Jak to rozchodil

Rubrika: Literatura – Povídky

Vykračovali si spolu přes zimní louku, a když se tak zadívala na ty cupitající nožičky před sebou, začala jí procházet hlavou řada nedávných vzpomínek.
„Cože? Tolik peněz? No, když je dala, tak na to asi má!“ znělo jí taky v uších.
„Určitě víš, že to chceš udělat? Stařenka vždycky říkala – pánbůh dal, pánbůh vzal. Příroda je mocná, a když se z toho nevylíže, nech to osudu…“ ozývaly se čísi slova jako ozvěna.
Kromě rad a názorů druhých si jasně uvědomovala také svoje vlastní pocity, jež ji v nedávné minulosti provázely. Ze všeho nejdříve to byl strach. Strach z toho, že se snad nečekaně brzy jeho dny naplnily a ona se tolik ještě nechtěla loučit. Viděla jeho oddané oči, které se na ni v jeho bezmocných chvílích obracely, a které říkaly: „Nemůžu chodit, dokážeš mi pomoci?“ Tehdy jasně věděla, že i když její finanční situace není bůhvíjaká, že udělá, co bude v jejích silách a možnostech, i za cenu červených čísel na svém kontě. Zvedla telefon, vyťukala číslo a doufala, že i o víkendu bude zvěrolékařka na příjmu. Byla. Vyslechla, jak se věci mají, že je hůř, než se zdálo na včerejší návštěvě a přesto, že byly volné dny, jednala. Během půl hodinky volala zpátky, že kolega specialista o nich ví, a že ještě tento víkend je čeká ve své ordinaci k vyšetření, na jehož základě bude schopen říct, zda k operaci, jako k jedinému řešení, přistoupí.

Sevřený žaludek jí pomáhala uklidnit dostavující se důvěra. Výsledky vyšetření nebyly nijak povzbudivé, nicméně naděje dobrého konce a uzdravení dosahovala hodnoty 75%. Její parťák zůstal ve zvířecí nemocnici s tím, že následující den se pan doktor podívá na tu neposlušnou meziobratlovou ploténku a dá tak šanci odumírajícím nervům regenerovat.

Příští den s napětím hypnotizovala mobil a její domněnky očekávaných zpráv oscilovaly od „Je mi líto, ale váš pejsek operaci nepřežil“ k „Operace dopadla výborně, všechno je v pořádku, přijeďte si.“ Večer se konečně dočkala a s velikou úlevou vyslechla možnost b).

Přesto, že ten chlupatý chlapík byl ochromen předešlými událostmi, s nitěmi, čouhajícími z rány na zádech a stále ještě neposlušnýma zadníma nohama, dokázal při opětovném setkání kromě olíznutí své paničky taky zamávat ocáskem, což pan doktor kvitoval s velikým uspokojením a vyjádřil naději, že žádoucí proces je nejspíš úspěšně nastartován. S opatrností však zároveň sdělil, že definitivní závěr, jak všechno vlastně dopadlo, bude schopen říci až po dalších osmi týdnech.

V jejich úvodu nastalo na doporučení veterináře doslovné týrání zvířete, které spočívalo v záměrném vyvolávání bolesti štípáním mezi drápky zadních nohou, neboť jen tak se zvyšovala šance obnovy poškozených nervových spojení. Pan pes to snášel dosti nelibě, vyřvával jak na lesy, ale setkával se jen s neoblomným: „No, aby ses nezbláznil, buď rád, ty blbečku, že tě to bolí. Ono by taky nemuselo.“ A dny šly jeden za druhým, postupně se slavily úspěchy, jako – postavil se na nohy, udělal první krok, udělal několik kroků, až přišel den vytahování stehů. Tak to nebylo poprvé, kdy měly být tomuto zvířátku vytahovány stehy, a když si připomněla ten ryk a potřebu psí svěrací kazajky posledně, obcházely ji mrákoty. Byl povolán silný muž jako doprovod do ordinace, který bude schopen udržet vzpouzející se a ječící zvíře. Ale vzpouzející se a ječící zvíře se nekonalo. Pan zvěrolékař jej nejspíše okouzlil oslovením: “Nazdar, strejdo!“ A pak to šlo jen šup, šup a stehy byly naprosto nepozorovaně venku. Překvapeně zírala a zmohla se jen na myšlenku: „Co ty víš, jak to chodí mezi chlapy.“

A přišly první vycházky, nejdříve kratinké, postupně se však mohly prodlužovat. Psí panáček zřejmě usoudil, že když teď všichni okolo něj tolik obskakují, že si může leccos dovolit, a tak zkoušel. Třeba tak, že při návratu, nejčastěji uprostřed silnice, vždycky však zhruba ve stejných místech, odkud už měl na dohled domovní vrátka, se zašprajcoval. Prostě zůstal stát a nehnul se dál ani na krok. A starostlivá panička hned: „Ty už nemůžeš, že? Neboj, já tě domů donesu.“ A posledních asi padesát metrů procházky končilo tak, že desetikilové psisko se pěkně neslo v náručí a důležitě se rozhlíželo po kolemjdoucích, zatímco panička funěla jak lokomotiva. Jednou se zase zašprajcoval a ji napadlo nepokračovat v návratu, ale obrátit se opačným směrem, a světe div se! Ocásek nahoru a milý chlupáč se radostně rozběhl.

„Ty jeden, tak ne, že chudáček nemůže! Chudáčkovi se jednoduše nechce domů!“ a byl odhalen, ovšem se spokojeným konstatováním, že s navracející se fyzičkou se vrací i jeho fikanost, což je v nejlepším pořádku.

Po osmi týdnech totéž konstatoval i pan doktor a uzdravené zvíře jen potvrdilo svoji kondici tím, že se už nenechalo opít nějakým: „Nazdar strejdo!“, nýbrž pěkně podle svých starých zvyků „hrozivě“ vrčelo na všechny, kdo si dovolili sahat na jeho ctěnou osobu.

 

foto © Jana Stuchlíková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2007.