Jan Jurek: Něžně ironický obraz života jedné rodiny

Těžištěm příběhu jsou peripetie příslušníků jedné rodiny. Dick je spisovatel na volné noze, který se snaží zaopatřit sebe, svou ženu Daisy a své dvě děti – Rosey a Johnnyho. Situaci Dickovi komplikuje jak už to někdy bývá jeho poněkud marnivá, malicherná a věčně se vším nespokojená žena, která se nedokáže postarat o sebe natož o děti, které vyrůstají v péči hodné chůvy Marty.

Vladimír Kulíček: Jak se dá myslet za roh

Pracoval jsem kdysi společně s velmi zajímavým člověkem. Byl vysokoškolsky erudovaný, inženýr strojař. Ve svém okolí, ale zejména tam, kde jej znali méně, nebo jen za příležitostných okolností, byl znám jako nenapravitelný až fatální pesimista. Vybudoval si tuto pověst vlastně sám různými výroky, z nichž snad nejznámější byl : „Oběsit jsme se měli jako mladí, teď to již nestihneme!“

Miloslav Švandrlík: Chalupa po dědečkovi

Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce.

Ráda zpívala hot

Pečlivý badatel a pilný spisovatel (a také věrný přispěvatel Pozitivních novin) ONDŘEJ SUCHÝ pokračuje ve vydávání portrétů zajímavých osobností naší kulturní historie, především z oblasti divadla, filmu a hudby ...

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (2)

Rádio hlásilo nebezpečí dalšího bombardování zrovna ve chvíli, kdy u našich dveří kdosi zazvonil a doslova vpadl do našeho bytu strýček Pepa ze Smíchova ve své černé uniformě městského strážníka. „Libuško, sbal si rychle věci! Teda sobě a kloučkovi!“ zvolal na mou maminku a byl celý zarudlý v obličeji. „Sehnal jsem člověka s náklaďákem, co odjíždí do Pelhřimova.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (14)

Mít zdravé dítě je pro každou matku to největší štěstí, které jí může život nabídnout. Nevyrovná se mu bohatství, peníze, společenské styky, krásný dům či obdiv nebo dokonce potlesk obecenstva. Vezli jsme proto z kliniky našeho Patrička jako poklad. Nožičku pak měl ještě asi dva týdny v sádře. Když mu ji ortoped sundal, mohli jsme se sami přesvědčit, že ji má v pořádku.

Milan Čechura: Zázraky

Zažili jste někdy, že se vám něco přihodilo a vy jste na to koukali s otevřenými ústy? Mně se to stalo nedávno, takže jsem toho ještě plný a rád bych se o tu historku s vámi podělil. Ať chcete nebo nechcete. To víte, jsem holt spisovatel. Ti bývají prdlí až běda. Na to můžete vzít jed. Dosti však planých úvah. Povím vám, co se mi stalo. Viděl jsem, jak jede trolejbus. No, to je tedy událost, co? Už vidím, jak si ťukáte na čelo a začínáte přemýšlet, co s tímto papírem v nejbližším okamžiku uděláte, a také si nejspíš říkáte, že jsem se pomátl. I já si to v té chvíli myslel, to mi věřte. Než se ale dostanu k meritu věci, dovolte mi začít poněkud zeširoka.

Ahoj babi!

Už sedm let mi něco chybí ... Víš, že to budeš asi Ty? Čím víc se konfrontuju se světem, tím víc mi scházíš. Neveselá přímá úměrnost. Ale neboj, nesmutním, jen si tak občas vzpomínám… „Nebuď takovej pukl!“ říkala jsi mi při večerních debatách se sousedy. Probírali jste kdeco, od politiky přes kulturu až po kuchyni. Já seděla potichu v koutku a poslouchala.

Jitka Krpensky: Pátek třináctého / Letní bouřka

Ještě než stačila dopít svůj ranní čaj, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému - "Ahoj a měj se" - ještě dodal - "pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Tahle jeho průpovídka ji vždycky namíchla - taková hloupost. Ale co, když se mu na to chce věřit - jeho věc.

Antonín Suk: Velikonoce a Hadi

Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo. Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek.

Jan Řehounek: Tebe bych poznala i po padesáti letech!

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplulo cosi, co vypadalo jako zápasník sumo v křiklavě rudých ženských šatech. Ona dáma se rozhlédla po přítomných, rozhodila ruce a zaječela: „Ahój, děcká!“ Udělala pár kroků a najednou se vrhla ke mně. Hlasem operní subrety zvolala: „Pepku, ty jeden kluku, ty vypadáš furt stejně! Tebe bych poznala i po padesáti letech!“

Michal Čagánek: Dar křídel

Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“

Elena Paclová: Na čem sedat, tedy čím...

Zanedlouho je malý člověk povýšen a usazen k velkému stolu. Nejdříve sešněrován dětským sedákem, ale posléze už poctěn normální židlí. Při tomto sedu však nohy nepříjemně klimbají, tak proč se nevyšplhat, a nesednout si na kolena, nebo alespoň na jedno. Sedět s nohama, které jsou ovinuty kolem nohou židle, to už vyžaduje nejen nápad, ale i dovednost a určitou délku končetin.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (13)

„Všichni byli dlouho do noci vzhůru. V rozhlase dávali vzpomínkový pořad o Ztracence. No a ráno jsme zaspali.“ „Hlavně žes dojel,“ povzdechl jsem si. Znamenalo to, že start bude o pár minut posunutý. Trochu mě to zklamalo, protože mám rád přesnost. Na loď se mnou naskočil Jacek s redaktorem Pudilem.