- Jsem neviditelný, osvěžující, všudypřítomný. Bezstarostně se vznáším a pode mnou se prostírá zaoblený horizont modré planety. Pluji si lehounce jako peříčko, míjím nadýchaná oblaka a jak pomalu klesám, moje okolí neznatelně, ale přece jen houstne.
Už jsem hodně nízko nad zemí a najednou se dostávám do víru. Cosi způsobuje, že letím rychleji a rychleji a kolem mne je náhle teplo a tma. 
Letím, míjím neznámé a nečekaně se ocitám v úzké trubici. Můj let se zvolňuje, když trubice ústí do prostoru a kolem dokola jsou snad tisíce křižovatek. Odsud vycházejí nekonečně se větvící cesty a cestičky, postupně jsou užší a užší, a já se dostávám na úplný konec jedné z nich.
Zastavuji se v malinké komůrce na nejzazším konci jedné z posledních uliček. Je nás tam více a cítíme se vpravdě uvězněni. Stěny komůrky se po chvíli překvapivě rozestupují a za nimi poznáváme něco zvláštního. Vidíme podivné disky rudé barvy, neodolatelně vábící každého z nás. Vybíráme si každý jeden a vydáváme se s nimi na další neznámou a dobrodružnou pouť. Pomalu se s mým novým přítelem prodíráme spletí trubiček, ve kterých je ještě těsněji, než v uličkách, kterými jsem už putoval. Trochu se bojím, svírá mě tísnivý pocit plynoucí z nedostatku prostoru, ale postupně se zase cítím volněji a moje úzkost pomalu ustupuje.
Prostředí kolem mne se mění. Nemohu se vznášet, můj nositel mne pevně drží a nedokážu se vymanit z jeho sevření. Pohybujeme se spolu s ostatními a všechny nás strhává proud, který sílí a sílí. Jsem naprostým zajatcem situace a veškeré dění okolo mne a mých kamarádů řídí něco tajemného a velmi silného. Řítíme se stále větší rychlostí, která se rytmicky střídá. Jako by nás něco prudce táhlo vpřed, abychom se vzápětí na okamžik téměř zastavili. Tak se to neustále opakuje a putuji dál a dál. V dálce cítím hřmící a opakující se otřesy, které pravděpodobně způsobují onen pravidelný pohyb. Hluk je stále silnější, zvuky jsou hvízdavé a strhávající, ale i blahodárně uvolňující.
Začínám být vděčný svému příteli, že mne drží tak pevně, protože sám bych byl ztracen. Přimykám se k němu ještě silněji, zdá se totiž, že hřmící kotel, do kterého letíme neskutečnou rychlostí ukončí naše putování světem. Hroužím se do sebe a myšlenky se mi vracejí k okamžikům, kdy jsem se mohl nespoutaně vznášet a o téhle hrůze jsem neměl ani ponětí.
Náhle je klid. Můj souputník mne stále chrání, i když už je ten zběsilý tanec za námi. Všechno je zase jinak. Neznámá síla nás jemně posouvá dál a dále, přičemž známý rytmus se nemění. Postupně však slábne a slábne, až měkce dosedáme. Už nejsme v žádné trubici a okolo nás je živo. Rozeznávám jednotlivé buňky. Dozvídám se, že je jich téměř nekonečně mnoho druhů, od zcela univerzálních po naprosto specializované. Jedno však je jim společné. Všechny čekají na mého nositele a zdá se, že tohle všechno není jen tak. Opravdu. Můj přítel, který mne bezpečně provedl tolika úskalími naší cesty, neustále mne pevně svíral aby mne dokázal ochránit, mne nečekaně uvolňuje ze svého sevření. Dává mi svobodu, jako by splnil svůj úkol.
Jsem zase volný, ale vznášet se nemohu. Nejde to, protože už vím, že i já mám svůj úkol. Nesu v sobě totiž něco velmi vzácného. Je to energie získaná tam venku, kde jsem se vznášel. Je to síla, která umožní těmto buňkám dále žít. Je to nenahraditelná a život darující esence. Stejně, jako jsem si vybral svého dočasného přítele, vybírám si i teď jednu z buněk, které mne obklopují a všechno, všecičko jí beze zbytku dávám. A ona rozkvétá. Znovu získává sílu pracovat pro organismus, jehož je součástí, obnovuje se její schopnost žít a vím, že díky mé energii bude schopna plnit zase své úkoly. Pochopil jsem, že mám své nezastupitelné místo a najednou vím, že jsem z těch, kdo dokáží udržet život. Lidé mne docela prozaicky označují O2.
|
