Michal Čagánek: Dar křídel
Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“
Elena Paclová: Na čem sedat, tedy čím...
Zanedlouho je malý člověk povýšen a usazen k velkému stolu. Nejdříve sešněrován dětským sedákem, ale posléze už poctěn normální židlí. Při tomto sedu však nohy nepříjemně klimbají, tak proč se nevyšplhat, a nesednout si na kolena, nebo alespoň na jedno. Sedět s nohama, které jsou ovinuty kolem nohou židle, to už vyžaduje nejen nápad, ale i dovednost a určitou délku končetin.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (13)
„Všichni byli dlouho do noci vzhůru. V rozhlase dávali vzpomínkový pořad o Ztracence. No a ráno jsme zaspali.“ „Hlavně žes dojel,“ povzdechl jsem si. Znamenalo to, že start bude o pár minut posunutý. Trochu mě to zklamalo, protože mám rád přesnost. Na loď se mnou naskočil Jacek s redaktorem Pudilem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (39)
Pokaždé, když jsem se pozdě odpoledne vracela domů, jsem uvažovala o situaci, do které jsem se zcela nečekaně dostala! Ale vlastní vinou, Martinko! okřikla jsem se vzápětí. Jak jsem pronikala do finanční problematiky firmy, uvědomovala jsem si stále zřetelněji kromě Viktorovy podlosti i svou dřívější bezmeznou naivitu.
Luděk Ťopka: Balíček příběhů z podivínské hájovny
Vystřelili si z ní i někteří moji kamarádi a já zase z jejich zbraní. Bylo jich tenkrát mezi mládeží dost, a tak jsme pořádali i tajné střelecké soutěže. Protože ale většinou byly ty bouchačky velkorážové, zpravidla devítimilimetrové pistole nebo revolvery, byly výsledky střeleb nevalné. Trefit takovým kanónem z netrénované ruky pivní láhev na patnáct kroků bylo umění, nebo náhoda.
Egon Wiener: Konec léta v Čechách | Počasí
Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím. Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala.
Iveta Kollertová: Kruci, buď silná!
Míjely mne sloupy, na křižovatkám houkala houkačka. Jeli jsme jak s infarktem a já si jen broukala: "Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový, jak mi je, je, je, to se nikdo nedoví!" Holka, zase blbneš, vynadala jsem si a poslala první zprávu mobilem. V Mostě jsem byli natošup. Příjem, dlouhá chodba, chvilka čekání před ordinací. Všechno šlo jak po másle, až to překvapovalo.
Zdeněk Horenský: Trampoty s digitálkami
Ještě v době existence socialistického tábora byl Frantík Píšů se svou ženou na několikadenním pobytovém zájezdě v Hřensku, jehož součástí byl i plánovaný výlet do sousední NDR. První den prožili v pohodě v Hřensku a při poznávání tamního okolí. Po celodenním programu si dopřáli také dobrou večeři a před spaním i pár skleniček vína. Nocleh měli zajištěn v místním hotelu a další den ráno už je čekal přistavený autobus na výlet do NDR. Ještě před jeho příjezdem na hraniční přechod si připravili cestovní pasy a také tehdy nezbytné Celní a devizové prohlášení, které dopředu vyplnili ještě před snídaní v hotelovém pokoji.
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (4)
Na ulici: Asi pětiletý chlapec se ptá: „Mami, ty řekneš tatínkovi, že jsem zlobil?“ Rozzlobená matka: „To si piš, že jo.“ Chlapec (zklamaně): „Když já ještě neumím psát.“Na zastávce autobusu: Dvě ženy se baví o dovolené: „A co pláž?“ „První den odpoledne dobrý, byla poloprázdná. Ale když jsme přišli k moři druhý den dopoledne, už jsme měli jen místa k stání.“
Michal Čagánek: Letíme
První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven.
Eva Ryba Drábková: Jako děti...
Znáte to, narodíme se nazí a vůbec nám to nevadí. Milujeme své rodiče s naprostou samozřejmostí. S takovou hloubkou a silou, že je až udivující, jak můžeme tu schopnost, tak intenzivně milovat, časem ztratit. Když jsem byla malé dítě, svět byl úžasné místo, kde se nezdálo být nic nemožné, ale...! Dospělí nás naučili opaku. Vzpomeňte si na všechno to: "To není možné...", a "Život není jen samá legrace", či "V životě to takhle nefunguje...". A tak rosteme, snažíme se poznat svět a koukáme kolem sebe.
Jan Jurek: Za školou
Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem na jistou dobu zakotvil coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak sem se tam ocitl, ale asi to byla nějaká souhra náhod, která to všechno způsobila, jako ostatně i mnoho jiných věcí v mém životě. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak báječný může být život vysokoškoláka, pakliže sám chce, aby takový byl a pakliže má i ten dar si ho takový udělat, docela jsem se na ten akademický institut zpočátku těšil.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (11)
Bylo po válce a s maminkou jsme čekali na tatínka, až si pro nás přijede. Země byla sice plná vítězných vojsk spojenců, ale nebezpečí kupodivu přetrvávalo. Vesnice, zejména pak usedlosti na samotách, byly velmi často přepadávány. Říkalo se, že takové násilnosti jsou krutým dílem »werwolfů«, (jejichž vzorem byl vlkodlak, jakýsi krvežíznivý kulturista s podobou vlka).