Ivan Kolařík: Opuštěný manžel
Já však na otřesnou zprávu zareagoval tím, že se mi roztřásla brada, oči se mi zalily slzami a, než mohla žena cokoliv vysvětlit, padl jsem koleny na horký písek a horem pádem jsem se zapřísahal, že se budu pokaždé přezouvat, zvedat prkýnko u záchodu, nemluvit sprostými slovy, že budu po sobě uklízet a nebudu v její přítomnosti nikdy více popouštět uzdu tělesným potřebám, jen ať mě, pro boha, neopouští.
A klidně si postupně zešediví
Kolem projížděla auta, tramvaje, autobusy a chodili lidé. Ve vzduchu byl cítit mrazivý prosincový den. Rackové prováděli neúnavně své nálety na kousky rohlíků a vánoček, které házely mladé, starší i nejmladší ruce do vzduchu a do vody ...
Michal Čagánek: Babička na prodej ...
Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho. Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky.
Věra Ludíková: Vybírej z úhlů pohledů...
Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero ...
Mé dny s vlaštovkami
Letos na jaře si u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií ...
Jana Pilátová: Milý deníčku (1)
Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.
Antonín Suk: Emil
Z Prahy k nám do vsi jezdil Emil. Byl právoplatným členem naší společnosti. Však tehdá soudruzi předepisovali, jaké složení má každá jedna základní organizace myslivců mít! Přesně na procenta se vědělo, kolik musí mít kádrů a upotřebitelných psů a kolik smí mít intelektuálů a ostatních nekádrů. Náš Emil pracoval s elektrikou a ucpával mezi námi místo dělníků ze závodů. Říkali jsme si sice, že je trochu šouplý, ale byl náš.
Egon Wiener: Den po dni | Matoušek z Držkova | Kristýna
Přítel rybaří. Je to takový milý doktůrek ze Dvora Králové. Je, jako já, posedlý sbíráním starých pohlednic. Sbírá Podkrkonoší. A jako by se nechumelilo, jezdí si k tomu do Norska na ryby. Já viděl rybáře kdysi dávno nejdál v Taškentu. Mají tam jezero, kterému místní Uzbeci říkají Taškentské moře a sedí u něho, či alespoň dříve sedávali ve vysokých holinkách, v dlouhém kabátě a s čepicí.
Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ
Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (2)
"Jde se na Políčka!" zavelel Brďa, když se doloudali ještě další kamarádi. Nacvičenou trasou přes popelnice, betonovou zeď, sousední "ohradu" stavebního podniku a plechová vrata vyrazila partička kluků v modrých a hnědých teplákách na smetiště u dráhy, kterému se říká Políčka. Tady je naše eldorádo, ale patří nám "Vodtraťákům" celá čtvrť od trati až ke škole a ke starýmu hřbitovu, jejíž spojnicí je dlouhá ulice, která se ke Komendě jmenuje Šafaříkova a dál Purkyňova
Zdislav Wegner: Kaliště (1/2)
Skočil jsem do vody po hlavě. Blízká šachta proměnila řadu rybníků v Suché v kaliště. Rákosí s hnědými palicemi ještě čnělo z vody, ale bylo temně zbarvené jako voda kolem. Tráva ustoupila od břehů, a jen tento poslední rybník se podobal tomu, čím býval snad po staletí. Před chvílí z něj nějaký kluk vytáhl na vlasci omotaném kolem zápěstí okouna.
Rodič v síti
Dělají děti člověka šťastným? A jestliže ano, tak trvale, nebo to jsou jen krátkodobé či dokonce přechodné a prchavé okamžiky? Po třinácti letech se letos poprvé narodilo v ČR víc dětí, než kolik nás zemřelo. A přestože jen v prvním pololetí přišlo na svět o tisíc dětí víc než loňského roku, stále pokulháváme za evropským průměrem.
Stanislav Moc: Na Marhounka rád vzpomínám
Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře, až zčerná. „Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!“ řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti.
Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu
On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.