Fejetony naší Evy
Mám ráda sobotní rána, zvlášť na jaře. Při cestě pro noviny a čerstvé pečivo se rozhlížím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deště, keře obalené polorozvitými světle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi něco křupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze střípků rozbitého talíře. Vypadl z odpadkového koše, nebo je to stopa po manželské hádce? Taky ho mohou mít na svědomí veselí svatebčané… Ale ať už je to, jak chce, ty střípky mě najednou přenesly do minulosti. Je Bílá sobota a já jdu s babičkou časně zrána podél plotu Novotných zahrady na mladé kopřivy do velikonoční nádivky. Babička je už daleko vpředu, já se za ní loudám a dívám se, co už u Novotných kvete. A najednou mě až píchne u srdce. Tady má Mirka svou střípkovou zahrádku. V rohu, za rezavým drátěným plotem má vystavené své poklady, barevné střípky zapíchané mezi oblázky a sedmikráskami. I já jsem měla takovou a vlastně všechny malé žabky ve vsi. O prázdninách jsme prolezly všechny okolní skládky a doma jsme hypnotizovaly každého, kdo právě držel v ruce nějaký porcelánový zázrak. Upustí, neupustí? Ale střípek s tak něžnou růžičkou, jaký měla Mirka, v mé v zahrádce chyběl. Toužila jsem po něm tak, že jsem z toho byla až nemocná. Chtěla jsem ho vyměnit za své dva pomněnkové a s velkým sebezapřením jsem na misku vah přihodila i ten s krásně vybarveným ptáčkem. Vše marno. A teď mám předmět své touhy na dosah ruky! Než jsem domyslela, sáhla jsem pod pletivo a už byl můj. Ale závratné štěstí se nedostavilo. Zalila mě vlna pocitů, ze kterých jsem tehdy rozuměla jen jedinému. Byla mi strašná hanba. Slunce zašlo za bouřkové mraky a ptáci v úleku nad tím podlým činem oněměli. Střípek v dlani mě pálil jako mince vytažená z kovářské výhně. V mžiku jsem ho vrátila zpátky. Tak rychle, že se mi rezavý drát plotu zařízl do hřbetu ruky. Babička mi přiložila provizorní obvaz z jitrocele, vyslechla mou zpověď a tak nějak smutně se usmála: „Ať je ti ten střípek ke štěstí, děvenko…“ Víc ani říkat nemusela. Spíš citem než rozumem jsem jednou pro vždy pochopila, že ať člověk po něčem touží sebevíc, nemůže jen tak jít a vzít si to. Že šrámy na duši sice nikdo nevidí, ale to neznamená, že tam nejsou. A že můžeme ztratit mnohem víc, než získáme. Škrábanec se hojil dlouho, ale mnohem delší dobu k vyléčení si vyžádala rána na duši. Musela jsem tu bolest vykoupit jinou – všechny své poklady jsem zabalila do kapesníku a Mirce je odnesla…
Sehnula jsem se a jeden střípek s malou něžnou růžičkou jsem sebrala. Trochu v dlani zastudil a náhle jsem měla pocit, že se kruh uzavřel. A závan větru, vonícího jarem mi zašeptal: „To je přece střípek pro štěstí, děvenko…“ |