Večer u Baladů

Pan Balada, předseda fotbalového oddílu Sokola Mrkvín, měl daleko do spokojenosti. Jeho svěřenci podlehli dnes ve vyrovnaném boji Jiskře Palečnici 0:9. Pan Balada, jda zachmuřeně domů, nakopl na chodbě kýbl s popelem, hodil po angorské kočce uzávěrku od plynu a hlasitě zaklel. Do místnosti vešel bez pozdravu a ke stolu usedl v čepici. Manželka přinesla večeři. Pan Balada bodl do pokrmu s takovou vervou, že se mu podařilo rozpůlit talíř. Potom zkonstatoval, že maso je jako podešev, zelí má octovou příchuť a knedlíky jsou zadělávané arabskou gumou. Utřel si ruce do ubrusu a začal přecházet po pokoji, aniž by si všímal manželky, která vzlykala, opírajíc se o kredenc.
Do místnosti vešla dcera Hermína. Na tváři měla výraz tiché odevzdanosti, neboť již věděla, že Mrkvín prohrál. Bývala bita téměř každou neděli a neměla příčiny domnívat se, že by dnes otec učinil výjimku. Také neučinil. Pod záminkou, že byla na rande s vojínem Kudláčkem, odepnul pan Balada řemen.
Teprve nářkem trestaného potomka se předseda oddílu poněkud uklidnil. Vzdal se úmyslu rozšlapovat klec s kanárem a lehl si na gauč.
Vtom se ozval telefon. Pan Balada hrozivě vstal a uchopil sluchátko. Vzápětí se však jeho tvář rozjasnila.
„Cože?“ zařval. „Palečnice hrála s dvěma černochy? Matýsku, ty kluku zlatá, to znamená, že podáme protest a vyhrajem to tři nula! No, to je ohromný, člověče!“
Pan Balada položil sluchátko a usedl ke stolu. „Večeře dnes byla znamenitá, maminko,“ řekl, „už dlouho jsem si tak nepochutnal.“ Potom pohladil Hermínu po uplakaných tvářičkách a políbil ji na čelo. „Nemysli si, děvenko, že nevím, co to je láska,“ vzdychl, „jen se teď hezky seber a běž za tím svým Kudláčkem! No, jen běž, povídám.“
Pan Balada se protáhl, smetl na chodbě popel a nasypal zpátky do kýble. Potom se pohodlně usadil na židli, vzal na klín předoucí angorskou kočku a po chvíli usnul, blaženě se usmívaje.

Příklad pana Pelichara

Možná, že měl pan Pelichar krásné pomněnkové oči, ale není také vyloučeno, že byl zrzavý jako liška, a šilhal. Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale často jsem o něm slýchal vyprávět od Hermíny.
„Když jsem chodila s panem Pelicharem,“ říkala Hermína zasněně, „měla jsem nově šaty každý druhý měsíc!“
Zasmušil jsem se, avšak hledy mi zasvítily odhodláním. Přece se nenechám zahanbit nějakým panem Pelicharem! Co měla Hermína za Pelichara, bude mít i za mne! A počal jsem jí kupovat šaty ve dvouměsíčních intervalech.
Když se schylovalo k zimě a ze strnišť počal vát ostrý severní vítr, přitulila se Hermína ke mně a vzdychla: „Kdybych teď chodila s panem Pelicharem, určitě by mi koupil kožich! Norkový!“
Bylo mi jasné, že je to otázka prestiže. Buď bude Hermínu nebohou popelkou a já před ní budu stát jako lakomec a držgrešle, anebo půjdu neochvějně ve šlépějích pana Pelichara. Zvolil jsem to druhé. Hermína dostala norkový kožich a políbila mne za ucho.
Potom začala vzpomínat šlechetnosti pana Pelichara častěji.
Dověděl jsem se, že pan Pelichar neváhal koupit jí k narozeninám švýcarské hodinky a náhrdelník.
Zaplatit Hermíně měsíční pobyt ve Vysokých Tatrách nebyl pro pana Pelichara žádný problém.
Pan Pelichar přijímal Hermínu pouze v bytě hojně zásobeném prvotřídní krmí a nejvybranějšími víny.
Na taneční zábavy se nekodrcali nikdy tramvají, neboť pan Pelichar vždycky objednal taxíka.
Nenechal jsem se panem Pelicharem zahanbit. Kupoval jsem Hermíně, co jsem jí viděl na očích a snažil jsem se vygumovat jí jeho jméno z paměti. Konečně se zdálo, že se mi to daří. Tiskla se ke mně a byla šťastna. Její potřeby byly v dostatečné míře kryty i bez účasti pana Pelichara. Vypadalo to, že naše společné štěstí nebude mít nikdy konce.
Potom však přišla inventura.
Manko činilo třicet devět tisíc. Dostanu za to rok.
Zašel jsem za Hermínou a zničeně jí to sdělil. Zatvářila se pesimisticky a řekla: „To pan Pelichar dostal dva roky.“