel, velice ho to skličovalo. Dokonce spoustu svých děl koupil zpátky. Důvodem jeho cest po Evropě v r. 1834 byl zamýšlený cyklus „Velké evropské řeky“ (Great Rivers in Evrope). Procestoval Porýní, okolí Mázy a Mosely.

V r. 1835 projížděl některými evropskými městy Berlínem, Drážďany a Vídní, ale i Prahou, kde hledal inspiraci pro rozjíždějící se londýnskou Národní galerii. Pražská „Obrazárna“, předchůdkyně současné Národní galerie, sídlila tehdy podobně jako jedna z jejích částí dnes, na Hradčanském náměstí ve Šternberském paláci. - Téhož roku navštívil Turner i Benátky a nakreslil tam obraz „Kanál Grande, Benátky“ (Grand Canal, Venice). Slavný obraz z tohoto roku se ale týká Londýna. Podle skici z události, kterou viděl na vlastní oči, namaloval obraz „Požár Horní a Dolní sněmovny 16. října 1834“ (The Burning of the Houses of Lords and Commons, 16th October 1834).

V r. 1837 přestal přednášet na Královské akademii. V následujících letech byl opět na pevnině – už ale jezdil pouze sám. Znovu byl v Benátkách, dále ve Švýcarsku, v Tyrolsku a na severu Itálie. Nesnášel, když někdo jeho tvorbě přihlížel.

Začal se zabývat tématy, která z minulosti zasahovala do současnosti. Jedním z jeho nejslavnějších obrazů tohoto typu je „Válečná loď Téméraire (Smělec) je vlečena do svého posledního přístaviště, kde bude rozebrána“ (The fighting Temeraire tugged to her last berth to be broken up), která pochází z r. 1839. Malba obrazu byla vyvolána nadšenými ovacemi londýnského obyvatelstva při této poslední cestě a tím, že Turner sám při jedné cestě z Margate do Londýna této události přihlížel.

V r. 1839 se potkal s nejvýznamnějším kritikem viktoriánské éry – Johnem Ruskinem (1819–1900), který ho obdivoval.

Ještě působivější než „Téméraire“ byla malba, vystavovaná r. 1840 „Otrokářská loď. Otrokáři házející přes palubu mrtvé a umírající. Tajfun se blíží“ (Slave Ship. Slavers Throwing Overboad the Dead and Dying, Typhon Coming On). Týkalo se to události z 29. listopadu 1781, nazývané „zongský masakr“. Loď liverpoolské otrokářské společnosti Zong se tehdy dostala kvůli bouřlivému počasí do nesnází. Vedení lodi tedy rozhodlo, že přes palubu kvůli odlehčení nákladu dá shodit do moře plného žraloků otroky, strádající a umírající v důsledku krutého zacházení během přepravy. Během tří dní takto zahynulo sto třiatřicet otroků. Otroctví ve Velké Británii bylo sice zrušeno už v r. 1807, ale přetrvávalo v jiných zemích, především ve Spojených státech. A v r. 1840 byla do Londýna svolána konference, která měla přispět ke zrušení otroctví v dalších zemích. Malíř vycházel z básnického popisu krvavé zongské události, kterou zobrazil v básni „Léto“ ve své sbírce „Čtvero ročních dob“ (The Seasons) skotský básník James Thomson (1700–1848).

V r. 1842 namaloval Turner obraz „Parník ve sněhové bouři“, který má v angličtině mnohem delší název „Snow Storm: Steamboat off a Harbour's Mouth“. Aby mohl náležitě zobrazit skutečnost, nechal se v bouři připoutat ke stěžni lodě.

Seznámil se Goethovou teorií barev, kterou Goethe popsal ve své knize „Nauka o barvách“ (Zur Farbenlehre) a v níž básník poukazoval na to, jak se barvy vlivem okolností mění. Turner, na rozdíl od vědců, byl Goethovými závěry fascinován, a svůj „názor“ vyjádřil obrazem „Světlo a barva - Goethova teorie – Ráno po potopě – Mojžíš píšící knihu Genesis“ (Light and Colour – Goethe´s Theory – The Morning After Deluge – Moses Writing the Book of Genesis).

Velice obdivoval technický pokrok své doby. Obdivoval jednoho z velkých britských techniků devatenáctého století Isamborda Kindoma Brunela (1806–1859), stavitele Velké západní dráhy (Great Western Railway). Byl nadšen výstavbou Maideheadského železničního mostu v r. 1838. Jako výraz jeho obdivu vznikl v r. 1844 obraz „Déšť, pára a rychlost – Velká západní železnice“ (Rain, Steam and Speed - Great Western Railway).
Roku následujícího odjel dvakrát na skok do Francie, což byly jeho poslední cesty do světa.

Rovněž byl jako nejstarší člen Královské akademie zvolen jejím auditorem.

Žil však dva životy: jeden slavného malíře a druhý, sklíčený samotář skrývající se před lidmi pod cizím jménem. V r. 1846 se k paní Sophii Booth odstěhoval nadobro. Pravděpodobně v té době už nebydlela v Margate, ale v Chelsea.

V jeho pozůstalosti se našly také básně. V souvislosti s dále uvedenou básní, nazvanou „Vrak lásky“ (Love´s Ship Wreck), si je možno klást otázku, do jaké míry něčí péči potřeboval a do jaké mu vadila:

Láska je jako vzdouvající se oceán –
ženská povaha zastoupí vichry,
které rozdmýchávají jeho pohyb vrtkavý;
muž lehkou bárku směřuje tam,
kde Péče jako vlny
po sobě se srážející
zachmuřují zhoubu jeho dní.

Aby se paní Sophii odvděčil, koupil jí v londýnském Wappingu restauraci Old Star, která ještě dnes existuje ve Watt´s Street č. 14 pod jménem Turner´s Old Star.

V r. 1847 se přes největší starostlivost paní Sophie nakazil cholerou, ale díky její péči i péči dobrého lékaře se z ní dostal. Ale stáří i choroby na něj doléhaly. Měl problémy s ledvinami, se srdcem, které se zhoršovaly. V r. 1850 měl v Královské akademii poslední výstavu.

Je o něm známo, že obdivoval v nedalekém Hyde Parku technickou stránku Crystal Palace, což byl v podstatě veletržní palác, dostavěný v r. 1851. Zemřel 19. prosince 1851 v Chelsea, Cheney Walks u své přítelkyně Sophie. Říká se, že jeho poslední slova byla: „Slunce je Bůh!“

Zůstalo po něm obrovské dílo, celkem asi devatenáct tisíc položek, někdo uvádí dokonce číslo třicet tisíc, z toho pět set padesát olejomaleb, dva tisíce akvarelů.

Podle svého přání byl pochován v katedrále svatého Pavla v Londýně, kde je také i jeho pomník od irského sochaře Patricka McDowella (1799–1870). Místo jeho posledního odpočinku je nedaleko hrobu jeho učitele Sira Joshuy Reynoldse. Další jeho socha je na fasádě Muzea Victorie a Alberta

Své obrazy odkázal britským národům. Velké množství z nich je nyní umístěno v Tate Gallery v Londýně. Peněžité jmění odkázal z části svým bratrancům, ale hlavně „nuzným“ umělcům. Ukázalo se, proč kupoval své obrázky zpět – měly zvýšit velikost jeho odkazu.

Jeho malby podrobně studoval a jimi se inspiroval francouzský impresionista Claude Monet (1840–1926).
Jeho „samotářovo doupě“ – Sandycombe Lodge obhospodařuje nyní Sandycombe Lodge Trust, kde se za pomoci společnosti Přátelé Turnerova domu - The Friends of Turner´s House, nedávno ustavené, buduje Turnerův památník. Podobně byla v Margate vybudována galerie Turner současný - Turner Contemporary.
Česká televize vysílala v r. 2008 o Turnerovi šestidílný seriál.

Přes chmurný svůj život získal svým dílem přízvisko „malíř světla“. Světlem jeho díla se můžeme potěšit v následujících dvou „galeriích“: