Ivan Kraus: D 58

Rubrika: Literatura – Povídky

Divadelní soubor jsme založili proto, abychom měli nějakou zábavu a taky aby byla příležitost setkat se s holkama.
Soubor se jmenuje DEVĚT 58, protože je nás celkem devět. Druhé číslo vyjadřuje letošní rok. Název souboru je nápodobou divadla D 34. Navrhl ho Petr, který se vyzná v historii divadelní avantgardy. Členy souboru jsou krom něho, mne a tří muzikantů - Martin, Helena, Renáta a Jana.
Martin prodává nábytek v obchodním domě. Tvrdí, že už hrál s ochotníky Romea a že byl oporou souboru, který dostal cenu na nějaké přehlídce. Moc mu to nevěříme, protože nemá dobrou paměť a neumí často text. Snažil se to nahradit tím, že na začátku každé zkoušky dělal dechová cvičení a předváděl se tak holkám, které ho napodobovaly.
Když jsem to zjistil, předvedl jsem několik cvičení, která jsem se naučil v Divadle pantomimy. Petr poznamenal, že to zlepšuje věrohodnost gesta a to stačilo - holky začaly cvičit stejné etudy.
Romea se to trochu dotklo.
Od té doby se nadechuje sám. Bylo by ale lepší, kdyby před zkouškou vdechl raději text.
Helena je zdravotní sestra a hraje moc dobře.
Renátu angažoval Petr, protože je režisér. Režisér v divadle je král.
Ukázalo se, že po Renátě Petr už delší dobu pásl. Je stejně stará jako on, /bylo jí pětadvacet/, i když Petr tvrdí, že je jí šestadvacet už pryč/. Pracuje v pojišťovací kanceláři.
Petr tvrdí, že Renáta je zcela zjevně "nevybuchlá sopka", která vypadá sice na první pohled chladně, ale je ve skutečnosti zmítána utajenou sexuální vášní. Renáta je dlouhá, hubená a vypadá většinou ospale.
Mně šlo samozřejmě o Janu.
Proto jsem ji přizval do souboru.
"Nikdy jsem divadlo nehrála," řekla mi, když jsem ji pozval na zkoušku.
"Tancuješ a máš smysl pro rytmus," uklidňoval jsem ji.
"Ale tanec a divadlo není totéž..."
"Určitě ti to půjde."
"Musíte mi ale slíbit, že mi řeknete, když se ukáže, že nebudu dobrá."
"Samozřejmě," lhal jsem.
Pořad, který připravujeme, je francouzská poezie. Pásmo z veršů od nejstarších francouzských básníků do současnosti. Básně nechceme jen recitovat. Snažíme se je inscenovat.

Na zkoušky se těším, hlavně kvůli Janě. Ale když je na zkoušce, tak mi dělá potíže se soustředit. Někdy si to vyčítám, protože francouzští básníci by si určitě zasloužili větší pozornost.
Někdy se ale hájím.
Konec konců i básníci byli zamilovaní /Verlain dokonce jednu dobu do Rembauda/, takže by měli mít pochopení.
Petr tvrdí, že kvalita večera nesmí trpět myšlením na děvčata, ale sám nejde moc příkladem. Na poslední zkoušce dlouze vysvětloval Renátě r y t m u s verše a při tom se k ní hodně nakláněl.
Potom ji p ř i b l i ž o v a l hlubší smysl Apollinaira a málem se jí dotýkal. Občas jí vysvětluje, co by měla při recitaci cítit, a její voňavka ho přitom omámí tak, že pak nemůže ani najít správnou stránku v knížce. Někdy na něho "nevybuchlá sopka" působí tak, že si splete rozvrh zkoušek.
O Janě Petr tvrdí, že je sice půvabná, ale v ý r a z o v ě dost stejná. Kromě toho prý necítí n u a n c e.
Mně se to nezdá. Zdá se mi, že Jana n u a n c e necítí o nic hůř než Renáta. Jestli je cítí Renáta, tak Jana je cítí určitě taky.
Upřímně řečeno, mám trochu dojem, že se Petr snaží kritikou Jany trochu zakrýt Renátiny nedostatky. Připadá mi to nefér a několikrát jsem se Jany zastal.
"Renáta vypadá s o š n ě, ale je cítit  v n i t ř n í  p n u t í. Jana je výraznější, ale jen na první pohled, jinak je stereotypnější," říká Petr.
"Já žádné  v n i t ř n í p n u t í  z Renáty necítím," namítl jsem.
"Jde o  s p o d n í  c h v ě n í, a to se neprojeví hned, ale až s délkou výstupu. U Jany naopak délka výstupu nikam nesměřuje a odhaluje její  p l o c h o s t," hájil svou teorii Petr.
Renátin projev je prý  i n v e n č n ě j š í.
To se mi nezdá. Stačí se na děvčata podívat. Kromě toho je Renáta, na rozdíl od Jany, i jinak už plochá, nemá prsa.
Nechci se ale přít o to, kdo je jak plochý a z koho je nebo není cítit nějaké  c h v ě n í, nebo kdo je jak  t v á r n ý / jak Petr často říká/ - protože režisérem pořadu je on a taky pracuje v časopise Ochotnické divadlo. Kdybych příliš hájil Janino c h v ě n í, dal by mi jistě zas najevo, že jako režisér má zkušenost a neopomenul by připomenout, na kolika amatérských divadelních soutěžích už zasedal v porotě. Také by se zmínil o tom, kolik mu už prošlo rukama hereček a významně by přitom na mne mrkal.

    
Nejlépe z děvčat recituje Helena.
Je přirozená a nic nehraje. I Petr to uznává, ale tvrdí, že je to zřejmě tím, že Helena si je vědoma svých fyzických nedostatků a to jí pomáhá.
Myslím si, že Helena je prostě dobrá a hotovo.
"Ale nezapomeň, že komplexy  t v ů r č í  p r á c i  pomáhají," pravil Petr.
"Třeba žádný mindrák nemá."
"Holka, která není hezká, má jasně mindrák."
Rozhodl jsem se, že budu Helenu hájit, protože mi Petr šel na nervy tím, že měl na všecko nějaké vysvětlení.
"Prostě to dělá dobře."
"Ale taky hraje roli, že je zdravotní sestra."
"To je na jevišti jedno," řekl jsem.
"Není," zavrtěl hlavou Petr.
"Jestli je někdo sekretářka, nebo zdravotní sestra, tak může večer hrát stejně divadlo."
"Pozor," řekl varovně Petr, "nezapomeň na psychologickou stránku věci. Jako zdravotní sestra si Helena vybrala povolání, při kterém se musí hodně obětovat pro druhé."
"Co to má společného s jevištěm?"
"Helena slouží pacientům. Teprve na jevišti je svobodná."
Raději jsem už v debatě nepokračoval, protože hrozilo, že by mi zase připomenul, že má dva semestry psychologie a ví tedy o čem mluví.
Naštěstí prohlásil, - že čistě mezi námi - si je vědom toho, že Renáta s Janou jsou členkami souboru samozřejmě i proto, abychom se vymanili z nedůstojného sexuálního žebráctví. 




Ivan Kraus
Kdybys nebyla, vymyslím si tě
Vydalo nakladatelství Academia
rok 2005
  
Kresba na obalu: Adolf Born  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2010.