Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (20)
Vypnula jsem pračku a chvatně se oblékala. Přitom jsem na ní vyzvídala podrobnosti. Moc mi toho neřekla! V letu jsem tedy na kousek papírku načmárala vzkaz dětem, nebo Lubošovi, pokud bychom se zdržely, a pak běžela k autu, které stálo před našimi vrátky. Máma už seděla uvnitř. Celou cestu do nemocnice jsem ji utěšovala, že to nic není, jistě jen taková drobná příhoda, jaká se stává silnějším chlapům.
Ivan Kolařík: Úvaha o mluvě
Je jasné, že se od dob Semaforu ledacos markantně změnilo. Jsme svědky velikého pokroku na poli kultury a lidských vztahů vůbec. Akorát si nejsem jist, zdali jde o pokrok, který bych měl vítat s otevřenou náručí. Je nabíledni, že dneska by byli diváci krajně zklamáni a žádali by nazpět peníze za vstupenky, kdyby se ve filmu použilo jenom tak nevinné slovíčko jako “hovno”.
Jitka Dolejšová: Diktát v 1.B
Profesorka Havránková pokračovala ve svém monologu: „...To jste si ze základních škol moc vědomostí neodnesli. Nebo možná odnesli, ale zapomněli jste si je přinést sem, na střední školu. Diktáty si vezměte domů, ať se vaši rodiče taky pokochají. Za týden si napíšeme další diktátek. A ticho, žádné odmlouvání...."
Milan Dubský: Ta krásná šedá barva popela
V anketě se školáky tito odpovídají na otázku – Čím by chtěli být ? - podnikateli, pak lékaři, právníky nebo popeláři. Ze všech těchto čtyř, dnešní mládeží preferovaných povolání a činností, jsem, kromě svého dřívějšího povolání, vykonával právě tu popelařinu, když nás podruhé osvobodila Sovětská armáda spolu ještě s pěti satelitními armádami Varšavské smlouvy, a já jsem, jako statisíce mých spoluobčanů, nesouhlasil s tímto aktem internacionální pomoci, jak tomu říkali věrní komunisté.
Ivan Kolařík: Úvaha o psaní nejenom milostných dopisů
Rád jsem psával dopisy. Zrovna tak jsem dopisy rád dostával. Zvláště pak, když to byly dopisy od krásných dívek. Tato psaníčka jsem nedočkavě třesoucí se rukou otevíral a chtivě hltal jejich obsah, hledaje slůvka potvrzující, že jsem v očích pisatelky neodolatelně přítažlivý princ, kterého bude milovat do konce života.
Josef Blažek: Existuje ostrov (8)
Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“
Hana Křivánková: Jak mě učil malovat
Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej.
Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?
Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.
Petr Hromádko: Houby od Arsena Lupena
Je to už pěkných pár let, co se našim sousedům stala zajímavá příhoda. Se sousedy jsme vždy měli a dodnes máme vztahy - dalo by se říci - až ideální. Občas chodí oni k nám nebo my k nim, popíjíme, oslavujeme a legrace nezná mezí. A občas se stane, že si vzájemně vypomáháme v různých věcech. Prostě naše mezi sousedské vztahy by mohly sloužit za vzor. Poslední slunečné srpnové dny jsme si užívali, jak se jen dalo. V lesích nedaleko našeho města se snad zbláznily všechny houby a klubaly se ze země neuvěřitelnou rychlostí.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.
Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“
Stanislav Moc: Vlaštovky
Po sydnejské olympiádě v roce 2000 jsme se vrátili s ženou do Sydney. Já vím, zní to divně, že jsme na olympiádu nezůstali, ale tou dobou jsme už měli náš sydnejský dům prodaný a já jsem nechtěl zažívat dopravní zmatek, který musel s návštěvníky olympiády přijít. Přišli jsme tak nejen o nádherné sportovní výkony, ale hlavně o přátelské vztahy, které se prý za olympiády objevily.
Vladislav Neužil: Jenom hra se slovíčky?
Jednou…, (když řeknu jednou, tak to znamená, že to bylo dávno) jsem měl takovou „filozofickou“ debatu s jedním starším, moudrým člověkem, kterého jsem si také vážil, a tato úcta k němu mi zůstala dodnes. Denní rozmluvy s ním byly úžasné, a protože to byl kolega v práci, jinými nevyužitá pracovní doba byla námi dvěma využívána stoprocentně. Snad neexistovalo žádné téma, které by pro nás bylo Tabu.
Jana Stuchlíková: Ztrácím tě
Každý z nás někdy něco ztrácí a tím, co ztrácíme, může být cokoli. Předmět, zaměstnání, sny, náš zvířecí miláček, blízký člověk. Člověk od nás může odejít o své vůli, může od nás odejít navždy, můžeme od něj odejít my. Můžeme se od něj vnitřně odpoutat a tím ho vlastně také ztrácíme. O většinu ztrát nestojíme, ale musíme se s nimi nějak vypořádat.
Josef Blažek: Existuje ostrov (4)
„Půjdeme!“ prohlásil zničehonic neznámý a mně se mocně zachtělo s jeho bezejmenností skoncovat. Láhev na stole byla prázdná. Neznámý vyskočil a ani se po mně neohlédl. Zřejmě automaticky předpokládal, že se jeho impulsivnímu rozhodnutí podřídím. Sundal z věšáku bundu a soukal se do rukávů, které, a to jsem si všiml až teď, byly zdobené koženými třísněmi.