Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi. „Hm, vypadá to na malý dík nebo malé sorry, tak jo …“, říkám si. A jedeme pěkně pospolu dál. Najednou chlap zřetelně zpomalí, nechápu proč, nikde žádná odbočka, prostě jen rovná, téměř prázdná silnice a my dva. Tož vyhodím blinkr a lehce jej předjedu. Jen co se zařadím zpátky do pravého pruhu, vidím, že naopak blinkr vyhazuje on a snaží se předjet zase on mne. Opravdu mne předjíždí a jakmile se dostane na moji úroveň, zvolní a jede vedle mne úplně stejnou rychlostí. Tenhle moment komentovala později moje kolegyně v práci: „… tě balil, ne?“ „Co ten chlap blbne? Nejdřív jede jako ďas, pak se sotva sune, a teď tohle? No, jestli si myslí, že se na něj ohlédnu, tak to se šeredně plete“, komentuji pro změnu já. Nějakou dobu to skutečně vydržím, čučím vytrvale jen před sebe a jedeme pěkně vedle sebe. I chlap se drží. Můj neklid z nezvyklé situace dosahuje hranice nesnesitelného a já už fakt musím pohlédnout na něj, protože to prostě nedávám. Chlap se na mě usmívá a všemi možnými posunky mi ukazuje: „TAK UŽ SI KONEČNĚ ROZSVIŤ TY SVĚTLA !!! Já se tak snažím, a ty furt nic.“ Rozesmála jsem se taky, a moje posunková odpověď zní: „Aha! Jsem to ale …! DÍKY, chlape !!!“ Zapínám potkávačky a zlomkem vteřiny mi sviští mozkem – jo, holka, mysli občas, nejedeš ve svém autě, ve kterém sis už díky dvěma vybitým bateriím nechala namontovat automatické rozsvěcení světel (a hlavně pak jejich zhasínání). Ještě stačím zamávat, chlap mávne taky a už mizí přede mnou. Dívám se na jeho koncová světla, pořád mi drží úsměv na rtech a tiše žasnu: „On mi normálně nedal pokoj, až se mu podařilo mě prostě dokopat k tomu, abych si ty zatracené světla rozsvítila.“ A bezprostředně se srovnávám. Udělala bych to já? Určitě ne. Já jsem tak maximálně schopna bliknout na „slepce“ v protisměru, a to zdaleka ne pokaždé …
Takže, milý neznámý řidiči, máte moje veliké poděkování nejen za to, že jste mne uchránil před případnou pokutou, ale hlavně a především za to, že jste to se mnou nevzdal. Víte, díky naší malé příhodě jsem si uvědomila, jak jsme někdy nepřístupní, jak nechceme reagovat, jak se bráníme přijmout impuls od někoho druhého. A ruku v ruce mi došlo, že tohle všechno fakt děláme jen a jen kvůli sobě, protože jsme to právě jen my sami, kdo si v sobě stavíme hráze proti druhým a je lhostejno, proč tak děláme, jestli se tak chráníme před domnělými nepříjemnostmi nebo příliš věříme svým nedobrým zkušenostem. A přitom vůbec nemyslíme na to, jak mohou být naše pracně vybudované obranné valy k naší škodě … |