Jan Hora: Sběratel dobrodružství (3) Hrozba boha Mokase
Zajímavé příhody zažil švédský dobrodruh Knut Knutson, když přišel v roce 1880 do afrického Kamerunu. Měl dar dobře vycházet s domorodými obyvateli. Koupil si od jednoho vychytralého náčelníka velký pozemek, který byl všeobecně pokládán za sídlo obávaného boha Mokase. Černošský pohlavár byl nadmíru spokojen, že si pomohl k majetku prodejí kusu země, který nikdo nechtěl. Podle pověr místního obyvatelstva se na něm nedalo nic stavět ani pěstovat, protože by to mohlo strašného Mokase rozhněvat. Knut na takové hrozby nedbal a začal na pozemku pěstovat ve velkém gumovníky. Bůh Mokas zřejmě neprotestoval, protože Knutova plantáž utěšeně vzrůstala a během pár let na ní zaměstnával tisíc černošských dělníků.
Marie Zieglerová: For all the boys / Příběh ulity / Had
Ona věděla své, stačil jeden pohled blankytných očí a jejich laserová síla pronikla až k tvrdé slupce, která jako krunýř mladického vzdoru proti světu dospělých svírala jejich srdce. A slupka teď tála jako jarní sníh pod slunečními paprsky, a když se ztratila docela, chlapci s úlevou vydechli.
Libuše Čiháková: Páchám dobro
Filosof Diogenes hlásal, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Chodil bos, bydlel v sudu a vlastnil jen jedinou věc: dřevěný kalíšek na pití. Ale i ten odhodil, když uviděl hocha, jak pije z dlaně. Před chvílí vypnuli elektřinu. Nebude fungovat plynové ani elektrické topení, nepoteče voda, nevykoupu se, neuvařím, nevyperu, neumyji nádobí, nevyžehlím, nevyluxuji, nebude splachovat WC.
Jaroslav Vízner: Karel Hynek a sv. Valetýn
Ale...jak se opravdu slaví láska v máji? Docela pochybuji, zda nějaká opravdová tradice u nás existuje? Naše stydlivá, nebo neupřesněná tradice prvomájového svátku lásky, zajít na Petřín s kytičkou k pomníku Karla Hynka Máchy, vznikla taková, jaká je, jistě proto, že si mnozí přečetli či zaslechli z Máje jen kousíček, úvodní verše.
Ivan Kraus: Lék-lék-lék, seretlék
Když si pan docent všiml hnízda na našem domě, sdělil nám, že se jedná o Jiřičky obecné, /Delichon Urbica/ - které mívají velikost 12 až 13 centimetrů, na rozdíl od Vlašťovek obecných, jejichž rozměr je 16-22 centimetrů.
Eva Vlachová: Vytoužený čas
Myslím tím samozřejmě čas prázdnin, ty báječné dva měsíce, kdy děti nemusí ráno brzo vstávat, kdy je rodiče nemusí tahat z postele a učitelé si první hodinu výuky nemusí zoufat, že snad, probůh, půlka třídy ještě spí. Jistě, že to není právě jen v tom vstávání. Všichni jsme chodili do školy a možná právě proto jsme občas přesvědčeni, že škole a školství musíme zcela samozřejmě rozumět.
Luděk Ťopka: Nedochvilnost jež zachránila život
Jednoho teplého májového večera jsme v naší chalupě v Chodovské Huti seděli u televize a sledovali nějaký film, když náhle obrazovka pohasla a s ní i lampička na krbu. Vstal jsem a se svítilnou v ruce otevřel venku rozvodovou skřínku a snažil se znovu nahodit vypadlý jistič, ale marně.
Antonín Suk: Tudorek kontra Bejbinka
Znala mě v té době manželka skoro jen podle občanky. Dneska tak mít doma takovou ženskou, jako byla tehdá ona, mohli by mi být všichni ti divočáci a lišky ukradení. Jen by mi taky někdo musel ukrást několik více let! Na začátku své vickovické kariéry jsem obyčejně přiběhl v půl čtvrté z kanceláře, dost často zalehl a večer v devět vypadl.
Rosita Ciglerová: Nádraží Florenc a peněženka
Stojím na autobusovém nádraží Florenc a čekám na vlak. Ve snu už se někdy takové hlouposti dějí. Čekám, čekám, když tu se ke mně přitočí ušmudlaný nebo snad přičmoudlý mladík, z kabelky mi vytáhne peněženku a vítězoslavně upaluje napříč odstavnou plochou. Zírám s otevřenou pusou a pak mne napadne vzít mobil, ten mi neukradl, a zavolat policii. Vymačkám kouzelné číslo a čekám na spojení. Samozřejmě je obsazeno, telefon pípá, drnčí, ale policie se nehlásí. Intenzivní zvuk mně donutí otevřít oči a prozřít. Bodejť bych se dovolala, když někdo volá mě.
Ivan Kott: Okudžava opět v Balbínce
Balbínova poetická hospůdka ve stejnojmenné ulici na pražských Vinohradech je především centrem hudebním, ale diváka tu může potkat i neobyčejně silný zážitek divadelní. Je jím hra Putování diletantů, která vznikla dramatizací románu ...
Jiří Kadlec: Prapodivná náhoda
„Právě to vám chci říci. Jel jsem dopoledne autem z Kralup do Prahy. Stopla mě jedna dívka. Vypadala velmi sympaticky. Potřeboval jsem cestou zastavit u pumpy natankovat. Šel jsem zaplatit, a co se nestalo? Ta sympatická dívka mi mezitím s autem ujela. Nejhorší ovšem je, že jsem měl v kapse auta všechny doklady a u sebe jen zbytek peněz po zaplacení benzínu. Chtěl jsem jít do banky vyzvednout peníze, ale bez dokladů mi nic nevydají.“
František Mendlík: Profesor Izgačko, řečený Izyk
Tak jako je v dnešní době ve flóru angličtina, byla před padesáti lety ruština. I když to byl slovanský a tudíž příbuzný jazyk, nestal se pro většinu populace druhou plynně ovládanou řečí. Studenti to prostě flákali. Bylo jim to umožněno. Jiří Sernický byl ruský emigrant. Na železniční průmyslovce ve Valticích vyučoval ruský jazyk. Jako kantor byl nenáročný a předmět v jeho podání byla procházka růžovým sadem. Byl to hodný člověk a šel si svou cestou. Zato celé generace Valtičáků dodnes ovládají „basně“ Krylova v originále.
Tomáš Zářecký: Absurdní...
Obecně se razí teorie, že pro fejetony je nejlepší používat materiál z běžného života, něco, co se nám stalo, upoutalo naši pozornost a dokážeme o tom „lehkou rukou“ napsat a třeba i získat nějakého nebezpečí netušícího čtenáře, který našemu počinu věnuje ve slabé chvilce svou ctěnou pozornost. Proto se nedivte, že se chystám psát o něčem tak běžném, obyčejném, nezajímavém, nudném a otravném, jako je cesta trolejbusem.
Petr Kersch: Ve vlaku
Rychlík do Prahy se rozjíždí. Vagón se zazmítal na výhybkách a spojovací můstek mezi vagony vrže jak obrovská kožená bota. Hledám volné místo. Mám nejradši místo v kupé vedle dveří, čelem po směru jízdy, taky záclonka je vhodná, protože šikmé ranní paprsky oslňují. Dnes bude krásný den....