Elena Paclová: Návrat
Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
Zdislav Wegner: Tváře
„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (1)
„Tak poslyš, proč píšeme knížku jen o psech samejch slavnejch páníčků? Proč nenapíšeme taky o těch obyčejnejch, ti si to taky zaslouží – jako třeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vybafnul na mne z ničeho nic Kolja, když jsme se vraceli domů z procházky. Kolju totiž už přestalo bavit věčné očichávání a prohánění a začal přemýšlet. Tyhle okamžiky s ním mám hrozně rád.
Pavel Pávek: Kovář, který uměl trhat zuby
Zamyšlen seděl krátce po západu slunce před chýší a snažil se vymyslet čím to asi bude, že proudy zbožných poutníků, směřující k jeho poustevně, nějak prořídly. No, prořídly. Docela přestaly proudit a to není pro poustevníka nic příjemného. Večer byl sice jako popsaný v turistickém průvodci, ale poustevník Řehoř neměl nějak na romantiku náladu. Zalezl do příbytku z větví a velkých kusů vyschlé kůry, přikryl se starou houní a usnul.
Zdislav Wegner: Příhody strýce Františka - Zvuk houslí
„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech. Dyť už ležím, mňoukl Sam a rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil fialové oči a začal příst. Bylo dusno. „Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík, a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou pečlivě do uzlu sčesaných vlasů.
Jan Jurek: Kluci tohoto světa
Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraží. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý život, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď. Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráž. „Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“ „Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový život přinese.
Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda
Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.
Lucie Frejková: Člověk, který dokáže být jinou osobou | Nejlepší kamarádky
Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.
Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.
Ivo Fencl: Na znamení nevěřím, ale je pár výjimek
Tohle píši čtenářům Pozitivních novin v první jarní den roku 2012 a mohou článek doplnit. Osobně jsem racionální, svobodný muž, který nedá na pověry, ale přesto či právě proto existuje naprosté minimum výjimek alias ZNAMENÍ, která považuji za šťastná. Protože a poněvadž stejné pocity sdílím s příslušníky mnoha generací v časech před námi a s lidem z chalup i zámků, neměly by, myslím, úplně zplanět – a upadnout v zapomenutí. A tak jsem tady s nimi a hle, následuje více i méně brilantně komentovaný výčet všeho, co vám nikoli jen podle mě PŘINESE ŠTĚSTÍ. A to nejen zjara.
Sloupky Jiřího Menzela (9)
Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)
Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.
Sloupky Jiřího Menzela (8)
Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.
Filozofie borce Lukáše
Přemýšlet o apokalyptickém konci světa byla, po zralé úvaze, hnedle povinnost normálně uvažujícího člověka. Po obloze couraly mraky tmavé, těhotné sněhem, či ještě něčím horším. Po chodníku procházeli lidé tím vším znervóznělí a igelitové tašky jim chřestily představou nepotřeby. Na střeše, uprostřed bloku starých domů, se třásl ve svém neodvratném korozním skonu utržený kus plechu.