Jan Jurek: Sobotní odpoledne
Chlapec s mičudou stál uprostřed travnatého plácku a díval se na svět kolem a byl okouzlený. Vším co viděl a především tím, co jen tušil z představy o tom, co jen může být někde daleko, kam nedohlédne a kam by se jednou rád podíval. Bylo krásné slunečné odpoledne a chlapec byl ještě uřícený z předešlého fotbalového zápasu, který odehrál dle svého mínění vcelku obstojně.
Antonín Suk: Závodní rybolov
Závodilo se v lovu ryb udicí na rybníce pod hradem Lipnicí. Ten rybník ležel v lukách blízko lesa, byl plný čisté vody a jako celá Lipnická krajina byl poset velikými žulovými balvany, které v době, když zde byl klid, sloužily za odpočívku ptáčkům konipáskům. Tady byli dokonce i ti se žlutými hrdélky. Někdy se na kámen vyškrábala ondatra aby posvačila a obhlédla rajon, plný vstavačů, vachty a místy i rosnatky. Dnes ne, dnes kámen zel prázdnotou. Zato na břehu se děly věci!
Výlet
Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ, kde se pak nad Atlantikem změnily v hlouček kapek a hlučně pleskaly o hladinu.
Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)
Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.
Miroslav Horníček: HOVORY H /1968-1969/
Myslíte, že má význam bojovat proti blbcům, nebo je lépe v tomto směru rezignovat? *** Dovolte, abych ocitoval Jana Wericha: Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit.
Iveta Kollertová: Věřte v sebe a v lidi kolem vás!
Myšlenky se točily kolem docela obyčejných věcí, telefonáty nebraly konce. Blížil se den D, blížilo se narození mé vnučky. Den co den jsme s maminkou a dcerou sedávaly v mém malém pokojíku a tipovaly, kdy se dostaví vytoužený porod a narození mé vnučky. Jména byla vybrána, svetříky od přátel uložené ve skříňce.
Jitka Dolejšová: Cesta
V tuto ranní dobu se v autobuse setkávají pravidelně. Vínové sako s bílým proužkem se tváří důležitě, zabralo místo hned za řidičem, rozložilo si před sebe notebook a své okolí nevnímá. Zelený flaušák, vpředu pěkně vyboulený příslibem nového života, ztěžka usedá k pootevřenému okénku. Zvenku zavane příjemný čerstvý vzduch. Červený kabát nervózně sleduje hodinky.
Kamila Urbanová: Zastav se na chvilku (zamyšlení)
Žijeme v hektické době. Všichni máme naspěch, i když ušetříme spoustu času rozličnými vymoženostmi. Nádobí nám myje myčka, prádlo pere pračka, suší sušička. Jezdíme auty, létáme letadly. Vzdálenosti se zkracují, monotónní práce zastávají automaty a výrobní linky. Čas, jakým se šíří v dnešní době informace je srovnatelná s rychlostí myšlenky. A přitom pořád něco nestíháme, času máme stále nějak málo...
Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o brýlích
Můj tatínek šel po roce na kontrolu k oční lékařce. Ještě musím předeslat, že nosí brýle. Tedy tatínek. Když přišel do ordinace a prohlásil, že má dojem, jako by hůře viděl, lékařka vstala od stolu, nasadila tatínkovi prázdné okuláre a jala se vyměňovat sklíčka o různých dioptriích. Ale tatínek pořád říkal: „Přes tohle sklíčko špatně vidím, přes tohle taky, teď je to také rozmazané…“
Jste věřící? aneb Nehodící se škrtněte
Pamatuji si ty dotazníky. Ve spleti nejrůznějších otázek také malá kolonka s otázkou: Jste věřící? a nabízené odpovědi nepřipouštějící jinou variantu: ano*) ne*) s dovětkem: *) nehodící se škrtněte. Nevyznávám žádnou oficiálně uznávanou víru. A tak jsem vždycky tuto kolonku vynechávala, nebo ji za mě vyplnila pečlivá úřednice. Rázně přeškrtla ano hned po mé odpovědi na otázku, zda jsem křtěná a chodím pravidelně do kostela.
Luba Skořepová: Medicína
Stejně to byla odvaha od Stvořitele, vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování. Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat!
Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (2)
Po válce, kdy naše pohraničí bylo zbaveno německých obyvatel, vznikl v těchto regionech velký nedostatek pracovních sil, který postihl hlavně oblasti zemědělství a lesnictví. Protože podobné problémy řešila tehdejší vláda „dobrovolně povinnou“ prací, tzv. pracovními brigádami, postihlo jedno z jejích nařízení i nás, mladé občany ročníků 1927 a 1928.
František Mendlík: Dej pozor, La Tůr!
O tom čundru se diskutovalo celé druhé pololetí roku 1959. Budeme Robinsoni! Vytvoříme expedici do hor. Nejprve se pokusíme o zdolání Nízkých Tater a Malé Fatry. Posléze to odnesou Tatry Vysoké a možná i Alpy a Kavkaz! Masová předběžná přihláška počítá s masivní horolezeckou výpravou. Jak tak čas běží, zaobírá se myšlenkou méně a méně lidí. Nadšení opadává. Nakonec zůstává alpinistů jenom pět! Vůdcem je jednomyslně zvolen Kapitán Flint. Kromě velitelských pravomocí přebírá na sebe starost o zásobu cigaret.
Egon Wiener: Slevomat | Školní výlet do 18. století
Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí... Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…