Povídali tuhle v rádiu: „Hádají-li se manželé, může to mít neblahý vliv na vývoj dětí.“
Tak jsme šli s Jarmilou do sebe a řekli jsme si, že s ohledem na Pepíčka budeme případné návaly zlosti v sobě tlumit a vytvoříme dítku příjemné prostředí.
Začal jsem s tím já. Přijda domů, políbil jsem choť na čelo a usmál jsem se: „Představ si, drahá Jarmilo, že jsem právě propil dvě třetiny zálohy. Doufám, že proti tomu nic nenamítáš!“
„Jak bych mohla, drahý manžílku,“ zašveholila Jarmila. „Co ty činíš, dobře činíš! Sedni si ke stolu a vezmi si skopovou! Podařilo se mi ji spálit tak báječně, že vůbec není k jídlu!“

Druhý den se mi vrhla manželka do náruče už na chodbě: „Mám pro tebe radostné překvapení, Arnošte! Prodala jsem ti v bazaru harmonium a koupila jsem si nové šaty a vysavač. Není to ohromné?“
„Je to rozkošný nápad,“ souhlasil jsem. „Avšak ani já jsem nezahálel. Vybral jsem několik stovek z tvé vkladní knížky a koupil jsem své sekretářce Hermíně Dolousové pěkný kožich. To bys neřekla, jakou měla radost! Ale jsi nějaká bledá, dušinko, zdá se mi, že se nějak potácíš! Proboha, snad jsem tě nezarmoutil?“
„Vůbec ne,“ zasmála se Jarmila, „Hermína je velice milé a příjemné děvče. Dodnes mě mrzí, že jsem ji praštila měděnou tyčí. Ani pokousat jsem ji nemusela, chudinku! Vůbec si to nezasloužila! Konečně, mně slíbil kožich pan Čožiňák, ten, jak jsi ho rdousil lněným ručníkem za patnáct padesát, a ještě jsi ho chtěl polít petrolejem a zapálit!“
„To ovšem bylo ještě v době, kdy u nás nebylo příjemné domácí prostředí,“ namítl jsem.
„Ano," řekla Jarmila, „tehdy jsme se ještě hádali kvůli každé maličkosti a na Pepíčkův vývoj to mělo zhoubný vliv. To dneska je všechno jiné, vid, miláčku?“
„Ovšem, můj klenote,“ přitiskl jsem ji k sobě. „Teprve nyní má Pepíček podmínky ke zdravému růstu a upevňování charakteru, neboť hádky a rozbroje nemají v naší klidné domácnosti místa!“

Krátce poté jsme byli předvoláni do školy stran žáka Josefa Braboučka.
„Nevíme si s vaším synem rady,“ zahořekoval zoufale ředitel, „a kolegové se shodují v tom, že se v jeho povaze vyskytuje jakýsi cynismus! Ve své drzosti zajde často tak daleko, že dloubne vyučujícího pod lopatky a bodře zašveholí: ‚Představte si, drahý pane učiteli, že jsem žákyni Pípavou polil bleděmodrým inkoustem do plnicích per a do školní brašny jsem ji vsunul chcíplou krysu, takže z toho chudinka dostala psotník. Doufám, že proti tomu nic nenamítáte!‘ 
Nebo: ,Mám pro vás radostné překvapení. Právě jsem rozštípal stupínek i s katedrou, vyrazil jsem dvoudílné okno žákem Kacafírkem, který dosud leží v bezvědomí na záhonku mičurinského kroužku a pana školníka jsem střelil prakem přímo do šimpánu. Jistě uznáte, že je to rozkošný nápad! Nyní ještě hodlám zapálit kolnu se starým papírem a naházet veškeré kabinetní sbírky, zejména však sbírku cizokrajných motýlů, s Železničního mostu do Vltavy! Jste nějaký bledý, pane učiteli, zdá se mi, že se nějak potácíte! Proboha, snad jsem vás nezarmoutil?“

Ředitel zalomil rukama a podíval se na nás zaslzenýma očima. Jarmila rovněž zalomila rukama a podívala se na mne. I já jsem zalomil rukama.
Máme syna ničemu! Přes všechno příjemné domácí prostředí zpustl a zvlčil! Ať už mi nikdo nevykládá, že má příjemné prostředí na člověka vliv!