Břetislav Kotyza: Jakpak je tam u vás doma…?
E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový), a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“.
Život dělá kotrmelce
Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly, a i dnes, kdy je situace o moc lepší ...
Ivanka Horová: Všechno nic
Víte, ráda bych svou tvorbou pomohla lidem, kteří v životě zrovna ztrácejí půdu pod nohama anebo se cítí mizerně. Je pro všechny obyčejné i neobyčejné lidi. Ale především by mi lichotilo, kdyby pracující člověk, v pět odpoledne přišel domů, přečetl by si mou báseň, zasmál se nebo by si poplakal a pomaličku by v něm začala klíčit myšlenka, že si nenechá libit nespravedlnost a zkusí si změnit den nebo život.
Luděk Kocourek: Cesty toulavý
Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka
Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Otakar Štorch: Zde se střílí bez výstrahy!
Vedle mě seděl Josef, Sep a ještě jeden mukl. Přehodil jsem si nohu přes nohu a koukal na naolejovanou podlahu nemocnice. Nemocnice se nelišila od ostatních baráků ani materiálem, z kterého vznikají horské chaty, v případě války zajatecké tábory a v určitém míru někdy a někde tábory obehnané dvojitým ostnatým drátem, který bývá zpevněný každých padesát metrů šestimetrovou věží.
Eva Vlachová: Tak na zdraví!
Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Tomáš Zářecký: Želví báchorky
Před pár dny jsem zašel po delší době do zverimexu. Ne snad proto, že bych se cítil osamělý a toužil po nějakém zvířecím společníkovi, i když nabídka zde byla vskutku pestrá. Představa papouška, který by mi neustále připomínal mé chyby či nepřátelsky vyhlížejícího hada, s nímž bych mohl v případě nutnosti strašit sousedku a likvidovat myši na zahrádce, mě nelákala.