Jana Stuchlíková: … tady a teď
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Na stéblech trávy se jiskřivě lesknou kapičky rosy. Zelená je prostříbřena drobnými, jemnými perličkami, na jejichž povrchu se zrcadlí paprsky slunce a sedmikrásky vítají den svými žlutými terčíky s krajkovím okvětních lístků. Oči ve chvíli, kdy zvolna míjejí rozkvétající fialové zvonky, zpozorují cosi neobvyklého. Tiše se zastaví a opatrně sledují malou zelenou rosničku, jak si nehybně sedí na velikém listu. Po chvíli jejich pozornost upoutá nepatrný pohyb listů na blízkém keři a pak se pomalu obracejí k velikému smrku v koutě zahrady. Všímají si, jak se s doznívajícím jarem strom obléká do světlejšího odstínu mladých výhonků. Její pohled klouzavě stoupá smrkovým jehličím až do nejvyšších větví. Nad nimi se už rozprostírá jen bleděmodře vzdušný oceán, který sem a tam pomalu brázdí bílé chomáče mraků. Na jazyku jí doznívá neopakovatelná, a přitom tak důvěrně známá chuť ranní kávy. Horká je nejlepší, teple hladí. Sladký kousek koláče zatím čeká, než mu dovolí rozplynout se na jazyku, a tak harmonicky vyladit tu mléčně hořkou kávovou chuť. Najednou cítí jedinečnou vůni čerstvého vzduchu. Té vůně se nikdy nedokáže úplně nasytit. S přivřenýma očima ji hladově nasává, až má pocit naprosté naplněnosti. Zároveň cítí, jak se její nejkrásnější vůně právě teď jemně zabarvila závanem nedopité kávy a pak se na okamžik nechala dotknout vůní nedaleko rozkvétající levandule. Jemný vánek hladí její kůži, a dokonce se mu občas podaří lehce jí zčechrat vlasy. Vnímá jednotlivé chladivé doteky proudícího vzduchu a s chutí se jimi nechává objímat. Ve chvíli, kdy ustávají, ji jemně rozehřívají sluneční paprsky a ona si jen slastně vychutnává hedvábně vzdušné pohlazení spolu s nesmělým teplem ranního slunce. Uvelebí se ve svém křesílku a zvolna zavírá oči, aby nechala doznít tu krásu. Slyší svůj klidný a pravidelný dech, jak si tiše šumí, občas narušen hlubším nádechem, přinášejícím uvolnění. Z dálky k ní doléhá klinkání železničního přejezdu, které na chvíli jemně přehluší kovový zvuk projíždějícího vlaku. Uvědomuje si, jak se zvolna rozlévá nádherné ticho, podbarvené jen štěbetáním všelijaké ptačí drobotiny. S chutí se do něj noří a zjišťuje, že šustivé ševelení javorových listů nad hlavou nenápadně podtrhuje její momentální svět.  V duši se jí rozestírá hluboký mír a celou ji zaplavuje. Jsem krásná a mám v sobě lásku, říká si. Máme ji v sobě všichni, jen občas se stane, že náš strach ji přehluší tak, až ji nedokážeme vnímat, přemítá tiše. Jo, moje strachy, to je kapitola sama pro sebe, letmo si s úsměvem pomyslí, ale dál se tím nezabývá. Potom už nechává svoje myšlenky jen tak vznikat a zanikat, moc si jich nevšímá a nechává se unášet jen svými smysly. Cítí se být součástí něčeho, co nedokáže úplně uchopit svým vnímáním, ale přitom tuší jeho existenci. Vděčí za všechno, co má a miluje to, co právě je. … a pak neslyšně zašeptá svoje poděkování a nechává je tiše zachvět se v prostoru a čase… |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Milan Lasica |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Josef Fousek |
 |
Ladislav Gerendáš |