4. srpen
Když jsem dorazil na dunu nad pláží, byla ještě tma, ale obzor se již červenal. V rudé záři mi kumulovité mraky těsně nad oceánem připadaly jako koruny stromů. Jako kdybych se díval na alej lip někde v dáli, přes louku a v zimě. Z té vyvýšeniny se moře zdálo rovné, jakoby pokryté ledem a houpající se vlny vytvářely dojem, jako by se přes planinu hnal nízký vítr, který všechno umetal. Vyzul jsem si sandály a rychle přeběhl hlubokým pískem až k moři. Písek byl u vody mnohem pevnější, místy tvrdý jako beton a dobře se po něm šlo. Vyrazil jsem na sever, kde se v dáli černaly dva kopce Grassy Heads.To jméno „Trávové hlavy“ jim dali „bílí“, ale já jsem tušil, že jejich domorodá interpretace bude zcela jiná, protože jsem věděl, že až ty tři-čtyři kilometry k nim ujdu, oba kopce se změní do podoby želv, které zkameněly při svém útěku do moře. Tuhle interpretaci mně diktovala moje zkušenost domorodého světa z let strávených na hlubokém severozápadu australského kontinentu. Domorodci prostě v krajině „čtou“ a jejich legendy jsou pevně spjaty s podstatou kraje. Jistě, je to mytologický „mišmaš“, ale zajímavý je na něm fakt, že vědomě prorůstá svět přítomnosti do paralelního světa snění, aniž by dělal mezi oběma rozdíl. Kdo chce poznat ducha kraje musí si sounáležitost obou světů uvědomovat a po svém interpretovat tak, aby mu jejich rozdílná dimenze nedělala potíží, ale naopak místy splývala. Tak to totiž je. My Evropani samozřejmě na tyhle čáry máry nevěříme, ale magii jako takovou úplně nezapuzujeme ba byli bychom rádi, kdyby se nám nějak manifestovala, ale bohužel to nejde. Magie, aspoň domorodá magie, nemůže existovat v prostoru jen tak sama o sobě, ale je napojena na vědomost, my bychom řekli víru, a kdo ji nemá, nemůže být ani její součástí ani pozorovatelem, natož aby něco „uviděl“. My „bílí“ to ovšem takhle nevidíme. Pro nás je abrakadabraka oddělená a tudíž neexistující... O víkendu jsme s ženou zajeli do Belingenu na trh. Je to trh pod horami, konaný jednou za měsíc, ale je zajímavý tím, že na něm jsou i trhovci, kteří žijí alternativním způsobem života. To jsou ti, co si staví domy z hlíny, objímají stromy, pěstují volnou lásku i trávu a obé je osvobozuje od všední reality. Také si propichují kůži různejma cvočkama a kroužkama, takže je poznáte ještě dříve než promluví. Jenže tihle lidé se také nebojí umazat od hlíny a pěstují různá koření, ovoce i zeleninu a vyrábějí věci z kůže a ze dřeva. Všechno originální, i když možná ne strojově přesné. Zatímco moje žena šla tohle všechno okukovat a nakupovat, já jsem zalezl do stanu věštkyně, která hádala z ruky. Ta byla oblečena jak za mých mladých let chodívaly cikánky, tedy pestře. Byla postarší /mého věku/ a já jsem byl moc zvědavej, co mně může věštit, když mě nezná. Věštkyně mi vzala ruku a tak smyslně mě po ní pohladila, že jsem se až zachvěl rozkoší. Pak mně odborně dlaň rozvinula až jsem zasténal, ale už ne rozkoší, nýbrž že mi z ruky vykroutila tu pětku, co ta exhibice měla stát. ...Máte krásnou dlaň ... řekla zastřeně. ...Jestli ji milujete... zašeptal jsem... tak to už bysme byli dva ... Tak nějak ten náš rozhovor hezky plynul, ale já si z toho moc nepamatuji, takže jsem asi očarovanej byl, to jo, ale přece jen jinak než že bych se propadl do „Doby snění“, která je dle domorodého učení paralelní nejen s dobou naší, ale i s „Dobou počátku“. I když ... trochu jsem v tu chvíli asi snil také... a pak, že vše nesouvisí se vším! U dvou želv jsem se obrátil a vydal nazpět. Já si na těch ranních procházkách tak hezky prokrvím mozek! A i snídat mi pak chutná lépe...
Pokračování příště... |