PhDr. Marta Foučková: POŠLI TO DÁL
Jsme lidmi jedné planety, obyvatelé jednoho Vesmíru, lhostejno jaké rasy, vyznání, barvy pleti či stupně vývoje. Jsme jedné podstaty, všichni jsme božími dětmi. Jsme spojeni se sebou navzájem a s celým Vesmírem. Oddělenými entitami se cítíme jen proto, že naše duše jsou ještě nevědomé a nedokonalé. Mé poselství je vedeno přáním povzbudit k vědomí pravého smyslu pozemského života.
Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"
„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.
Milan Prokš: Tučňák ve fraku
Protialkoholická poradna, poliklinika na nábřeží Klementa Gottwalda, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století. "Tak, pane Novák, dáme si takový test." Schoulená postava na rozvrzané židli si poposedne."Budu vám říkat různá slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení." "Ale pane doktore..."
Michal Čagánek: Nejkrásnější zážitek
Mezi nejkrásnější zážitky každého dětství patří déšť. Déšť procházející se po oplechování okna, déšť zvonící v okapech, déšť rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noční bouřka prosycená duněním hromu naléhající na ztemnělá okna, s bleskem šlehne pokaždé trochu strachu, tím spíše, že zase nejde proud. Sedíte kolem stolu při svíčkách a povídáte si tichými hlasy...
Egon Wiener: Housle | Táta – kus životopisu
Mám právo vůbec o nich psát? Já, ten, který nemá hudební sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale od kohosi nahoře – dar. Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom okamžiku srdce zůstalo stát.
František Mendlík: Médium
Frantík Rendlů sedí nad stolem s hlavou ve dlaních. Jako čerstvý předseda Osvětové besedy při radě MNV v Podboří má problémy. Místní kulturák otevřeli v únoru 1983. Ve velkém sále už bylo kdeco. Každý měsíc vystoupení profesionálních umělců, v roce 1984 natáčela v sále televize celostátní program k MDŽ. Frantík pokecal s Menšíkem, režisérem Noskem i s Gustavem Bromem.
Antonín Suk: Pernatí od Kamýka
Pernatce malé i větší, pestré i obyčejné, jsem měl rád od mládí. Zasloužil se o to kamýcký děda. Ten dokonce jejich švitoření a křik překládal do naší řeči. U Kamýka nad Vltavou byly běžně ke spatření žluvy. Žily v korunách vysokých topolů na břehu mlýnské strouhy Borečky a děda si notečku těchto žlutavých parádníků překládal jako –„Chytila’s Pepíku?“ Ale mně se zdálo, že ti červenozobí pokřikovali – „Ahój Toníku!“
Jitka Dolejšová: Pohádka o milosti aneb Poučení o učení
Honza byl chudý. Tak chudý, že i kostelní myš byla ve srovnání s ním bohatá.Honza byl mladý, ale nebylo mu to nic platné, protože mu nikdo nechtěl dát práci. Tedy ona by se práce našla, ale zadarmo. Jenže ani kuře zadarmo nehrabe a Honza potřeboval peníze. Honza byl hladový.Tak hladový, že už hlady šilhal.
Emília Molčániová: Báječná dovolenka | Automechanik | Nový šéf
Nevedeli sme sa dočkať. Už len dva týždne, už len týždeň, počítali sme. Konečne nastal deň nástupu na dovolenku. Deti, nakoniec aj my, rodičia, sme sa na to naše veľké dobrodružstvo tešili ako blázni. Na druhej pologuli Zeme sme ešte neboli, a to sme už pochodili kadečo. Batožiny sme mali ako výskumníci idúci na severný pól prinajmenšom na tri mesiace. Zatiaľ sme mali namierené do civilizovaného sveta, do vychýrenej destinácie Thajska.
Jan Řehounek: Stal jsem se dědečkem!
Do naší rodiny se narodil nový, nejmladší příslušník – Jáchym. O měsíc dřív, zřejmě už to nemohl vydržet, aby se kouknul, co se to tu, proboha, na tom světě kolem děje. Porodní váha dvě kila osmdesát. Míra nezjištěna, neboť podle nejnovějších vědeckých výzkumů už v pokrokových porodnicích novorozenečky neměří.
Pavel Landa: Automechanik si poradí
Z blahosklonnosti zdravotní pojišťovny dostal pan Sláčílek, dojíždějící flétnista Amatérského symfonického orchestru, po třech letech opět lázně. Celkem podruhé. Tentokrát však do nich odjížděl náležitě poučený. Věděl například, že nesmí být z Prahy. Neboť Pražáci jsou namyšlení vejtahové, arogantní pitomci a zkrátka osoby, kterým je radno se vyhnout (ono to tak, občas, bohužel opravdu je). Takže u stolu, ke kterému byl přikázán servírkou se čtyřmi barvami vlasů a devíti masivními prsteny na deseti prstech, oznámil zbývajícím pěti spolustolovnicím a spolustolovníkům, že je z vesnice Vestec, malé obce pod Řípem, kde vskutku žila jeho prastará vzdálená teta.
Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (13)
Obec musela v 19. století čelit také dvěma epidemiím cholery. Projevuje se zánětem střev, křečemi a průjmy, ale neohrožuje životy tolik jako mor. První vlna asijské cholery postupovala našimi zeměmi od východu k západu: objevila se v září 1831 na severní Moravě a do Úhonic dorazila na jaře 1832. Druhou, podstatně slabší epidemii zaznamenali pak kronikáři v kraji o tři roky později. Údaje o mrtvých se nedochovaly.
Ivan Kraus: O českých rytířích
Nad Blaníkem svítilo slunce. V jeskyni bylo příjemně. Rytíři seděli kolem stolu a prohlíželi došlou poštu. "Přátelé," pravil Mojmír, který řídil zasedání, "došla nám opět spusta dopisů s žádostí o pomoc." "Lidi jsou věčně nespokojení," povzdychl si Vratislav. "To je pravda," připojil se Radúz, "stěžují si, kdykoli se mění režim. Jen si vzpomeňte na osmačtyřicátý rok." "Píšou, že roste kriminalita," poznamenal Mojmír, nahlížeje do jednoho dopisu. "To je věc policie," ozval se Krutinoha. "Je tu taky hodně stížností na rostoucí vliv mafií," upozornil Mojmír.
Pavel Vrána: O krásách zimy
Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.