Můj příběh není nijak zvláštní, nepovažuji jej za tragický ani výjimečný. Dokážu si představit daleko horší věci v životě člověka, nicméně posloužil mi k tomu, abych se oprostila od některých svých „zajetých“ kolejí a přehodila výhybku. V tom je pozitivní.

Vdala jsem se před 25 lety za toho, bez koho jsem si svůj tehdejší život dokázala těžko představit. Narodily se nám dvě krásné děti a život plynul celkem pohodově. A pomalu, pěkně plíživě, se u nás objevil pan Alkohol.
Všimněte si, jak říkám „u nás“, protože problém mého muže jsem docela dlouho považovala i za svůj problém. Když jsem si totiž poprvé naplno uvědomila, že to, co vidím, už není normální, první moje myšlenka byla: „Tak tohle ne. Nedopustím, aby se z něho stal alkoholik a udělám pro to všechno.“
 

A tak jsem začala. Domlouvat, přesvědčovat, kontrolovat, slídit a tak podobně, a to vše prokládat svou náladou, která pramenila z pocitu zrady a osamocení. Pláč se stal mým věrným přítelem a k tomu všemu se prodíral na povrch a hlásil se o slovo můj vnitřní a nezdolný optimismus, že to musí dopadnout dobře, protože jiná možnost přece neexistuje. A tak to šlo den za dnem a musím říct, že dokonce rok za rokem. Těch let bylo asi šest.

To už jsme se dostali docela daleko. Až k hospitalizaci mého muže pro příhodu, způsobenou jeho láskou k alkoholu.

A události dostávají najednou větší spád. Se sílícím tlakem na to, aby se šel muž  léčit, sílí i jeho odpor řešit svůj problém. Padla pověstná poslední kapka.
 

A tehdy mi konečně došlo, a to se vší silou, že jeho problém nemohu řešit. Nelze řešit cizí problém, který jeho majitel za problém dokonce vůbec nepovažuje. 
 

Dobře, není reálné řešit jeho problém, tak přichází na řadu (konečně) můj problém, a to: jak se zařídím? Co udělám, abych se vymanila z toho všeho? Rozvedu se? Tato představa je pro mne hodně obtížná, protože pracuje moje přebujelá zodpovědnost a z ní pramenící pocity viny.
 

A ulička, do které jsem se vehnala sama, najednou končí vysokou zdí a já jsem na jejím konci. Můj pocit? Totální beznaděj a bezradnost.
Naštěstí mám v hlavě jakousi hmotu, která zapracovala a napadla mě jednoduchá myšlenka: „Když nevím, zeptám se, nejlépe tam, kde mohu dostat odpověď.“ A tak jsem vyhledala odbornou pomoc.

 

Měla jsem veliké štěstí. Zprvu jsem očekávala, že se mi dostane rad co mám a nemám, jak se mám chovat, na co si dávat pozor, či kde přitlačit.
Jemně, ale opravdu jen velmi jemně mě zmátlo, že nic z toho se nedělo. Brzy jsem pochopila, že, když je paní doktorka jedno velké ucho a jen tu a tam utrousí pár zlatých slůvek nebo otázek, je to pro mne impuls pro další přemýšlení (podotýkám, že již jen a jen nad sebou) a že to je přesně to, co mne vyvede ven pryč od té hnusné a zatuchlé zdi na konci mé slepé uličky.

 

A opravdu, časem se mi předestřely neuvěřitelné možnosti, které mohu poskytnout sama sobě.

Abych byla konkrétní:

 

- Mohu si pohladit svoji dušičku, kdykoli se mi zachce, nemusím čekat, až (a jestli vůbec) to udělá někdo jiný.

- Všichni v sobě, tam uvnitř, máme svoje Dítě.
- Když je mi ouvej, zavřu oči a podívám se, co dělá moje holčička. Sedí tam někde v koutku, je smutná a nešťastná. Tak ji vezmu za ruku, pak ji obejmu a pošeptám jí, že ji mám ráda, jen tak, takovou, jaká je a že se může ke mně přitulit.

 

Věřte, že ji (mě) to za chvilku přejde.
 

A tak krůček za krůčkem odcházím pryč od té odporné zdi, která mi zahradila cestu a hledám si cestu novou a lepší.

A na té mojí nové a lepší cestě mě doprovázejí takoví přátelé, jako třeba moje podvědomí.

Rozhodla jsem se, že ve mně září jako Slunce a že jeho moudrost je nekonečná, a proto se jím nechávám vést. všechno má svůj čas, a když cítím, že je třeba udělat další krok, poznám to a udělám ho. když tohle přijmu, nemohu za svoje činy cítit vinu, protože vycházejí z mého nitra a jsou opravdové. I když s nimi někteří nesouhlasí. pár inspirativních knížek. Jednou z nich je kniha Čtyři dohody od Miguela Ruize. Na můj vkus příliš ezoterická a šamanská, nicméně její jádro je úžasné.

Spočívá ve čtyřech dohodách, které uzavírám sama se sebou a tyto dohody mne dokážou nádherně osvobodit.
Jsou takové:
Druhá  –  Neberu si nic osobně
Třetí    –  Nevytvářím si žádné domněnky
Čtvrtá  –  Vždy dělám vše, jak nejlépe dovedu 
Druhá   – Všechno, co ke mně přichází zvenku, je záležitostí mého okolí   

Netlačím na pilu,

Zároveň vím, že všechny moje slova, myšlenky a činy jsou mojí osobní záležitostí, tedy jsem za ně zodpovědná. Sobě i druhým.

S tím souvisí fakt, že

A když dělám všechno nejlépe, jak dokážu, pak snad opravdu nikomu vědomě neublížím. A tak jdu dál.

Cestou potkávám

První   –  Nehřeším slovem

Osobně mi nesedí formulace některých dohod se slůvky Ne.
Pokusila jsem se je tedy přeformulovat tak, aby se mi o nich lépe přemýšlelo. Tady jsou:

 

První    –  Moje slova a myšlenky jsou čisté

Třetí     –  Svoje domněnky rozpouštím otázkami a nahrazuji fakty

Čtvrtou netřeba převyprávět.
 

Přemýšlejte o nich. 

 

Dnes jsem tedy na začátku své nové a lepší cesty a dostala jsem se na ni díky docela nepříjemné životní situaci.

I když se to někdy (hlavně zpočátku) nezdá, všechno zlé je k něčemu dobré. Tím vám chci dát naději, že pokud si zrovna myslíte, že to tak není, nevěřte tomu.

 

Každý z nás má v sobě poklad, a není to zázrak, když ho objevíte. Je to jen prosté zastavení se, pravda často vynucené, ale tisíckrát díky za to.

 

Mimochodem, do sluchátek mi zrovna zní Victory od Ronana Hardimana z CD Lord of the Dance.
Nepopsatelné.