Miloslav Švandrlík: Polepšení výtržníků

Rubrika: Literatura – Zábava

Miloslav Švandrlík v karikatuře Jiřího Wintra NepraktyKdyž jsem se koncem sedmdesátých let stal redaktorem Kvítka, sobotní humoristické přílohy Svobodného slova, byl pan Miloslav Švandrlík jedním z autorů, kterého jsem hned na počátku oslovil, zda by byl ochoten do Kvítka přispívat.
Pan Švandrlík přislíbil a začal hned také slib plnit.
Pan Švandrlík je workoholik. A tak jsem měl záhy desky s jeho příspěvky plné povídek, vtipů a aforismů.
Pan Švandrlík psal všechno ručně, černým fixem, a pokud někdy přinesl něco napsaného na stroji, bylo to tím (odhaduji), že mu rukopis přepsala nějaká dobrá duše (snad sekretářka z Dikobrazu).
Malý Miloslav ŠvandrlíkSpolupráce s panem Švandrlíkem byla jedna báseň!
Fascinovalo mě, že když už si vymyslel brilantní humoristickou povídku, že ji lehkomyslně pustil do světa, aniž by mu zůstala nějaká její kopie (o běžném xeroxu jsme si tehdy mohli nechat jenom zdát). Pak jsem si vzpomněl, že něco podobného praktikoval ještě jiný spisovatel - ten se jmenoval Jaroslav Hašek.
Pan Švandrlík, ovšem narozdíl od pana Haška, nepsal své povídky po hospodách, ale v pohodlí u svého domácího krbu.
Mám rád pana Švandrlíka i jeho humor. A jsem rád, že jsme se v životě mohli setkat ještě i při jiných příležitostech, než je práce pro noviny.
Považuji si toho, že v roce 1986 přijal mé pozvání do televizní Kavárničky dříve narozených, anebo že jsme v roce 2003 mohli spolu natáčet v Šemánovicích rozhlasové Nostalgické muzeum zábavy.
Ze spolupráce s panem Švandrlíkem – jak jsem nedávno zjistil – mi zbylo jeho pár dosud nikde nepublikovaných textů. S jeho svolením je nyní mohou Pozitivní noviny uveřejňovat v „premiéře“. 
První povídku, kterou jsem si zde dovolil dnes okomentovat tímto úvodem, bych ještě na konec rád doplnil několika vizuálními zajímavostmi.
Jednak ukázkou toho, jak vtipný je pan Švandrlík i tam, kde humorem plýtvat nemusí – tenkrát ve strohých doprovodných dopisech, které provázely jeho „zásilky“.
Pak jsem vyštrachal jednu fotografii z jeho dětství, kterou mi kdysi věnoval v Ostravě. A také kresbičku pana Jiřího Wintra Neprakty, která vznikla u příležitosti kteréhosi životního jubilea páně Švandrlíka.
A na fotografii s Charlie Chaplinem jsme kdysi své pohledy přizpůsobili pohledu velkého klauna, to aby z ní bylo hned na první pohled znát, že s lidmi, zabývajícími se v životě humorem, není vždycky jen sranda.    
Ondřej Suchý, 23.12.2005 
Miloslav Švandrlík
POLEPŠENÍ VÝTRŽNÍKŮ
Kapitola 1.
 
„Už tu máme zase žádost, tuším, že sedmou“, řekl Mosazný, „od našich pracovníků Štolby a Výkvěta. Štolba bydlí v Žemlově a pracuje v pobočce Houskov. Výkvět žije v Houskově a zaměstnává ho pobočka Žemlov. Já si myslím, že to jako obvykle zamítneme. Proč dělat přesuny, když všechno klape? Kdoví, jak by ti mládenci pracovali v domácím prostředí! Nebudeme přece podporovat bezdůvodnou fluktuaci!“ Všichni s Mosazným souhlasili.
 
Kapitola 2.
 
Do přestupní stanice Pižlanda přijel motorový vlak z Houskova a vzápětí jiný ze Žemlova. Část cestujících se vrhla do nádražní restaurace, aby při chladném moku počkala na patřičnou přípoj. Mezi čekajícími byli i Josef Štolba a Jaromír Výkvět. Posadili se k témuž stolu, což zřejmě neměli dělat.
Den byl horký a pivo mělo říz. Štolba s Výkvětem si počali vyměňovat názory. Spílali vedení podniku a zejména Mosaznému, který je žábou na prameni. Patřičné vlaky měly zpoždění a alkohol stoupal do hlavy.
„Narodil jsem se v Žemlově“, křičel Štolba „vzdělání jsem získal v Žemlově, rodinnou hrobku máme taky v Žemlově – a pracovat jezdím do Houskova! Cožpak to je nějaká spravedlnost?“
„Není!“ bušil pěstí do stolu Výkvět „já mám v Houskově ženu mých snů a chodí mi za ní pošmistr Menál! Jak mu mám konkurovat, když se musím den co den trmácet do Žemlova? Já něco udělám, jenomže ještě nevím, co!“
„A já vím, co!“ vykřikl bujaře Štolba „Poleju výpravčího pivem!“
„A já mu zahodím plácačku!“ radoval se Výkvět  „a vyzkoušíme si jeho čepici!“
Nebudeme se zdržovat popisem výtržnosti, která je zajisté velice ohavná a odsouzeníhodná. Štolba s Výkvětem právem skončili na záchytce a jen taktak se vyhnuli trestnímu postihu.
 
Kapitola 3.
 
„Naši pracovníci Štolba a Výkvět“, informoval Mosazný, „se ve stanici Pižlanda dopustili pohoršení, které vrhá nepěkný stín na celý náš závod. Je to smutné, ale je to tak. Ať chceme nebo nechceme, je naší povinností spravedlivě je potrestat! To, co se stalo v Pižlandě, se nesmí vícekrát opakovat, a proto navrhuji ten nejpřísnější postih! Shovívavost by nebyla na místě, což si zajisté všichni uvědomujete! Výtržnictví trpět nebudeme, to ať si nikdo nemyslí! Proto navrhuji, aby Štolba byl z trestu přeložen z pobočky Houskov do pobočky Žemlov a naopak Výkvět zamění Žemlov za Houskov! Ať oba vidí, zač je toho loket!“
Všichni jednoznačně podpořili Mosazného návrh a jak to vypadá, Štolba s Výkvětem se doopravdy polepšili.
Alespoň na ně od té doby nejsou žádné větší stížnosti.

text  © Miloslav Švandrlík
grafika © Jiří Wintr Neprakta


foto © z archívu Miloslava Švandrlíka a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2005.