Sloupky Jiřího Menzela (2)
Lidi, to jest ti, kteří představují průměrnou většinu populace, ti které potkáváme na ulici, ve veřejných dopravních prostředcích nebo v sousedství, ti kdo musí od rána od šesti zařezávat u ponku, či od osmi u pultu, ti kteří mohou bez úhony na občanské cti vidět krále nahého, ti mají k opravdovým Umělcům zvláštní vztah. Podle muže ulice, který je vzdálen snobismu, opravdový Umělec může být z jeho pohledu taky jen blázen nebo exhibicionista.
Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let
Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40.
Vliv příjemného domácího prostředí
Povídali tuhle v rádiu: „Hádají-li se manželé, může to mít neblahý vliv na vývoj dětí.“ Tak jsme šli s Jarmilou do sebe a řekli jsme si, že s ohledem na Pepíčka budeme případné návaly zlosti v sobě tlumit a vytvoříme dítku příjemné prostředí. Začal jsem s tím já.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Emília Molčániová: Tiramisu | Taktika | Po fláme
„Čože? Doktorom? Zbláznil si sa? To ťa nesmie ani napadnúť!“ kričal, čo, priam ziapal na mňa otec, keď som mu povedal, čím by som chcel byť. „Nechaj ho, ešte je hlúpy, on vyrastie z tých prízemných ideálov,“ upokojovala ho mama. „Chcem byť doktorom a aj ním budem,“ povedal som zanovito a myslel som si, že sme skončili. Mýlil som sa. Otec ma preventívne zdral a potom každý ďalší rok až do mojich osemnástin znova a znova. „Pradedo bol cukrár, dedo tak isto, ja som vážený majster od fachu, tvoji dvaja bratia detto, tak neviem, prečo by si mal byť čiernou ovcou v rodine práve ty s najlepším rozumom,“ počúval som už iba mlčky otcovu prednášku.
Sloupky Jiřího Menzela (1)
Naše klikaté životní cesty ustavičně protínají nezrušitelné pravdy, které jsou tak zřejmé a průzračné, že si je ani neuvědomujeme, ale které jsou nicméně stejně nezpochybnitelné jako je třeba gravitační zákon, nebo Pythagorova věta. Jsme k těm pravdám slepí, nicméně ony existují. Jednu z nich mi kdysi zjevil pan Musil, můj instruktor jízdy autem.
Sloupky Jiřího Menzela (33)
Absolvoval jsem slavný jubilejní canneský filmový festival a nebylo to pro člověka mé letory nijak veselé. Musel jsem totiž, místo toho, abych se povaloval na sluníčku na pláži, sedět většinu času v biografu. Byl jsem v porotě, která měla udělit cenu nejlepšímu filmu debutujícího režiséra. Kdosi ten letošní festival charakterizoval výrokem, podle kterého kdyby se všechna krev prolitá na promítacích plátnech festivalu vylila do moře, bylo by z toho moře rudé.
Václav Židek - Vladimír Kulíček: I to se může stát … Aneb nevážně o vážném
Jsem si vědom toho, že nebývá obvyklé zahajovat předmluvu ke knížce slovy: Přitroublý dědek. Namístě by bylo uvést datum narození autora, jeho vzdělání a běh životní dráhy. Přesto se domnívám, že drobná životní příhoda může přinést k poznání autorovy osobnosti často více, než obsáhlé a proto nudné curriculum vitae.
Jana Stuchlíková: Síla okamžiků
Ve svém životě prožíváme nepřetržitý sled okamžiků. Navazují na sebe, jeden na druhý, některé jsou nepostřehnutelné, jiné jsou emocionálně vypjaté, nezapomenutelné nebo také takové, o které nestojíme. Bez ohledu na to, jaké jsou nebo přesněji, jakými se nám zdají být, prožíváme je neustále.
Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval
Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.
Josef Blažek: Existuje ostrov (6)
Ulice byla tichá. Noc pokročila bez ohledu na uzlení a cyklení času kolem nás. Počasí bylo jiné. Snad tedy i roční období pokročilo. Podle teplého a voňavého vzduchu, kde se mísily vůně kvetoucího černého bezu se zápachem smažených bramborových hranolků, to rozhodně nebyl podzim, který mi ještě před pár hodinami útočil na kůži.
Miloslav Švandrlík: Nový občan
Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“
Oskar Leo Krause: Je to věda pro medvěda
Jenže medvěd při jízdě dotíral, olizoval mi ucho a když jsem ho chtěl odstrčit, vztekle vrčel. Ještě v Dejvicích jsem tedy zastavil a dal medvídkovi první lekci, aby si pamatoval, kdo je tady náčelníkem, přivázal jsem ho k ruční brzdě a bez problémů jsme dojeli do cirkusu. Další dny jsem ho učil základům slušného chování, až zvládnul procházku po venku, a pak jsem si už mohl troufnout navštěvovat s ním různé redakce.
Kateřina Mojžíšová: Zrzečka Superstar
V minulém vyprávění jsem představila ze své „smečky“ tří domácích veverek shánčlivou samičku Kylču, která je ochotná pro oříšek nejen skočit přes plot, ale klidně i do kbelíku plného vody. V dnešním povídání bych vás ráda seznámila s nejdojemnější členkou naší domácnosti, handicapovanou Zrzkou. Počátek Zrzeččina životního příběhu znám jen z vyprávění.