- Každý z nás někdy něco ztrácí a tím, co ztrácíme, může být cokoli. Předmět, zaměstnání, sny, náš zvířecí miláček, blízký člověk.
- Člověk od nás může odejít o své vůli, může od nás odejít navždy, můžeme od něj odejít my. Můžeme se od něj vnitřně odpoutat a tím ho vlastně také ztrácíme.
- O většinu ztrát nestojíme, ale musíme se s nimi nějak vypořádat. Musíme se s nimi vypořádat proto, abychom mohli dál žít. Mnohdy žít jinak.
 - K tomu, abychom mohli říci, jsem smířen, přijal jsem skutečnost takovou, jaká opravdu je, však vede těžká cesta a tu, bohužel, je třeba projít od začátku do konce. Není úniku.
První uvědomění si, co se vlastně děje, sebou přináší většinou reakce typu - To není pravda. Nemohu tomu uvěřit. Ne, nedopustím. Snažíme ochránit sama sebe před tím úderem, který jsme dostali. Snažíme se nepřipustit si, že je to opravdu tak, jak vnímáme. - Často dostaneme zlost a hledáme viníka. Máme pocit, že když na něco nebo někoho ukážeme prstem, uleví se nám. Neuleví.
Různými způsoby se bráníme skutečnosti, až máme pocit naprostého vyčerpání. Zdá se nám, že už nemůžeme dál a začínáme si přiznávat, že s námi život zatočil. Pláčeme, bolí nás to a začínáme se vzdávat tomu náporu, kterému jsme se doposud tak snažili odolávat.
- A teprve tehdy, až si jasně uvědomujeme, že není v našich silách se ubránit, začneme se smiřovat. Tehdy se nám zdá, že najednou necítíme nic. Zápas skončil, je dobojováno. Nejlépe, když se začneme smiřovat se zármutkem. Dovolíme pocitu smutku, aby nás ovládl. Vím, že to bolí, ale je to zdravý způsob, jak se vypořádat se ztrátou. Uvolníme tím nahromaděnou energii, která nám narušuje naši rovnováhu. A teprve teď z nás začínají „padat balvany“, které nás tolik tížily.
Každému z nás to může trvat různě dlouho. Je dobře, když si dokážeme říci, jak se cítíme, porozumíme lépe sami sobě a pomůže nám to porozumět i druhým. - Jednou to ale musí skončit. Projdeme tím vším a v plné míře přijmeme skutečnost. Vyrovnáme se s tím, co jsme ztratili. Období, které jsme tak těžce prožívali skončilo. Znovu se nám vrací pocit lehkosti, znovu umíme prožívat radost, kterou jsme tak dlouho od sebe odháněli, protože jsme měli na práci „důležitější“ věci. Zjišťujeme, že ta bolestná cesta nás dokonce i obohatila. Obohatila nás o životní zkušenost a posílila také naši schopnost empatie, a tak jsme nakonec schopni podat ruku jiným, kteří také ztrácejí.
Přeji nám všem, abychom nikdy neztratili naději, lásku, víru, inspiraci a optimismus, protože bez nich neuvidíme světlo, které nás vede a nezískáme novou sílu.
|
