Jana Pilátová: Milý deníčku... (6)
Posledních pět let je na naší stařence vidět únava z let, které už prožila a ještě prožít má. Jsme rodina, kde jsou ženy přes všechny genetické neduhy dlouhověké. Babičky maminka se dožila požehnaných 89 let a je tedy důvod domnívat se, že babička se i přes svůj nelehký a dlouhý život, dožije stejného ne-li vyššího věku.
Radovan Lukavský: Bojare, Bojare!
Při jedné takové výpravě jsem narazil na psa, přesněji řečeno na zatoulané štěně – běloučké s černými skvrnami. Snažilo se přede mnou utéci, ale nebylo kam. Běhalo z jedné houštiny do druhé, až nakonec – buď mě poslechlo, nebo to vzdalo – mě pustilo k sobě, nechalo se vzít do náruče a odnést k nám domů. Maminka i moje mladší sestřičky pejska přivítaly, nakrmily a ustlaly mu na noc v takové bedýnce.
Jak si můj tatínek chodil s kluky pro „ránu“
Můj tatínek byl ze tří synů mojí babičky nejmladší, a tudíž i nejmenší. V útlém mládí bydlíval s maminkou (válečnou vdovou) a dvěma bratry v plzeňských Lobzích. Matka coby samoživitelka měla co dělat, aby tři hladové kluky uživila, a tak si brala hodně práce navíc. Domů se tedy vracela až pozdě večer. Kluci proto měli pré.
Kamila Urbanová: Kocour mého dědečka
Děda poslechl babičku, strčil kocoura do kabele, nasedl na kolo a jel do lesa, vzdáleného asi deset kilometrů. Když se blížil k lesu, cestou z kopce najel na kámen a spadl z kola. Strašně se polekal, po těle měl z toho pádu spoustu odřenin a ještě ke všemu si rozrhnul kalhoty. Jeho prohnuté kolo nebylo schopno další jízdy. Děda nakouknul do kabele na kocoura. Kocour se nehýbal.
Tomáš Zářecký: Myslete pozitivně!
Zkuste si se mnou malý experiment. Vzpomeňte si, kolik důvodů k radosti vás potkalo za poslední měsíc, týden, tři dny… Na tom zase tolik nezáleží, leda byste toužili ukázat přednosti (resp. nedostatky) své paměti. Upřímně doufám, že jste si vzpomněli alespoň na něco, někdy to nebývá zrovna lehké.
Austrálie - můj osud (7)
Ta žádného chlapa nepotřebovala, ta si stačila sama! První zmizel Petr s tou jeho a pak i Jarda s Magdou a já už jsem na nic nečekal a odtáhl mou blondýnku do Láďovy ložnice. Tam jsme si vedle sebe lehli jak lehávají milenci a když jsme byli skoro v nejlepším, tak mi to moje roští prozradilo, že se mnou chce vážně chodit, že mne miluje, ale ne teď, teď hned to nejde, protože má ženské věci a tedy až příští týden... pokud to míním vážně!
Sloupky Jiřího Menzela (30)
Na jednom kanále si dávají pěstmi do zubů dva slavní američtí herci. Na dalším se o sto šest střílí a bouchají granáty. To jsou dva kanály veřejnoprávní. Přepínám na komerční stanici – opět rvačka, tentokrát mezi herci českými. Další stanice mi nabízí otevírající se hroby. Jiná válku gangů. Ostatní kabelové zdroje, pokud mne nezajímá život pod mořem, nebo fotbal, mi předvádějí jen další přestřelky a bouračky.
Ivo Jahelka: Balada o Favoritu / Balada o zubaři
Ve Lhotě pod Lesy je pozdvižení, / větší než když někdo z místních se žení, / a dál se dává tahleta zpráva, / v maštali, stejně jak u koryta: / že Tomeš zakoupil Favorita! / V hospodě na rynku rumové smrště, / a ty kdož přijdeš tam, no tak Bůh drž tě, / pít budou do mše, na počest Tomše, / a jeho bouráku z Boleslavi, / zítra je budou zas bolet hlavy.
Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování
Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.
Stanislav Moc: Čestný pionýrský!
S Petrem se klábosilo dobře a měli jsme o čem, i když já jsem měl na starosti děti, takže jsem mohl pít i klábosit trochu omezeně. Hlavně proto, že jsem musel zůstat střízliv, abych jej večer mohl odvézt na nádraží a pak jet rychle do nemocnice vyzvednout ženu z práce. Tou dobou už jsem děti nakrmil, vykoupal a dal do postelí, takže když jsme vyjížděli, děti už spaly.
Sloupky Jiřího Menzela (3)
Je mi smutno. Před chvíli jsem vyhodil ze dveří jednoho mládence. Na první pohled to nebyl blbec. Byl slušně oblečen, přijel až odněkud z Moravy a požádal mne, abych mu zprostředkoval setkání s Jean-Luc Godardem, nebo aspoň a Rogerem Vadimem. Chce se stát slavným hercem a to nejlépe rovnou ve Francii. Zeptal jsem se ho, proč si vybral zrovna toto životní poslání a on mi odpověděl, že být filmovou hvězdou by se mu líbilo.
Antonín Bajaja: DEVLA, DEVLA
Měl jsem zážitek, který bych nevyprávěl, kdyby později samovolně nepokračoval. Stal se v ruchu zlínského tržiště Pod kaštany. Osahávám hlávky salátu, zkouším, která má pod zelenými suknicemi nejsvůdnější buchétku, jsem z toho celý rozjařený, a zčistajasna slyším: „Pane, dejte si pozor na peněženku.“
Pavel Vrána: Zdraví především
Trvá masopust a my ho u nás v chalupě letos pojali docela vážně. Ne snad, že bychom ze své stravy zcela vyloučili maso, ale pokoušíme se alespoň část denní potravinové dávky mít sestavenou tak, aby se dala označit za potravinu zdravou, nebo dokonce léčivě působící. Letos, hned z kraje roku, mi někdo z kamarádů zaslal mailem zkrácený výtah z vědecké práce německé biochemičky Dr. Johanny Budwig. Moudrá paní a nezpochybnitelná teorie.
Ladislav Gerendáš: Vítězný únor
Šedesát let uplynulo / když se soudruh vrátil z hradu / padal sníh a trochu dulo / pak jsem přišel o zahradu // Šedesát let už je v trapu / vše odplulo, pryč jsou raci / co dešťů padlo do okapu / příbuzní jsou v emigraci // Šedesát let, páni, dámy ! / Těch sklínek z našich vinic! / ani mozek Dalajlámy / nechápal zrod milic /