Luděk Ťopka: Klíče

Ztratil jsem nedávno klíče. Od výtahu, dopisní schránky a zámku kola. A to svou vlastní vinou - zapomněl jsem je totiž ve výtahu. Jak to? Aha, pardon, neřekl jsem, že bydlím v jednom ze čtyř šestipatrových domů našeho družstevního bloku, kde je tato vymoženost nezbytná. Výtah sice klíč nepotřebuje, ale pro jízdu do sklepa je třeba, na ochranu proti zlodějům, vložit k tomu určený zvláštní klíček do ovladače kabiny.

Vladimír Cícha: Jan Ámos u toho nebyl...

V téměř pravidelných intervalech sděloval pan učitel Vydra (jazyk český), jak to s námi v životě dopadne, kam to v budoucnu dotáhneme nebo nedotáhneme. Dle jeho předpovědi byla většina třídy předurčena k pohromám, blamáži, menšímu či většímu nezdaru. Jen malé skupince pan učitel předpovídal, že v životě prorazí, že se slušně uplatní... Pan učitel, machr na poezii, miloval klasiky, ovládal latinu. Z koncentráku se vrátil s nadějí na spokojenější život, ta se ale rychle rozplynula. A snad ještě více nežli z vězení, měl pocuchané nervy z toho, co nalezl po návratu.

František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti

Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě

Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (5) Každodenní život na palubě

Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni.

Jan Jurek: Dobře míněná rada

„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není docela dobře možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet.

František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá

Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.

Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových

Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.

Ivan Kraus: Otec jde do školy

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.

Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Když vězeň musel hlídat stráže …(2)

Stál jsem na mírné vyvýšenině na stráži, na prsou ostře nabitý samopal. Po pravé straně poněkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blíže k lesu. Z levé strany se vinula jediná příjezdová cesta k táboru, kterou jsem měl střežit. Kolem tábora byly rozestaveny i další stráže, ale žádná z nich neměla nevýhodu mého postu.

Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Antonín Suk: Nový šéf

První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.

Zdislav Wegner: Kuřačka

„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.