Michail Jurjevič Lermontov
ruský básník, dramatik, spisovatel, malíř

Velký romantický ruský básník Michail Jurjevič Lermontov nezůstal pověsti romantika nic dlužen – a to, jak ve vlastním díle, tak i v krátkém, těžkém životě. Jako u většiny romantiků byl i jeho charakter rozporuplný; nádherné verše, plné citu, ale jako jeho „hrdina naší doby“ Pečorin, měl oči, které se při smíchu nesmály. Například spisovatel Ivan Sergejevič Turgeněv (1818–1883) ho líčil tak, jak ho zahlédl při prvním jejich letmém setkání v r. 1840: „V Lermontovově vzhledu bylo cosi zlověstného a tragického; z jeho snědé tváře a jeho velkých nehybně temných očí táhla jakási zachmuřená a nedobrá síla s zádumčivou přezíravostí a vášní. Jejich těžký pohled se podivně neshodoval s výrazem dětsky něžných našpulených rtů. Celá jeho postava s velkou hlavou na nahrblých zádech vzbuzovala nepřátelský pocit, ale vlastní sílu rozeznal každý… Vnitřně Lermontov pravděpodobně hluboce tesknil; dusil se v těsném prostředí, kam ho vstrčil osud.“

Sám svůj portrét také namaloval, viz výše.

Snad byl dokonce i vizionářem; je známa jeho báseň „Předpověď“ (Predskazanije), kterou napsal v době studia v r. 1930 a kde mluví o tom, že carská koruna spadne: „Rok přijde zlý, ó Rusko, v příští tvém, kdy s hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev", na což se poukazovalo po celou komunistickou éru v Rusku.

Jeho rod z otcovy strany pocházel ze Skotska; byly důkazy, že v r. 1613 padl jeho předek, Skot George Lermonth, do zajetí a přešel na ruskou stranu při moskevsko – polské válce, kdy bylo po vymření Rurikovců v Moskvě období „lžidimitrijů“. Stal se dokonce ruským šlechticem a rod byl dost bohatý, postupně však zchudl. Ve svých mladických představách ho Lermontov spojoval s pradávným skotským bardem a prorokem Thomasem Learmonthem, zvaným Thomas the Rhymer (Veršotepec). Tuto svou představu vtělil do básně „Přání“ (Želanije) z r. 1831. Zde snil o tom, že žije v zemi, do které vlastně nepatří… Sledoval i druhou hypotézu; totiž, že je potomkem kastilského šlechtice, vévody Franceska Goméze z Lermy. Napsal o tom v r. 1830 veršované drama o pěti jednáních „Španělé“ (Ispancy) a namaloval podobiznu domnělého předka.

Přes to, že se tolik zabýval předky z otcovy strany, mnohem větší vliv na celý jeho další osud měla babička z matčiny strany – Jelizaveta Aleksejevna Arseňjeva z bohaté důstojnicko-statkářské rodiny nižších šlechticů.

Jeho otec Jurij Petrovič Lermontov (1787–1831) byl chudý důstojník, který šel po svatbě do zálohy ve funkci pěchotního kapitána. V době, kdy se ženil, byla báryňa – statkářka Jelizaveta Aleksejevna, majitelka vesnice Tarchany u Penzy, vdovou a neomezenou paní svých nevolníků. Byla velmi přísná na svých šest set „duší“. Prý je ale nebila, ani bít nenechala, jen mužikům při provinění nechala holit půlku hlavy, ženám nechala stříhat copy. Ovdověla, když bylo její dceři Marii Michajlovně pět let, protože se její manžel otrávil z nešťastné lásky k manželce majitele sousedního panství. Babička to okomentovala slovy: „Psovi psí smrt“. Člověka až zamrazí, když zjistí, že prý totéž vyslovil car při zprávě o smrti jejího jediného vnuka…

Dcerou vybraného ženicha vůbec za zetě nechtěla… Manželé po svatbě bydleli v Tarchanech.

Maminka byla velmi muzikální a hrávala svému křehkému a nervóznímu synáčkovi, když ho měla posazeného na klíně, na klavír. Ale manželství šťastné nebylo, maminka byla nemocná, tatínek nevěrný s kdekým, a po výtce svou ženu, protože byl prchlivý, uhodil. Toto napětí způsobilo zhoršení matčina zdravotního stavu a zvyšovalo neurózu u syna. Maminka zemřela na tuberkulózu, když byly synkovi tři roky. Otci nezbylo, než se vrátit do svého rodiště Kropotovky a babička se zavázala, že se bude o vnukovu výchovu do jeho šestnácti let starat. Slibovala, že se o všem s otcem bude radit, což neplnila, přestože se Michail se svým otcem měli velmi rádi. Bránila zeťovi vnuka navštěvovat.

Velice svého vnuka milovala, snažila se mu dát to nejlepší, sehnala mu francouzského lékaře Anselma Léviho, ale on velmi strádal. Popsal to v německy napsaném dramatu „Menschen und Leidenschaften“ (Lidé a strasti, někdy se překládá jako Lidé a vášně) za svých studentských let v r. 1830. Popsal zde své utrpení způsobené povahami jeho nejbližších, jejich boj o něj samého, i napětí, ve kterém žil: „V dětství mém stesk lásky vroucí jsem už chápat začal duší neklidnou.“

Utíkal ke snění. Začal hledat sám v sobě. Jeho hrou byla představivost. V bezesných nocích vedle tělesných bolestí blouzníval, ale nikdo z jeho okolí to nechápal, což ho velmi skličovalo. A z toho vyplývalo i jeho časté pozdější básnické rozčarování, kdy se stále cítil sám.

Popsal to i nedokončeném díle „Příběh“ (Povjesť), kde popsal dětství jakéhosi svého dvojníka Saši Arbenina.

Když mu bylo asi šest let, vzala ho babička do kavkazských „minerálních vod“ ke své sestře, která tam měla statek. Podruhé tam s babičkou byl v r. 1824, když mu bylo deset. Zde poprvé ucítil vzájemnou náklonnost ke stejně staré dívence, ale ještě to zcela nechápal. Z toho ale vzniklo to, že i později o kavkazských horách psal, že pro něj jsou posvátné.

Na podzim r. 1825 dostal dva učitele – uprchlého Řeka z Turecka a francouzského učitele. Řek si brzy našel jiný způsob obživy a Francouz příliš zájmu o francouzštinu a francouzskou literaturu nevzbudil. Zato v bohatě vybavené babiččině knihovně Michail našel spoustu knih ke svému sebevzdělávání. Učil se anglicky, německy a francouzsky, aby mohl knihy číst v originále. Litoval, že se nesetkal s ruskými pohádkami, plnými poezie. Lákaly ho všechny záhady, ale i hrdinské činy.

Další rok – 1826 – v něm, jako ve většině ruské společnosti zanechal hodně smutku – bylo krutě potlačené povstání děkabristů, vedené důstojníky z r. 1812, kdy byla Napoleonova armáda vyhnána z Ruska; jeden z hlavních vůdců povstání, který byl popraven – Pavel Ivanovič Pestel (1793–1826), byl přítelem bratra jeho babičky, dokonce Lermontov r. 1837 namaloval akvarelem portrét jednoho z dalších povstalců, který byl poslán na Sibiř – knížete a básníka Aleksandra Ivanoviče Odojevského (1802–1839).  Následovalo období útlaku, represí, strachu, všemocné tajné policie a cenzury.

Už ve třinácti letech Michaila babička odvezla do Moskvy, aby se připravil ke vstupu do univerzitního šlechtického penzionátu při moskevské univerzitě. Byla to jakási přípravka pro šlechtické synky před vysokou školou. Při vyučování byl jeho učitelem latiny a ruštiny filolog Aleksej Zinovjevič Zinovjev (1801–1884) a Francouz Gondrot, později měl učitele Angličana Windsona. Druhým ruským profesorem byl básník Aleksandr Fjodorovič Merzjakov (1778–1830).

Tehdy byl na studentském představení Shakespearova Hamleta, a protože už uměl anglicky natolik, aby ho četl v originále, stěžoval si v dopise pratetě na Kavkaz, že v představení byly nějaké cenzurní zásahy, že se některé pasáže dokonce vynechaly.

Když mu bylo patnáct, v r. 1829, přeložil Schillerovu baladu „Der Handschuh“ (Rukavička), situovanou do 16. století na francouzský dvůr. Král pořádá podívanou na svůj zvěřinec a jedna z dam upustí do arény svou rukavičku. Vyzve svého ctitele, kterého zatím nevyslyšela, aby jí ji podal. Rytíř se spustí do arény, úspěšně rukavičku přinese a dáma mu hodlá dát najevo, že se jí už může dvořit. On však místo toho jí vmete rukavičku do tváře a sdělí jí, že se o její vděčnost neprosí.

V té době napsal velké množství básní, například „Čerkesy“ a „Oleg“. Významná je báseň „Monolog“, kde se objevuje hluboká  básníkova deprese, způsobená celkovým ovzduším v Rusku, ale i v prostředí hádek mezi babičkou a otcem, který jej v Moskvě navštěvoval: K čemu jsou znalosti, talent, když jich nemůžeme použít? Duše uvadá, stýská si, nic ji nerozveselí.

V době svých univerzitních studií bydlel nedaleko Arbatu v ulici Malaja Molčanovka 2, kde je dnes Lermontovovo muzeum.

Po r. 1829 měla končit lhůta výchovy u babičky, otec ho často navštěvoval. Boj o Michaila vrcholil – na jedné straně otcova nenávist vůči tchýni, na druhé hrozba, že babička odkáže celé své jmění svým sourozencům a jejich rodinám, bude-li otec dále usilovat o získání syna do své péče. O tom, jak měl otec syna rád, svědčí dopis, který synovi napsal na rozloučenou; krátce po těchto hádkách totiž zemřel.

V r. 1829 napsal Lermontov první črty k básni „Démon“.

Na jaře 1830 se penzion, kde studoval, změnil na gymnázium a Lermontov ho opustil. Léto prožil v Serednikově, v domě babiččina bratra Stolypina. Nyní je zde pomník.

Zabýval se poezií lorda Byrona; sám se s ním srovnával:

„Nejsem Byron, jsem jiný, jsem jen nevědomý mazlíček, ale on je člověk světem prošlý. Jsem jen s ruskou duší. Dřív jsem začal, končím dříve. Můj rozum nedokáže mnoho. V mojí duši je jak v oceánu. Leží (tam) náklad rozbitých nadějí. Kdo se může, ty chmurný oceáne, dozvědět tvé tajnosti? Kdo davu poví moje myšlenky? Já nebo bůh, nebo nikdo!“

Seznámil se i s dívkami – přítelkyní jedné z jeho mladých příbuzných byla Jekatěrina Suškovová, která se vůči Lermontovovi chovala přezíravě, až jako k otrokovi. Později se jí opravdu velmi krutě pomstil – zcela ji ve společnosti znemožnil. Pro něj byla jednou z jeho prvních platonických lásek. Ale v témže roce se seznámil s Natalií Fjodorovnou Ivanovovou, které věnoval některé básně – ona je tou, která se skrývá pod iniciálami N.F.I.  v  některých jeho básních – bylo jich asi třicet. Zde to nebylo jako u Suškovové, která si s ním zahrávala, zde pociťoval odezvu svého citu.

V září. 1830 se Lermontov stal studentem moskevské univerzity, nejdřív studoval etiku a politologii, později literaturu, pokud vůbec studovat mohl, protože v tom roce řádila cholera. Se svými přáteli byl známý svými nezbednostmi, ale v nitru zřejmě smýšlel jinak. Napsal tehdy drama „Divný člověk“ (Strannyj čelověk), o citlivém člověku, který nijak nezapadá do povrchní společnosti; lidé ho zrazují, nejlepší přítel mu odláká lásku. Otec ho za to, že ho chce smířit s umírající matkou, prokleje. Nevydrží to, když zůstane sám a vlastní rukou ukončí svůj život.

V druhém roce Lermontovova studia on a skupina jeho kolegů syčeli na neoblíbeného profesora římského práva Malova, což mělo za následek vyloučení z univerzity. Tehdy si postěžoval v básni o číši života:

„S očima zavázanýma
pijeme z číše bytí,
kraj číše zlaté hrany má,
třpyt našich slz z nich svítí.

Až konečně když před smrtí
obvazek z očí spadne,
mizí s ním při procitnutí
to všechno zdání zrádné-

a poznáváme pohledem,
že číše prázdná byla,
že sladký nápoj v ní byl sen
a že nám nepatřila.“

Odjel do Petěrburgu s tím, že dostuduje, ale ony dva roky mu nezapočítali. Vstoupil tedy do kadetní školy – gardových podpraporčíků a jízdních junkerů. Odpovídalo to i přání babičky. –

Byl to pravděpodobně zlomový okamžik jeho života. Můžeme se jen ptát, kam by se jeho osud ubíral, kdyby literaturu dostudoval…

Byly to ztracené dva roky drilu vojenského i studijního, on sám je označoval za hrozné. Ke konci studia napsal báseň „Plachta“ (Parus), kde se sám ptá, co bude dál: „Kdoví, co plavce čeká zítra, zda štěstí potká jeho loď.“ Sám doufal, že jeho služba po absolutoriu školy bude lehká – pouze v hlavním městě.

V r. 1832 byl v manéži školy těžce raněn, kopl ho kůň a rozdrtil mu nohu. Nejdříve byl v nemocnici a pak u bratrů své babičky.

Nejdříve bydlel u babiččiných příbuzných, později si babička pronajala postupně několik bytů a on bydlel s ní.

V r. 1832 napsal nádhernou báseň „Anděl“ (Angel), o tom, jak anděl letí a zpívá píseň o blaženosti, o Bohu, a že jeho píseň zanechala stopu v mladé duši, která zjistila, že pozemské zvuky nedosáhnou krásy zvuků nebes. Někteří jeho životopisci vznik této básně připisují vzpomínce na zemřelou básníkovu maminku.

Školu skončil v r. 1834 a po dva roky skutečně sloužil v Petěrburgu u husarského pluku. Bylo to období pochybností a vlastních výčitek, velkého zoufalství, kdy se snažil, aby nikdo nic nepoznal. Ve společnosti to skrýval za ironii a zdání rozmarného vojenského života. Byl zlý k ženám, jak už bylo uvedeno, velmi ošklivým způsobem se pomstil své mladičké lásce Jekatěrině Suškovové. Cosi podobného pak provedl i jeho pozdější románový hrdina Pečorin z „Hrdiny naší doby“ (Geroj našego vremeni).

První jeho otištěné dílo, napsané ještě ve vojenské škole, bylo „Hadži Abrek“ (Chadži Abrek), které vyšlo bez jeho vědomí, a Lermontov pak nechtěl nechat své básně tisknout. Je to balada o kruté krevní mstě, napsaná na základě skutečné tehdejší události v Čečensku. Dokonce jeden z tragických hrdinů má jméno skutečného hrdiny příběhu. „Hadži“ zřejmě má stejný význam jako dnes – muslim, který vykonal pouť do Mekky a „Abrek“ je přezdívkou, znamenající přibližně „psanec“.

V r. 1835 zadal Lermontov cenzuře k posouzení své nejznámější drama „Maškaráda“ (Maskarad), které cenzura přijmout nechtěla a podmínky k provozování spočívaly dokonce v celkovém přepracování dramatu a charakterů postav. Hra byla pak hrána až dlouho po jeho smrti v r. 1862, podle jiných pramenů až po r. 1917. Byla to tragédie lásky, žárlivosti a msty, ale i vraždy a sebevraždy na pozadí nezdařeného povstání děkabristů, kdy společenská smetánka přes vnitřní zoufalství udržovala zdání klidu a normálnosti pomocí umělých pokryteckých pravidel. K tomuto dramatu napsal o sto let později, v r. 1941, svitu „Maškaráda“ gruzínský skladatel Aram Chačaturjan (1903 – 1978).

Lermontov napsal tehdy hodně básní, které hlavní tehdejší ruský kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811–1848) kritizoval pro Lermontovovo zoufalství v nich. Je známo, že některé z básní si básník sám zhudebnil.

Avšak r. 1837 byla celá ruská intelektuální společnost otřesena tragickým výsledkem souboje básníka Aleksandra Sergejeviče Puškina (1799–1837) s francouzským diplomatem. Lermontov byl tehdy nemocen a jeho osobní lékař ošetřoval i smrtelně zraněného Puškina a postupně Lermontova seznamoval s podrobnostmi osudného souboje. Lermontov otřesen zareagoval elegií „Smrt básníka“ (Směrť poeta), kde vytkl všem zúčastněným, i nečestné společnosti klevety, podlost a předsudky. Podle některých pramenů byl bouřlivý závěr básně vyvolán tím, že jakýsi Lermontovův kolega obhajoval Puškinova soka jako „gentlemana“.

Následovalo vězení v Petropavlovské pevnosti a soudní řízení, o jehož průběh měl zájem sám car. Za Lermontovova se přimlouvali jeho přátelé, dokonce i někteří dvoru blízcí. Rovněž babička použila všech možných prostředků, aby podplatila vlivné osobnosti a smazala jeho provinění. Některé prameny dokonce uvádějí, že Lermontovovo rozčilení bylo tehdy takové, že psal svému bratranci s úvahou, že by bylo zapotřebí změnit vládu. A že tajná policie tento dopis znala a tudíž bylo pro Lermontovova štěstí, že neskončil dokonce na Sibiři. Předpokládá se také, že souboj byl vyprovokován tajnou policií pod vedením carského ministra zahraničí Karla Roberta von Nasselrode, který ovlivňoval ruskou, někdy i evropskou, politiku už za Napoleona, pak dalších čtyřicet let. Je například známo, že v r. 1849 pomohl ruskými oddíly rakouské vládě k potření Košutova povstání v Maďarsku. V salónu jeho snachy Lydie se splétaly všechny intriky – a tam směřovalo hodně z někdejšího Lermontovova obvinění za Puškinovu smrt.

Lermontov byl poslán jako praporčík do Nižegorodského dragounského pluku na Kavkaz, bojovat s odbojnými horaly. Vážně tam onemocněl, tak byl v podstatě na léčení v Pjatigorsku. Byl  tam v důsledků  babiččiných akcí pouze pár měsíců, pak byl převelen ke grodněnskému pluku v Novgorodské oblasti a v dubnu 1838 byl opět převelen zpět do Petěrburgu.

Na Kavkaze byl velmi uchvácen přírodou, ale stále se se svým vyhnanstvím potýkal jako s křivdou. Je to období jeho nádherných obrazů a práce na jeho hlavním básnickém díle „Démon“, které začal už v r. 1829. Z této doby pochází například výše uvedený obraz „Tiflis“. Nemaloval pouze krajiny, znázorňoval také bitvy.

Zároveň psal další epický příběh „Novic“ (Mcyri), na oslavu svobody, o mladém mnichovi, který žil od dětství v klášteře a tesknil po volnosti. Těsně  před vysvěcením z kláštera uteče a po bloudění ho ostatní mniši najdou umírajícího.

I v „Démonovi“ vykresluje zmučenou duší Démona, padlého anděla, žijícího bez víry, s přehlížením a nevšímavostí ke všemu na světě. Nazývá sebe i Démona oběťmi sudby zemské: „Dal jsi mi život, ale štěstí dáno není“. V Démonovi popsal sám sebe. Po vyhoštění z ráje se Démon toulal po Zemi a hledal opět nebeský mír. Zamiloval se do smrtelné ženy Tamary, jejíhož snoubence zabili působením ďáblovy intriky kavkazští zbojníci. Ona před ním prchá do kláštera. On se za ní dostane a doufá, že získá její lásku. Pomocí ďábelských úkladů probudí její žádost a doufá, že se láskou s ní změní jeho osud k dobrému. Ale když se k ní dostane, hlídá ji anděl. Démon ho zažene, ale Tamara ho stále odmítá. Na svou obhajobu říká Démon slova, která patří spíše básníkovi:

„…sám sebe obviňovat z křivd
sám se sebou se věčně přít.
Jak únavné je po čase
hledat smír v marném zápase
a marně prahnout po spáse.“

Za polibek je ochoten dát věčnost. Ale v polibku je jed, Tamara zemře a anděl Tamařinu duši odnáší na nebesa. Báseň zhudebnil jako operu v r. 1871 ruský klavírista a hudební skladatel Anton Grigorjevič Rubinštejn (1829–1894).

Některé Lermontovovy básně zhudebnil také Michail Ivanovič Glinka (1804–1857).

Po návratu do Petěrburgu se Lermontov zabýval svým už výše zmíněným románem „Hrdina naší doby“, dalším dílem ruské literatuře o „zbytečném“ člověku. Je to román složený z pěti povídek, kde hlavním hrdinou je Pečorin, král salónů. Sám Lermontov hrál lva salónů a byl obdivován jako hrdina především ženskou částí společnosti. Toto dílo velice ovlivnilo našeho básníka Gustava Pflegera – Moravského (1833 – 1875). Car osobně dílo přečetl a byl znechucen obrazem bezcharakterního ruského důstojníka. Ovšem Lermontov chtěl, aby se představitelé ruské společnosti v jeho hrdinovi sami poznali.

V roce 1939 napsal báseň „Myšlenka“ (Duma), plnou pesimismu – „truchlivě hledím na naše pokolení“, „… mezi pochybnostmi a poznáním“, „… k dobru i zlu jsme lhostejní„… vyřešili jsme si rozum jalovou vědou…“

Když se vrátil s vyhnanství, přivezl Lermontov vedle „Hrdiny naší doby“ další práce, například „Paní důchodní z Tambova“ (Tambovskaja kaznačejša) o nudě na ruském maloměstě. Další díla z té doby – „Borodino“, báseň ve formě dialogu mezi strýcem a synovcem o bitvě u Borodina v r. 1812 mezi Napoleonem a ruským maršálem Kutuzovem. Další báseň, napodobující formou ruské byliny, byla tragická „Píseň o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovu“ (Pjesňa pro cara Ivana Vasiljeviča, molodogo opričnika i udanogo kupca Kalašnikova).

Začátkem r. 1840 se pořádal v jednom šlechtickém domě ples a Lermontov a jeden Francouz se dvořili stejné dámě. Francouz ho vyzval na souboj. Souboj se odehrál v polovině února nedaleko místa, kde byl smrtelně zraněn Puškin. Byl to souboj na kordy,  a protože se jeden kord zlomil, souboj byl přerušen. Přesto se vše prozradilo. Lermontov byl znovu uvězněn. Jeho soupeř byl vypovězen z Ruska. Ve vězení Lermontovova navštívil Bělinskij a po počátečních ironických básníkových poznámkách byl nadšen jeho názory i osobností.

Lermontov byl znovu vyslán do vyhnanství na Kavkaz, na  carův osobní rozkaz, tentokrát do pluku bojujícího v první linii. Ovšem na Kavkaze nešlo o nějakou vypovězenou válku. Jednalo se o národně osvobozenecký boj místních obyvatel Kavkazu proti rozpínavým snahám Ruska. Spíš to byla záškodnická, partyzánská válka, se všemi krutostmi před tím, než Rusko dostalo Kavkaz více pod svou kontrolu. Podle oficiálních zpráv se však básník choval „mužně a chladnokrevně“. Snažil se ovlivnit si své vyhnanství na kratší dobu. Byl ostatními důstojníky obdivován a dokonce navržen za hrdinství v bitvě u řeky Valeriku v létě 1840 na vyznamenání řádem svatého Stanislava, což car odmítl, vzhledem k jeho psaní. Byl však alespoň na dva měsíce poslán na dovolenou do Petěrburgu.

Tehdy napsal Lermontov báseň „Valerik“, o řece mrtvých, a také bitvu namaloval.

Chtěl vojenskou kariéru opustit, ale ani babička, a možná ani jeho vojenské závazky, nedovolily vojenského života se zbavit. Je pravděpodobné, že si babička přála, aby nějak „napravil“ svoji pověst u dvora…

Doufal, že napíše román. Zamýšlel román o pugačovském povstání a také o významném ruském dramatikovi a diplomatovi Alexandru Sergejeviči Gribojedovi (1795–1829), o jeho složitém životě i kruté smrti, kdy byl jako ruský velvyslanec v Teheránu zavražděn rozlíceným perským davem.

Když si Lermontov uvědomil, že mu nebude dovoleno zůstat v Petěrburgu a věnovat se literatuře, jak by si přál, vrátil se po dovolené k pluku do Stavropolu, ale sdělil, že je nemocen a byl poslán do Pjatigorska na léčení. Podle některých pramenů byl však hlídán tajnou carskou policií. Zde se ve společnosti setkal se svým spolužákem z vojenské školy Martynovem. Byli zvyklí spolu žertovat, ale tentokrát za to, že o něm Lermontov vtipkoval před dámami, jej Martynov vyzval na souboj. Souboj je popisován z různých stran různě, i jako intrika tajné policie. Ze strany Lermontova byla velká snaha o omluvu a jeho přátelé dělali všechno možné, aby se souboj nekonal. Tvrdí se, že Lermontov vystřelil jako první – do vzduchu, ale jeho soupeř ho trefil do prsou. Je pravdou, že básník 27. července 1841, dle současného kalendáře, v souboji padl.

Nejdříve byl pochován na místním hřbitově, po nějaké době převezla babička jeho ostatky do Tarchan a nechala je pochovat v rodinné hrobce.

Vedle mnoha pomníků a muzeí Lermontovova je jeho pomník i na místě jeho souboje.

Snad už, když psal v roce své smrti následující báseň, doufal v jiné řešení svého osudu, možná ale mimo tento svět:

„Ne, nečekám nic od života,
nelituji toho, co mi vzal.
Odhodit jen toužím všechna pouta,
a v klidu spát a zapomenout žal.
Neprahnu však po záhrobním míru.
Hledám věčný spánek, ve kterém
dýchal bych a ve svém srdci víru
v život cítil s každým úderem,
aby o lásce sny zpívaly mi
ve dne v noci píseň nádhernou
a dub listy věčně zelenými
hladil mě a šuměl nade mnou.“