Balada o servírce Hance (2/5)
V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Člověk musí zkusit všechno
V pátek jsem vstal dost pozdě, takže jsem už na procházku nešel, ale zaskočil jsem si do trafiky pro noviny a před ní jsem potkal Emptyho. To je takovej svéráznej kluk, s kterým občas popíjím v hospodě. Kdysi, za mlada, byl znám jako „bondajský býk“ /Bondi Bull/, ale teď by se na něj hodilo označení „stuartskej steer“ /vůl/.
Luděk Ťopka: Pytláci? Ne, vrazi!
Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků.
Anastázia Mahovská: Kurnik šopa
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě. Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
Egon Wiener: Pionýrské tábory | Popice u Znojma | Slavní a velcí – Liaz
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část
Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.
Petr Kersch: Dobří učitelé
Tati? Chodil jsi rád do školy? Jak mám odpovědět tomu dítěti, když sám to teď nevím. Pokrytecky? To víš, že jsem chodil do školy rád… Cynicky? Pakárna… Kriticky? Jak kdy a do které… Do první třídy jsem chodil moc rád. Paní učitelka Marie Suková byla tak hodná! Nikdy nezakřičela. Rákosku (bývala v inventáři každé třídy) používala ve funkci ukazovátka.
Egon Wiener: A čarovat umí kdo? | Den nezávislosti v pořadí 235. | Putovní lahve
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.
Stanislav Moc: Návštěva
Letadlo přistálo na čas a brzy už začali chodit cestující z transitu ven, kde na ně čekali příbuzní včetně mne. Chodilo to, chodilo, do náruče si padalo, jen máma pořád nikde. Nedočkavě jsem vyhlížel a stále nic. Nakonec přestali cestující chodit a já jsem značně znervózněl. Dobře jsem věděl, že jazykově na tom není nejlépe, ač pocházela ze Sudet.
Vladimír Vondráček: Bajka o jedné milé zoologické zahradě
Byla – nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix-dýrnix, z čista-jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom malém ostrůvku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si ZOO.
Eva Vlachová: Krásná nálepka
Nedávno jsem si, jata touhou po vzdělávání se, pročítala nabídku různých seminářů a školení a jedna mne vážně zaujala. Jmenovala se Etiketa a protokol. Zdá se mi totiž, že etiketa se stala staromódní a vlastně i trochu úsměvnou záležitostí. Možná si ji ale spojujeme pouze s etiketou dvorskou, o jejímž pokrytectví nás už dávno velmi podrobně a čtivě informoval Alexander Dumas. Momentálně řešíme etiku.
Sloupky Jiřího Menzela (18)
Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Doba snění a doba počátku
Když jsem dorazil na dunu nad pláží, byla ještě tma, ale obzor se již červenal. V rudé záři mi kumulovité mraky těsně nad oceánem připadaly jako koruny stromů. Jako kdybych se díval na alej lip někde v dáli, přes louku a v zimě. Z té vyvýšeniny se moře zdálo rovné, jakoby pokryté ledem a houpající se vlny vytvářely dojem, jako by se přes planinu hnal nízký vítr, který všechno umetal.
Iveta Kollertová: Blízká setkání nechtěného druhu
Pan hrabě, paní Kuchařová, která u mne proseděla celou noc, když jsem jen chrčela při zápalu plic. Dodnes mne mrzí, že jsem jí dostatečně nepoděkovala za veškerou péči. Další pacientka, stará paní, kterou ke mně dali po ablaci prsa. Ve dvě ráno na mne chtěla zaútočit holí a křičela, že mne spráská.