Slova mohou člověkem pohnout různě. Dobré slovo nás může nastartovat k něčemu, co bychom si bývali nikdy nepomysleli, že dokážeme. Dobré slovo nás může pohladit, potěšit, pochválit, ocenit, rozesmát nebo příjemně rozptýlit.

No, ale nejsou jen dobrá slova. Co ta druhá umí, víme určitě všichni. Někdy dokáží člověka  doslova zadupat do země. A nejen to, mohou dokonce vyprovokovat další nepěkná slova a myšlenky, kterými vracíme úder, a pokud se necháme pohltit, roste to všechno geometrickou řadou. Toto nehezké množení ale umíme zastavit. Myslím, že náš první filtr by měl rozeznat, jestli (i když se nám ta slova zdají jedovatá) to, co slyšíme, není náhodou konstruktivní kritika, kterou můžeme rozvinout, vytěžit z ní něco pro sebe a poučit se z ní. Pokud to tak není, nezabývejme se tím. Nechme je být a nechme ta ošklivá slova odejít, jak přišly. Vraťme je tomu, kdo je vyslal, jen tak, neobohacujme je. Co s nimi, stejně nemají valný význam.

A příklady? To je daleko silnější kalibr, než slova. Ve všech směrech.

Dobrý příklad nás strhne, nadchne, vyvolává v nás pocit, že chceme také dokázat něco podobného, přinejmenším se nad ním zamyslíme a uznáme, že na tom něco je. A pak se někdy v budoucnu může stát, že docela podvědomě uděláme něco podle toho dobrého příkladu a teprve pak si uvědomíme, proč jsme se zachovali tak a ne jinak.

Špatný příklad se mi ani nechce rozvíjet. Ten může mít doslova ničivé následky. A obrana je těžká. Řekla bych, že spočívá v systému hodnot, který máme každý z nás, a co člověk, to jiné uspořádání. Jestliže má někdo na prvním místě JÁ, JÁ, JÁ, a to dokonce za každou cenu, pak na to může doplatit nejen on sám, ale i jiní. Pokud tam ale někdo má třeba starost o sebe sama ve smyslu sebeúcty a péče o vlastního ducha, aby pak měl čím obohatit ty druhé, to je jiná. Tito jsou pak vůči špatným příkladům vesměs imunní. Tak si nakonec myslím, že je způsob, jak si nevzít špatný příklad. A když tohle ukážeme svým dětem, minimálně aritmetická pozitivní řada je tady.