Po svátcích nastaly dny plné práce, které jsme všichni trávili ve fabrice ACI. Tady jste se ovšem v novinách nedočetli, že „ v radostných dnech plných pracovního nadšení zaměstnanci ACI opět splnili plán“ ... Zaměstnanci ACI, kterým jsem se stal i já, plán splnili vždycky, neboť stáli u pásu, který je svou rychlostí nutil pracovat rychle a přesně a na nějaké nadšení nedal. Také by se ho nedočkal, neboť pracující třídu zde tvořili ze sta procent Novoaustralané, převážně řeckého a jugoslávského původu, a ty nezajímal žádný plán, jen peníze. Zde se vydělat daly, protože se pracovalo na šichty. Dvě ranní, dvě odpolední, dvě noční a dva dny volna, a tak pořád dokola. Pás se nikdy nezastavil a přicházející šichta jen vyměnila lidi u pásu. Vždycky však někdo chyběl a nastupující šiftmistr potřeboval, aby pár lidí dělalo přesčas. Když jste chtěli, mohli jste pracovat 16 hodin denně. Vlastně museli, protože když jste vzali šichtu za chybějícího dělníka, bylo to na celých osm hodin. Ovšem na výplatě šichta navíc znát byla. Ne každý a ne vždy toho využíval, a ne každý potřeboval peníze tak nutně jako my, ale fakt je, že my jsme peníze potřebovali, a tak jsme dělali přesčas každý týden.

Jarda pracoval stále u firmy na Bondi Junction, kde měl za úkol umývat auta, kterážto práce mu moc nevoněla a ani nebyla dobře placená, ale držel si ji, protože tam v podstatě dělal hovno, jak prohlašoval.

Petr válel s Honzou sudy v pivovaru za 38 dolarů týdně a také si nestěžoval. Jednak by ani neměl kde, a malou výplatu mu hodně vynahrazovalo pivo, ke kterému měli zaměstnanci přístup zdarma, i když jisté omezení konsumace zde existovalo.

Já jsem se v ACI dostal do stejné šichty s Frantou a Láďou. Mistři tohle podporovali, protože věděli, že když budou potřebovat přesčas, je lehčí k němu přemluvit skupinu kamarádů, než přemlouvat spoustu jedinců. Protože už tenkrát existoval v Austrálii progresivní daňový systém, který spočívá v tom, že čím víc si vyděláte, tím více vám berňák vezme, brzo jsme přišli na to, že udělat víc než dvě šestnácky za týden se nevyplatí. Dělali jsme proto jednu až dvě a vydělávali 64 nebo 72 dolarů čistého. Do práce jsme začali jezdit autobusem, protože jsme si to mohli dovolit a když nám někdy ujel, tak jsme si zavolali taxi. Ve čtyřech se to vyplatilo. Láďa se odstěhoval a bydlel v tom samém komplexu jako Honza s Věrou, kde pronajímali zařízené garsonky za poměrně slušné peníze. K nám se zase nastěhovala Květuška, takže Franta musel platit činži i za ni. Platil za ní vlastně všechno, protože Květuška nedělala a tudíž z nás potřeboval nejvíce peněz Fanda. Naddělával je právě šestnáckami v práci, což mělo tu nevýhodu, že pořád jen pracoval nebo spal. Dostal se do situace, kdy buď měl na Květušku peníze, ale neměl na ni čas, nebo měl čas a neměl peníze... Květuška chodila denně na pláž, opalovala se a protože byla hezounká, tak na té pláži většinou nebyla sama. Franta se tím trápil a pak se i hádal. Kolikrát v noci místo spánku se sebral a zcela sám šel na skály nad Bondají, tam seděl a zoufal si. Z počátku jsme se mu snažili pomoci, ale naše dobře míněné rady, aby se na ni vysral, ho jen popuzovaly. Nechali jsme ho sobě samému...

Náš pracovní den začínal tím, že jsme si za rohem chytili autobus, do kterého za dalším rohem přistoupili Láďa s Milanem. V autobusech, jako vlastně všude, se tenkrát smělo kouřit, a proto autobusy měly pořád otevřená okénka. Na Bondi Junction jsme přesedli a za chvíli už byli u brány ACI. Tam si Milan pravidelně kupoval noviny, ač anglicky neuměl ani slovo, ale začal hrát loterii za 55 centů, v které byla první cena 12 000 dolarů a Milan o hlavní přestávce v novinách kontroloval čísla, aby pokaždé zjistil, že nevyhrál ani cent. My jsme si ho přátelsky dobírali tím, že jsme se ho pořád ptali: – jak jde lotynka, Mílo?-

Ale Milan se nikdy neurazil a nikam nás neposlal, jak by určitě udělal jeho bratr, protože to byl dobrák od kosti.
Přestávky na šichtě byly tři. Po dvou hodinách vás u pásu vystřídal parťák na deset minut, kdy jste si mohli odskočit na záchod nebo si zakouřit. Za další dvě hodiny vás vystřídal na dvacet minut, abyste si mohli dát v kantýně oběd a za další dvě hodiny opět na deset minut. Parťáků bylo několik a každý z nich měl na starosti dva pásy se čtyřmi dělníky, které střídal a zároveň jim dodával drátěné basy na lahve, které vystýlal novinami, aby se lahve při převážení nerozbily. Parťák to měl lehčí než my, protože vystlat basy novinami nebylo žádné umění a mohl si svou práci nadělat do zásoby, takže měl více času si sednout a při nočních i na pár minut lehnout někde za bednami. Všichni jsme chtěli být parťáky, byla to pozice záviděná, kterou šichtovní mistr přiděloval jenom svým oblíbencům nebo lidem, kteří už ve fabrice byli léta. My, dělníci (oficiální název byl sorter), jsme stáli po dvou na konci každého pásu, kam na zakulacený stůl přijížděly lahve z pecí, které jsme po čtyřech najednou brali do rukou, odborně protočili v dlaních, abychom zjistili zda některá není prasklá a pak je uložili do vystlaných bas. Plné basy pak „ještěrka“ odvezla do skladu a přivezla zpět prázdné. Do bas se vkládal lísteček s číslem šichty a jmény sorterů, takže prohlížet lahve jsme museli, aby nebyly reklamace. Šlo lehce zjistit, kdo lahve do bas ukládal. Vděčná práce to nebyla, ale pokud jste měli u pásu dobrého partnera, který se neflákal a dovedl se bavit, utíkal čas mnohem rychleji. Pracoval jsem většinou s Láďou a byli jsme sehraná dvojice. Probírali jsme téma po tématu a vyprávěli si o našich plánech i minulosti, že jsme brzy znali své rodiny a kamarády v Česku jako kdybychom je opravdu znali. Někdy jsme se zakecali tak, že šichta uběhla jako nic. Nejhorší bylo, když jsem musel pracovat s nějakým Řekem, a to se většinou stávalo při přesčasech. Ti neuměli anglicky ani jako já a šichta se vlekla za jejich neustálého nadávání. S Jugoslávci to bylo o trochu lepší, protože srbo-chorvatsky jsem uměl celkem slušně. Vedoucím naší šichty byl Rus Čerňavský, který se zřejmě styděl za to, co provedl Sovětský Svaz naší vlasti, tehdy se o tom ještě pořád psalo v novinách, a tak nad námi Čechy držel tak trochu ochrannou ruku a maličko nás protěžoval, ale také to mohlo být tím, že tehdy jsme ještě uměli docela slušně rusky.

Ve sklárně jsme se také seznámili se Slovákem Vladou, který nás zavedl do parku Bellview Hills, kde se scházeli přes víkend Češi a hráli volejbal nebo nohejbal, ale někdy i fotbal, když se nás sešlo více. Fotbal jsem si zahrál s chutí, i když mi to moc nešlo, protože na vojně jsem si zlomil oba kotníky a ten pravý jsem nemohl ohnout. Časem jsem si ale zvykl a zranění kompenzoval a celkem jsem se rozehrál do slušné formy, i když mě kotník po každém takovém zápase otekl a druhý den jsem kulhal. Do bellviewského parku jsme chodili rádi všichni, protože se tam sešla dobrá společnost jak kluků, tak holek, i když holek bylo vždycky méně a většinou byly zadané. Květuška tam chodila ráda, i když ne za sportem, ale vychutnávala atmosféru věčných narážek od svobodných kluků a chodila tam i sama, když měl Franta šichtu. Franta byl sportovcem tělem i duší a hrál volejbal i fotbal výborně, takže jenom s Květuší sedět a na hru se dívat bylo pro něj utrpením. Na druhou stranu bylo pro něj utrpením hrát a sledovat jak se to kolem jeho krásky hemží případnými soky. To pak hrál slabě a na hru se nedokázal soustředit. Nejlepší byl, když se do nějakého utkání zažral a na Květušku zapomněl. To hrál výborně, a když dohrál, tak zjistil, že jeho milá, místo aby ho obdivovala, se šla s někým projít. My jsme mu s Petrem radili, ale opatrně, aby ho to nebolelo, že ženský jsou všechny stejný, že si jeden nevybere ...

Jednou jsme ho ukecali, že jeho milá si nic neužije a že bysme měli doma udělat párty, aby se trochu pobavila a přišla na jiné myšlenky.
-Pozveme jenom spářené dvojice, neboj! – uklidňoval ho Petr.
- Pozvěte si koho chcete – řekl Franta a vztekle nakopl kamínek na hřišti.
Sezvali jsme tedy dost lidí, ale samé páry, abychom dostáli svému slovu, a nakoupili pochoutky. Tou dobou jsme už všichni přejali australský zvyk, že hosté si na párty přinesou své vlastní pití. Odpoledne k nám začali hned po práci chodit první hosté. Kromě našich nejbližších známých i ti noví, většinou emigranti, kteří přišli ještě před rokem 1968. Takoví byli i Vít s Evou, kteří už byli v Austrálii 4 roky a anglicky mluvili skutečně slušně. Ti s sebou přivedli Australáka, který pracoval jako pilot u Quantasu a my jsme všichni otvírali hubu údivem, že jako dělá pilota, protože vypadal velice mladě. Já jsem se ho vyptával, co musí jeden udělat, aby se stal pilotem, protože mě v tu chvíli napadlo, že jako pilot bych se dostal do Evropy a možná i do ČSSR!

Zajímalo nás to všechny, takže se domnívám, že jsem nebyl jediný, koho to napadlo. Pilot si sedl hned vedle Květušky a Franty a rozpovídal se a vysvětloval a já jsem mu z toho všeho rozuměl akorát to, že to je hrozně těžký a náročný výcvik, na který se nehodí každý. Pak se k nám přidala Vítova Evička, která se jmenovala příjmením Zlatá, a ta zlatá holka nám všechno přeložila dopodrobna, takže nemohlo být pochyb…, my jsme se k takovému výcviku naprosto nehodili...
Franta už byl dost naštvanej, že ten kluk nejen sedí vedle jeho milý, ale ještě nás uráží a tak podotkl, že my zase vyrábíme flašky ve sklárně, a to také nemůže dělat každý. Když to Eva pilotovi přeložila, tak ten se udiveně ptal, jestli do flašek foukáme, protože to někde viděl v televizi, načež Franta řekl –ano, snažíme se flašky krásně vyfouknout, protože jsme umělci...- Což byla sice pravda, protože když jsme dělali lahve od Coca Coly, tak stačilo ze sklárny „vyfouknout“ osm flašek, a už bylo na cigarety. Uměním ovšem bylo ty flašky dostat přes bránu, protože tam seděli vrátní, ale tohle Evička nepochopila a přeložila to doslova, že skutečně jsme umělečtí foukači skla... Pilot byl překvapen a nic pak už neříkal, ale když se tancovalo, tak pořád tančil s Květuškou a Petr Frantovi říkal –ty umělče, běž a jednu mu foukni!-

Zábava se pak rozproudila díky pitivu a když jsme byli v nejlepším, tak jsme já, Franta, Milan a Láďa museli jít na noční. Láďa popad Mášu a šli jsme na autobus. Ta za rohem vystoupila na zastávce, kde obyčejně Láďa nastupoval, a šla domů. My jsme kouřili a dopíjeli pivo zabalené do hnědého papíru, protože tenkrát se alkohol nesměl konzumovat na veřejnosti, ale když jsme se v deset hlásili mistru Čerňavskému do práce, bylo i bez hnědého papíru na nás vidět, že jsme pili.
-Šta vy slučíli!- bědoval mistr – to nevíte, že vás opilé nesmím vzít do práce? Jebemvámpizdu! - ale nevyhodil nás, protože na nočních vždy chybělo nejvíce lidí, a on potřeboval každého, kdo do práce přišel, plus pár lidí z předešlé šichty.

Tu noc se nám všem pracovalo těžce a čas běžel strašně pomalu, ale v šest ráno, jak šichta skončila, jsme byli všichni střízliví, i když dost unavení. Doma byl obvyklý binec po párty, i přesto, že použité sklo někdo umyl. Petr to určitě nebyl, ten spal. Hádal jsem na Evičku Zlatou a na Rebeku. Rychle jsme se vykoupali a šli si lehnout, ale Franta se okamžitě vrátil ze své ložnice a oznámil, dost vyděšeně, že Květa není doma.
- Možná, že šla spát k Evě- snažil jsem se ho utěšit.
- Tak proč si vzala všechny věci? -
- Všechny?-
Franta přikývl.
- Kurva !... – vylétlo ze mě nediplomaticky a diplomaticky jsem rychle dodal – vůbec si tě nezasloužila, Franto!-
- Polib mně prdel – odpověděl.
Odpoledne jsme se dozvěděli, že Květuška odletěla s pilotem Quantasu do Melbourne a od té doby jsme ji už nikdy neviděli. Franta ten večer šel zase sám na skály nad pláží a z bolestivé lásky tam vztekle kopl do zakutáleného míčku, ale on to nebyl žádný míček, nýbrž kulatý kámen a nešťastný milenec si ukopl palec...