Sloupky Jiřího Menzela (33)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Zarmucující bylo, s jakým nadšením ty kopance do obličejů, nože do břich a granátem trhané hlavy, přijímalo obecenstvo (Psáno v roce 1997) Absolvoval jsem slavný jubilejní canneský filmový festival a nebylo to pro člověka mé letory nijak veselé. Musel jsem totiž, místo toho, abych se povaloval na sluníčku na pláži, sedět většinu času v biografu. Byl jsem v porotě, která měla udělit cenu nejlepšímu filmu debutujícího režiséra.  Kdosi ten letošní festival charakterizoval výrokem, podle kterého kdyby se všechna krev prolitá na promítacích plátnech festivalu vylila do moře, bylo by z toho moře rudé. Nevím, nemusel jsem naštěstí vidět všechno. Ale několika takovým sadistickým lahůdkám jsem se vyhnout nemohl. Zarmucující bylo, s jakým nadšením ty kopance do obličejů, nože do břich a granátem trhané hlavy přijímalo obecenstvo. Uvažuji, do jaké míry tvůrci těchto filmů coby citliví umělci už předstihují dobu, cítí, kam směřuje lidstvo a předvídají, že nás surovostí a bezcitnosti v budoucnosti čeká čím dál tím víc. Nebo je to možná jen výsledek výchovy filmem, kdy diváci potřebují, chtějí a vyžadují stále silnější zážitky a jsou jim předkládány čím dál ostřejší pochutiny: Co ještě předloni šokovalo, je dnes už jen nezáživná nuda. Jedna věc ty nové filmy výrazně odlišuje od gangsterek a krváků natáčených před lety: Naprostý nedostatek soucitu s obětmi. A to je jev, kterého by si měli všimnout sociologové. Dal jsem se tam do řeči s jedním výrobcem laciných filmů. Řekl mi, že vyrábí filmy, ve kterých Američani zabíjejí Američany. „Tyhle filmy jdou na dračku,“ řekl mi, a taky se s pýchou v hlase pochlubil, že natočil i jeden „menzelovský film“. „Film a la Menzel“ řekl doslova. A pak dodal: „Ale nikdo ho nechce koupit“. Tak nevím… Pan Hrabal všechny ty dryáky a surovosti života popisoval vždy beze stínu deprese či beznaděje. |
| Loňský rok začal nějak špatně (Psáno v roce 1997) Na začátku února nás opustil pan Hrabal. Mnoho lidí mi tisklo ruce, telefonovalo a dokonce jsem dostal i několik kondolenčních dopisů, jako bych byl Hrabalovým příbuzným. Byl trochu jako můj starší bratr, znali jsme se přes třicet let a v dobách, kdy jsme spolu pracovali, nebo naopak oba pracovat nesměli, jsme byli v častém a úzkém kontaktu. Byl jsem tedy osloven z několika stran, abych se k jeho smrti vyjádřil. Nějak mi to nešlo. Smutek, nekrology a pohřební řeči mi s panem Hrabalem nejdou dohromady. Byl to člověk střízlivé životní radosti. Nic mu nebylo vzdálenějšího než sentimentalita a obřadná vážnost. Poznal jsem ho a zamiloval se do něj nejdřív jako čtenář. Publikoval po časopisech a já jsem se s vášní vrhal na všechny jeho texty, které se kde objevily. Přitahovaly mne svou syrovostí, nelíčeností a samozřejmým humorem. A když jsem měl konečně možnost se s ním setkat osobně, dodal jsem si odvahy a položil mu otázku, která mi už dlouho ležela v hlavě: Proč jsou jeho texty, aniž by ztratily humor, plné katastrof, zranění, nehod, událostí, od kterých lidé slabších povah, jako jsem já, většinou odvracejí oči. Jak to, že o nich čtu, se slzami v očích a zároveň se i směju. Jak to že věcem, nad kterými se obyčejně truchlí, se směju a při tom nemám pocit cynismu. Řekl mi, že katastrofy a tragické události patři k životu, jsou jeho druhou stranou mince, a že bez vědomí o nich si nemůžeme života dost vážit a radovat se z něj. Pan Hrabal ale taky všechny ty dryáky a surovosti života popisoval beze stínu deprese či beznaděje. Naopak, učil nás být na ně připraven, snášet život v jeho tvrdosti a nikdy neztratit smysl pro humor. To byla jeho střízlivá láska k životu, že od života neodděloval smrt. To byl jeho nesentimentální vztah k lidem, který ho vedl k tomu, vidět lidi takové, jací opravdu jsou. Jací jsou se všemi chybami i neřestmi, politování i pomilování hodní. Učil nás pan Hrabal mít lidi rád. Tak nevím… Dost dobře jsem se neuměl připojit k slzám a smutečním projevům nad jeho rakví. Vím dost přesně, kam a kterými třemi slovy by mne pan Hrabal poslal, kdybych se pustil do pohřebních řečí. Udělal jsem to jediné, co jsem mohl. Popřál jsem mu tam nahoře hezký obláček. Pokračování příště... |
Foto © z archivu O.Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivan Rössler |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jitka Molavcová |