Miloslav Švandrlík: Chalupa po dědečkovi

Rubrika: Literatura – Zábava

Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce. Za takovou zříceninu jsem dostal bohatě zaplaceno. Kdekomu jsem s potěšením vykládal, jak se mi podařilo vzít pana Jupikáčka na hůl.
 
Pak se však začaly dít prapodivné věci. Přiběhl za mnou soused Slámka a povídá: „Už jsi to slyšel? Jupikáček opravoval střechu a na půdě mezi haraburdím našel dvě dřevěné sošky. Blahoslavenou Zdislavu a svatého Jana z Nepomuku.Odnesl to do muzea a za každou mu vysolili pětadvacet tisíc!“
Zapotácel jsem se, něco jsem zabublal a už jsem se řítil k panu Jupikáčkovi. „Ty sošky patří mně!“ křičel jsem na něho. „Dědeček mi je daroval už před smrtí, ale nějak jsem na to zapomněl! To věřím, že by se vám hodilo dostat takovou krásnou chalupu zadarmo!“
„Zadarmo, nezadarmo,“ odvětil Jupikáček. „Kde máte doklady, nebo alespoň svědky? Jak můžete tvrdit, že jsem sošky našel u vás na půdě? Třeba jsem je získal po své tetě, která byla farskou kuchařkou v Opočně! Nebo jsem je vyhrál v kartách! Nejsem včerejší a tudíž ode mne nedostanete ani pětník!“
 
Vynadal jsem mu, ale zůstal neoblomný. Ani nevím, jak jsem se dostal domů, protože v hlavě mi třeštilo a sošky, o jejichž existenci jsem neměl nejmenší tušení, mi defilovaly před očima jako nějací vojáci.
„To jsem to dopracoval!“ zuřil jsem se studeným obkladem na palici. „Ale to je tak, když si prostý vesnický člověk začne něco s Pražákem! Nejsi rafinovanej, oškubou tě jako krůtu!“
 
Ale nezůstalo jenom při soškách. Čtrnáct dní na to se mi doneslo, že Jupikáček čistil studnu. Po odstranění kamenů, bránících pramenu v tryskání, objevil starý zvon s nápisem v cizí řeči. Prý pocházel Byzance a v muzeu ho ocenili na třicet tisíc!
To už to se mnou seklo a nadávky na Jupikáčkovu adresu jsem hulákal z postele. Představa, že ten bídák vydělal na mé chalupě takové hříšné peníze, mne vybičovala k projevům nenávisti a zášti, jaké bych v sobě do té doby nehledal.
 
Minulo dalších čtrnáct dní a Jupikáček našel ve sklepě na dně jakési bedny staré cechovní listiny, jejichž cena zřejmě převýší všechny nálezy předešlé. Několik minut po té, co mi to soused Slámka škodolibě zvěstoval, mne musili čtyři požárníci spoutat a poté mě dopravili do psychiatrické léčebny. Tam mne uklidnili několika silnými injekcemi a řekli, abych pracoval na zahrádce. Místo toho jsem začal okusovat nábytek, aby ho Jupikáček nemohl prodat do muzea. Kdoví, jestli bych se vůbec vrátil domů, kdyby mě Pražák sám nenavštívil.
„Víte, pane Jetelina,“ pravil téměř zkormouceně, „všechno je má vina a velice se vám omlouvám. Žádné sošky, zvon ani cechovní listiny jsem nenašel. Ale když jsem se doslechl, jak se všude bavíte na můj účet a těšíte se z toho, jak se vám podařilo mě napálit, zatoužil jsem po pomstě. Proto jsem si vymyslel všechny ty starožitnosti! Chtěl jsem vás pozlobit, ale že to dopadne takhle, to jsem opravdu nepředpokládal! Můžete mi odpustit?“
 
V tu ránu jsem vyskočil a objal jsem ho. Cítil jsem se zdráv, jako ještě nikdy. Bodejť bych neodpustil člověku, který mi vysolil za starou rozviklanou barabiznu padesát tisíc!
Je třeba upřesnit, že povídka pochází z osmdesátých let (to kvůli ceně chalupy), má však zde svoji premiéru.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2006.