Vzpomínkové romaneto

Kapitola VI.
Vypravěč se ocitá osamocen. Vzkaz v krabici kuskusu a krátká, avšak složitá cesta k němu.

Ulice byla tichá. Noc pokročila bez ohledu na uzlení a cyklení času kolem nás. Počasí bylo jiné. Snad tedy i roční období pokročilo. Podle teplého a voňavého vzduchu, kde se mísily vůně kvetoucího černého bezu se zápachem smažených bramborových hranolků, to rozhodně nebyl podzim, který mi ještě před pár hodinami útočil na kůži. Změnil se v začátek léta nebo výrazně teplé pozdní jaro. Prostor přestal zlobit a chodník pod podrážkami se ani nehnul.
„Ztratili jsme se jim?“
„Řekl bych, že ano. Město za městem nás přijalo a samo nám ukazuje cestu. Nebo si s námi hraje. Pronásledovatelé sem mohou taky, ale město je neposlouchá. Museli by nás dopadnout a přemoci sami. A to není tak snadné.“
Všiml jsem si koženého pouzdra s nožem na Dickově opasku. Chvíli ve mně byla malá dušička při představě souboje s nepřáteli, které jsem si kdovíproč představoval jako japonské ninje. Při pozornějším pohledu na nůž jsem si uvědomil, že je to přesně ten, který jsem před lety ztratil. Ostatně, mohlo by to být v této situaci vůbec nějak jinak?
Dick se zastavil. Já taky.
„Co je?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Nic. Končím.“
„Jak to? Jak končíš?“
„Už víš vše, co potřebuješ. Předal jsem ti všechno, co jsi do mě kdy vložil. Zbývá už jen tohle. To je poslední.“
A Dick odepnul opasek s nožem a podal mi ho. Jako v mrákotách jsem ho přijal. Byl to on. Ten nůž měl i ty dva malé zoubky, které jsem udělal, když jsem jako kluk neopatrně sekal nožem do dřevěného sloupku omotaného drátem. Měl jsem znovu svůj nůž. Ale Dick zmizel.
Co budu dělat, když potkám naše protivníky? Nejistě jsem vykročil a ustrašeně se rozhlížel. Neviděl jsem nic zvláštního. Až na ten časový posun to bylo stejné město, které jsem znal. Ticho ustupovalo šumu, který nemizí po celou noc. Na náměstí se v létě i v pozdních nočních hodinách hemží lidé podivný zájmů a záměrů. Někdy se překřikují, někdy šeptají. Jejich cesty byly vždy jiné než moje. A teď se měly přikřížit. Jiná možnost nebyla. Vykročil jsem. Doufal jsem, že aspoň pohled na mě ukazoval odhodlání a tvrdost.
Po chvíli se zdálo, že se mi podařilo bloumat po náměstí, aniž bych budil pozornost. Jen jsem nevěděl, jestli je to přesně to, co chci. Mám tu prostě počkat na svítání? Nebo mám projít až někam dál mimo žluté světlo lamp a hledat cestu na svůj ostrov někde v černých stínech kostelní věže? Mám vůbec hledat cestu na ostrov? Vždyť je to celé hloupost!
Jen jsem si to pomyslel, objevily se dva muži v černých přiléhavých kombinézách. Procházeli náměstí a hluk kolem nich utichal, jakoby mrzl ve vzduchu. Jdou po mně! To mi bylo hned jasné. Bezděky jsem stiskl pouzdro s nožem, které jsem nenápaditě stále nosil v ruce.
„Hej, kemo! Hledáš včeréší den?“
Vousatý somrák seděl a opíral se o zeď. Díval se na mě pobaveně.
„Ne. Hledám cestu,“ vyhrkl jsem a okamžitě jsem poznal, že jsem řekl něco, jako heslo. Jeho tvář se rozjasnila úsměvem. Pokynul mi na místo vedle sebe a podal mi celtu.
„Na. Vem si to. Přikry se. Seš vidět, protože nemáš mantl.“
Poslechl jsem. Dva muži v černém se blížili. Skutečně si nevšímali sedících a dřímajících somráků, přikrytých dekami a páchnoucími kabáty, nevšímali si jejich obličejů a vytrvale prohlíželi jen chodce. Hledali mě a nemohli najít. Město mě skrylo.
Za chvíli nás minuli a zamířili ke kostelu. Přesně tam, kam jsem chtěl před chvílí jít.
„Nevim, kde máš jít. Nevim, kde máš cestu. Když ju nemůžeš najít, tak ju nech, aby našla tebe.“
Náměstí opět poklidně hučelo. Somrák si vzal peníze, které jsem mu dal. A já jsem mu vůbec nerozuměl.
„Seš ve městě, kerý znáš. Jak se budeš pohyboval, dyž nemůžeš podle očí, co?“
„Po hmatu?“
„Jo. To dybys to město neznal. Ale ty ho znáš, tak hergot mysli!“
„Po paměti?“
„To je ono!“
„Ale co je mi platné, že vím, co je za rohem, že si to pamatuju, když nevím, kam mám jít!“
„Takto šli po tvojí paměti ti černí. Viděls, ne? Šli po tem, co si pamatuješ. Ty musíš jinak. Musíš najít díry v paměti a tema prolízt.“
Držel jsem v ruce nůž a usilovně přemýšlel.
Tak na co si vůbec můžu vzpomínat? Na události, ulice, věci? Ne! Já můžu vzpomínat jen na vzpomínky!
… Zapamatované zážitky tvoří osu našeho životního příběhu. Ale co je mezi těmito zážitky? Nikdo z nás si přece nepamatuje svůj život minutu po minutě! V mezerách vzpomínek je nesmírné množství životního materiálu, který se nám nehodí do zapamatovaného příběhu života, jak jsme ho zvyklí vypravovat. Jak ho vypravovat chceme. To zdánlivé prázdno mezi příčkami žebříku, po kterém v životě šplháme, ta prázdnota mezi řádky životního příběhu skrývá nové dimenze, kterými se náš život může propojit s nekonečnem.
A nebo aspoň tyto mezery mezi paměťovými kvanty poslouží jako materiál, ze kterého lze život zrekonstruovat, vytvořit nový příběh svého života, když se nám ten starý rozpadne...
A to se mi právě dělo! Nebo mi to hrozilo. Že se mi život rozpadne.
A někde mezi tím, co vnímám je cesta, kterou musím jít. Nápověda, co mám udělat. Musím to najít.
A tak znovu a znovu prohlížím náměstí.
Neviděl jsem stále nic, co by bylo schopno navázat na moje a tulákovy myšlenky. Tak znovu. Znovu a důkladně! Zase nic. Unaveně jsem zavřel oči. Co vlastně hledám? Co hledám?
Mezeru v paměti! Ano. Zde kolem mě je náměstí. Večer. Pachy. Somráci. Kdybych se nyní skokem v prostoru ocitl jinde a někomu to chtěl povyprávět, vybavil bych si přesně tohle – noc, náměstí, somráci, pach, světla luceren. Usilovně jsem držel zavřené oči a snažil si vybavit svět kolem sebe. Zapamatovat si svou vzpomínku. Pak otevřu oči a porovnám ji s tím, co budu skutečně vidět. Porovnám vzpomínku se skutečností. Jako když v časopise jsou dva obrázky s výzvou – Najdi 10 rozdílů. Já mám najít jen jeden. A ten…
„Nespi, vole!“ zatřásl se mnou somrák, „ a hleď, abys viděl!“
Záhlavec, který mi vrazil, byl silný. Zuby mi cvakly o sebe a vevnitř zabublal vztek. Než jsem však stačil cokoli říci, uviděl jsem to.
Síla vzteku prorazila šupiny mých očích. Přímo naproti mně, přes plochu náměstí, svítila výloha zavřeného luxusního obchodu. Jak to, že jsem ji předtím neviděl? Byla tam vůbec?
U výlohy stála vysoká, hubená dívka. Rozhlížela se kolem, jako by na něco čekala. Skoro jsem se rozběhl. Zarazil mne až její nechápavý pohled. Překvapení. Pak strach. Zastavil jsem se a uvědomil si špinavou celtu, kterou mám přes ramena a táhnu ji za sebou jako nějakou vlečku krále zlodějů.
Aha. Má mě za obtížného somráka, jasně! Shodil jsem ten špinavý hadr na zem. Pochopitelně se vylekala ještě víc. Otevřela ústa, jako by chtěla vykřiknout a tiskla k hrudi barevnou papírovou krabičku.
V dálce za sebou jsem zaslechl rychlé přibližující se kroky. Jejich zvuk na dlažbě byl černý jako noc, jako přiléhavá kombinéza bojovníka ninja. A já jsem byl přesto klidný. Přece slečna v prudkém světle výkladu na potemnělém náměstí plném somráků! Tak nápadná, tak viditelná! A přesto jsem ji neměl ve své paměti Přesto jsem ji prve přehlédl. Ona je mizející a zase se objevující. Jako můj ostrov. Někdo ji vidí, někdo ne. Můj strach zmizel. Dokonce jsem se ohlédl vstříc černým krokům. Ninjové běželi rovnu na nás.
Byly mi k smíchu jejich žhnoucí oči slídící kolem a přitom nevidící. Oči velikosti čajových koflíků, morda každým skokem se protahující v čenich, z tlamy visící uslintaný jazyk, zuby trčící z čelistí… ty však lapaly jen do prázdna. Vzduch ani nejostřejší zub nechytí.
Proběhli kolem nás. S kňučením se chvíli motali, bojovnost je opustila. Zmatení, s ohony svěšenými k zemi se přikrčeni odplížili do stínů uliček, aby se jimi nechali pohltit. Byl jsem pro ně nedosažitelný jako fantomový ostrov.
Dívka se již usmívala a do ruky, kterou jsem k ní natáhl mi vsunula pestrou krabičku. Ta se vzápětí rozpadla a s šumotem podobným zabubnování spršky jarního deště se po dlažbě rozlétla zrnéčka kuskusu. Kousek papíru přilípnutý na vnitřní stěně rozpadlé krabičky jsem hned poznal. Jízdenka.
Kuskus mi zaskřípal pod podrážkou.
„To byla moje večeře,“ řekla dívka a se smíchem odešla. Škoda. Doufal jsem, že mě bude doprovázet. Nebo mi aspoň řekne, kam jet. No dobře…
„Nespi, vole,“ zatřásl mnou somrák. Vytřeštil jsem oči. Copak jsem spal? Náměstí bylo polotemné. Výloha naproti nesvítila. Nestál u ní nikdo. Ale jízdenku jsem držel v ruce.
Než jsem odešel, musel jsem ještě dojít somrákovi pro celtu, pohozenou před temnou výlohou. A vytřepat z ní kuličky kuskusu.

 


Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde