Jana Stuchlíková: Kočičí vzpomínání

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Moje milá paničko!
 
Člověčí neláska má všelijaké podoby. Jedna z nich mne potkala a stala se mi osudnou. Přesto že Ty i kočičí páni doktoři jste udělali úplně všechno, co jste mohli, co jste uměli a co bylo ve vašich možnostech a silách.
 
Seběhlo se to všechno tak rychle, že nám nebylo dopřáno se rozloučit. Vím, že jsi pro mne plakala, asi Ti teď chybím. To se jen ukazuje Tvůj smutek pro moji maličkost, a tak Ti chci ještě něco říct.
Lidí, kteří nemají rádi zvířátka, je hodně. Řada z nich nám neubližuje, ale najdou se takoví, kteří mají pocit, že nás trápit musí, jinak nenaplní svoji podivně zvrácenou potřebu. Chci, abys věděla, že takový člověk nestojí ani za Tvou nenávist, protože ta by Ti přinesla jen trápení. Přijala bys jeho „hru“, a zlo, kterému dal průchod, by se Tě mohlo dotknout. Člověk, který ublíží zvířeti, nemůže být doopravdy šťastný, je to sobecký slaboch, který si svou bezohledností a krutým zacházením s bezbrannými „řeší“ své problémy. Nemá rád zvířata, nemá rád lidi a co je nejhorší, nejspíš nemá rád ani sám sebe. A to je jeho největší trest – vláčet sebou nelásku k sobě samému.
 
Pamatuj, že Tvoje slzy pramení z radosti, kterou jsme spolu sdílely. Já jsem Tě občas zlobila, vyváděla jsem rošťárny, provokovala jsem způsobem, který ovládáme jen my, kočky a kocouři, a vždycky jsem přesně věděla, kam až mohu ve svých lumpárnách zajít. Ráda jsem Tě doprovázela na Tvých procházkách, a všichni se tomu náramně divili (že prý tohle dělají jenom psi).
A když už jsme u těch psů, pamatuješ, jak se jednou kvůli mně v našem bazénu málem utopil ten pomatený jezevčík, který si naivně myslel, že po krycí plachtě se dá běhat? Pche, ono mu asi jedno vymáchání nestačilo, když tam vběhl znovu a bláhově si myslel, že mě přece jen dohoní. Ještě že byl na vodítku, trouba jeden, jinak nevím, za co by jste ho tenkrát vytáhli?
 
Krásně ses o mne starala. Podstrojovala jsi mi, nikdy jsi na mě nezapomněla se šunčičkou, kterou jsem tak ráda mlsala. Věděla jsem vždycky, že Tě mám, a mohla jsem se na Tebe spolehnout. Opatrovala jsi mne, i když jsi občas trousila poznámky o nějaké kočičí „hajzlbabce“. To jsi myslela sebe?
 
Můj kočičí život mohl být delší, ale nezbývá, než přijmout, že nebude. Děkuji Ti za mých necelých šest spokojeně vrnivých let, a jsem ráda, že právě Ty jsi byla mojí paničkou, protože při představě, že jsem mohla žít třeba s nějakým lhostejným sobcem, kterému bych sotva stála za povšimnutí, mne ještě teď jímá děs, o co všechno bych přišla a co všechno bych neprožila (a možná prožila).

Víš, mám hodně velikou zvířecí rodinu. A kdybys náhodou někdy zavadila o někoho, kdo do ní patří, třeba o malé pitomoučké koťátko, které se rozhlíží po paničce, ujmi se ho, aby mu bylo na světě stejně dobře jako mně (vem si, že by přišlo do rány nějakému lhostejnému sobci, kterému by sotva stálo za povšimnutí...)."
 
Tvoje Ivanka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.