Emília Molčaniová: Ženích / Okno

Rubrika: Literatura – Povídky

ŽENÍCH

„Máte to tu voľné?“
„Nech sa páči.“
Čo sa vypytuje, či nevidí, že som v kupé sama? Títo výrastkovia… No, má už nejakých 25 a bisťu, aj fešáčisko je. Sadol si oproti, skoro sa nám dotýkajú kolená, má nohy dlhé ako deň na Jána. Koľko má? 190 centimetrov? Vyberiem si z tašky knihu, to robí dojem, bude si myslieť, že som ešte študentka… Tak… budem sa robiť, že čítam a po očku si ho dôkladne poobzerám. Stál by za hriech, hoci je ešte mláďa, mama mi vždy hovorieva, že tridsiatnička, stará dievka ako ja, sa musí obzerať už po starších… Pozrel sa na mňa a usmial sa! To nie je možné! Keby ma tak oslovil, vedela by som, ako na to… Zakaždým, keď sa na mňa pozrie, usmeje sa. To je dobré znamenie. Ale musím byť zdržanlivá, ako sa na dámu patrí. Dívam sa do knihy, ale písmenká nevidím, stále mi oči blúdia naproti… Keď ma osloví, zoznámime sa, postupne sa zblížime a zasnúbime. A svadba by mohla byť… v máji. Vtedy mám narodeniny. Pozveme celú rodinu, no to nás bude riadna kopa, musím to zredukovať. Strýka Joža nie, ten veľa zje a tetu Bertu tiež, iba by narobila zbytočné klebety. Bratranec Adolf sa vždy ožerie a keď ich takto postupne preriedime… Veď načo zbytočné náklady? Postačíme si so svojou vrúcnou láskou aj sami. Obrad bude v kostole… A čo, keď nie je veriaci? Tak na úrade… A budem mať dlhé šaty… Nie, nie, dlhé nie, ak by som bola náhodou už tehotná, zle by som vyzerala. Zas sa usmial! Asi nemá odvahu na viac, preto by som mala vziať iniciatívu do vlastných rúk. Poviem mu: Ste taký milý, keď sa usmievate, alebo: Úsmev vám veľmi pristane… A on sa konečne chytí a povie: Slečna, som v rozpakoch, vaša krása ma očarila… Ale, čoby, sama dobre viem, prečo som si doteraz nenašla frajera, nie som žiaden zázrak, skôr také škaredé káčatko…Kačica. Ale hovoria, že láska je nevyspytateľná a prenáša hory, čo keď práve on je ten… Zas ten očarujúci úsmev, viac nečakám…
„Ste milý, keď sa usmievate.“
„Bodaj, by som sa nesmial…“
Panebože, tak predsa som na neho urobila dojem…Cítim, ako sa červenám od vzrušenia, dúfam, že budem vedieť v tomto duševnom rozpoložení viesť ďalší dialóg…
„Bodaj by som sa nesmial, keď čítate knihu hore nohami…“
OKNO

„Môžem zavrieť okno?“
„Jenom sa opovažte! Cestovné drahé, vagon nadžganý do práskuta a ešte sa mám aj dusit ve vlastní štáve!“
„Viete, pani som háklivá na prievan, predsa len by som rada privrieť…“
„Mna vaše uši nezajímajú, dajte si do nich vatu a ket nemáte, tak pre mna za mna aj žvýkačku, ja chcu mat frišný luft a hotovo!“
„Čerstvý vzduch tu asi nebude, pokiaľ nás tu bude desať na dvoch metroch štvorcových, ibaže by ste vystúpila.“
„Proč já? Já jsem si poctyvo zaplatyla, šak aj rýchlikový príplatek mám…“
„Lebo zaberáte miesto ďalším trom cestujúcim.“
„Ja nemóžu za to, že vás právje teťka propustily z koncentráku…“
„Zato ja na vašom mieste by som si tie tony slaniny odložila doma do špajze a nevláčila ich všade so sebou… tak zavriete to okno, alebo nie?“
„Baby protivné, zavrite radšej ústa, kto to má počúvať…“
„Vidýte? Aj chlapi chcú mat frišný luft…“
„To určite! Skôr nechcú počúvať tú vašu hatlaninu.“
„Pustyte to okno, lebo sa neudržím a jednu vám drýsnu…“
„To mám kvôli takej bosorke ako ste vy zamrznúť? Tak to teda nie!“
„Ja zasa povídam, že kvolivá takej trasorítke sa tu nezadusím.“
„Ako vás tak pozorujem, milá pani, vy ste stála asi hodne vzadu, keď rozdávali rozum, však?“
„A podleva toho, co vidym já, vám o té akci ani nedaly vjedet, však?“
„Tak, definitívne zatváram to okno.“
„Ak to udeláte, otevru ho a zopár vám flynknu.“
„Však tu sa nedá vydržať, je tu zima ako na Sibíri, do piatich minút zamrznem.“
„Presadnyte si dál od okna, nekerému z pánu na kolená, ak vubec takovú starú rachotynu nekto bude ochotný držat.“
„Zato ja vám to vôbec neodporúčam, tých vašich úctyhodných stošesťdesiat kilogramov by dolámalo aj trénovaného japonského suma.“
„Dámy, nemohli by ste už držať tie klapačky?“
„To povjezte jí.“
„Tak teraz ste ma už načisto naštvala. Zatváram ho.“
„Tak tu máte! Stačí vám jenom jedna, nebo vám uvalym hned dvje? Dyť se tu udusim!“
„Čo si to dovoľujete, veď je to ublíženie na zdraví, budem vás žalovať a mám na to aj svedkov!“
„Scete povjedet, že takí suchotinári, jak vy, majú nejaké zdraví?“
„Tak, a už toho mám dosť! Dlho som rozmýšľal, čo mám urobiť, aby tu konečne zavládol pokoj. A práve som na to prišiel. Zavrieme okno a počkáme, kým sa jedna z vás neudusí a potom ho otvoríme a keď tá druhá zamrzne, konečne tu bude ticho až do Prahy!“

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Martin Zima

OHLASY NA ČLÁNEK

K "Ženichovi":  Je to už nejméně 50 let, co  Readers Digest přinesl čtenářskou noticku, jak se nejlépe při podobných příležitostech seznámit.
Autor radil mít obálku knihy nebo časopisu vzhůru nohami. Téměř vždy se ve vlaku  nebo tramvaji najde někdo, kdo si toho všimne a hovor se tak dobře naváže. Ale ani trochu nepochybuji, že autorka vymyslela pointu  povídky sama, vždyť je o mnoho a mnoho mladší než ono číslo amerického magazínu.
Mimochodem: za podobné čtenářské nápady  vyplácel Readres Digest neuvěřitelné vysoké honoráře.
Vladislav Drahoš, 07.12.2007
Banská Bystrica

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 12. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.