Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)

Rubrika: Literatura – Povídky

Kapitola 4

František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.

A tam, podél řeky Olše, která rozděluje jedno město na dva, odlišné jak vzhledem, tak jazykem, byla dobře mu známá ulice a v ní stál domek, ve kterém bydlíval Mirek s matkou. S každým krokem zpomaloval chůzi, až zůstal stát před brankou Mirkova domu. Zprvu jej těšil každý kámen, každý strom a keř. Ale teď se díval do oken a nevstupoval do zahrádky. V domku se nic nehýbalo. Když kolem něj prošel pán s pejskem na kousku prádelní šňůry a zvědavě se na něj podíval, ruka se sama zvedla a sáhla po klice.

Mirkova maminka ležela v posteli, ruce na květinách povlaku peřiny. Vlasy, bílé jako polštář na kterém ležely, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Stál u dveří, kterými jej dovnitř strčili, a v dlaních svíral lodičku.
„Mireczku?“ řekla. Pohlédl na její tvář, ale uviděl jen bělmo očí, upřených do stropu. Ohlédl se, ale dveře byly zavřené.
„Já...“ řekl.
„Mireczku, przystąp bliżej!” Pojď blíž.
Přešlápl z nohy na nohu.
„Mireczku,“ zaprosila ještě jednou a zvedla ruku.
František udělal krok vpřed, a když ruka nepřestávala naléhat, přistoupil až k ní. Dotkla se jeho kabátu.
„Mireczku, pochyl się,” sehni se, řekla, a František si sedl na okraj židle. Zaváhal, ale pak se k ruce naklonil, a ona se dotkla jeho tváře.

Oči zůstaly upřené na strop, když se její prsty dotýkaly brady, tváří, nosu, obočí a čela. Pohladila jej po vlasech a řekla:
„Ale schudłeś, Mireczku.” Zhubl jsi. Když se její prsty dotkly rtů, pocítil vůni levného mýdla.
Položila mu svou dlaň s vystouplými žilami na ruku a lehce ji stiskla.
„A mówili, że umarłeś,” říkali, že jsi zemřel.

Seděl a neodvažoval se pohnout. Mirkova matka držela jeho ruku a usmívala se. A když se začalo stmívat, sevřela jeho ruku pevněji, až to zabolelo, a pak ji pustila.

   Konec příběhu

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.