Blanka Kubešová: Žoržína - Ztracené dětství
Cesta od rukopisu k vydání se lety stává čím dál složitější. O tom, že autor napsal dobrou práci, nestačí přesvědčit už jen nakladatele a šéfredaktora, ale i knihkupce a distributory, kterým se bude knížka nabízet. Ti zas dělají svoje sondy mezi čtenáři, kteří jsou samozřejmě v tom všem nejdůležitější. Po pravdě řečeno nepočítala jsem s tím, že by právě Žoržína uvízla v povědomí celého toho řetězce natolik, že bude moct oslavit ještě své druhé vydání.
Ivo Fencl: Na znamení nevěřím, ale je pár výjimek
Tohle píši čtenářům Pozitivních novin v první jarní den roku 2012 a mohou článek doplnit. Osobně jsem racionální, svobodný muž, který nedá na pověry, ale přesto či právě proto existuje naprosté minimum výjimek alias ZNAMENÍ, která považuji za šťastná. Protože a poněvadž stejné pocity sdílím s příslušníky mnoha generací v časech před námi a s lidem z chalup i zámků, neměly by, myslím, úplně zplanět – a upadnout v zapomenutí. A tak jsem tady s nimi a hle, následuje více i méně brilantně komentovaný výčet všeho, co vám nikoli jen podle mě PŘINESE ŠTĚSTÍ. A to nejen zjara.
Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.
Sloupky Jiřího Menzela (9)
Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Můj největší trapas
Člověk Hlinomazova typu musel v životě spáchat mnoho trapasů. Který byl největší? Co se mě týče, do jednoho svérázného maléru zatáhl nepřímo i mě osobně. Tím spíš, že se tak stalo ve Světě v obrazech – ovšem způsobem naprosto nenapodobitelným. Jak již bylo napsáno na jiném místě, tato redakce si mě - co se práce týče - opravdu považovala, ale ideologicky jsem byl pro ně „prašivkou“.
Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek
Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)
Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.
Barbara Semenov: Lidská tvář hudebního génia
Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. V počátcích své tvorby se věnoval především klavírním skladbám. Jako interpret se sblížil s hudbou pobeethovenovskou (F. Schubert, F. Mendelssohn, R. Schumann), zejména s H. Berliozem, F. Chopinem a F. Lisztem, s nímž navázal i osobní styky.
Sloupky Jiřího Menzela (8)
Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.
Margit Turková: Krásný večer k poctě básnířky a překladatelky Zdenky Bergrové
Dne 19.března 2008 pozval Klub Horizont XXI (t.j. klub ruských žen) příznivce, obdivovatele a kolegy autorky, aby „vzdali hold“ dílu, které Zdenka Bergrová do svých 85 let vytvořila. Zástupci ruské diaspory, trvale žijící v naší republice, chtěli tak veřejně poděkovat za nesmírnou zásluhu, kterou má autorka na vzájemném poznávání a výměně slovesných hodnot ruské a české kultury.
Jana Janoušková: Tajemno, kouzla a věci mezi nebem a zemí mě zajímaly od malička
Jmenuji se Jana Janoušková, zabývám výklady z karet, bylinkářstvím a dívám se na auru a čakry klientů. Tajemno, kouzla a věci mezi nebem a zemí mě zajímaly od malička, kdy jsem jako každé dítě věřila na víly a na zázraky a že všechno dobře dopadne. Jak člověk dospívá, přibývají mu starosti a problémy. Zdá se mi, že někdy zapomínáme na své dětství a přestáváme věřit v dobro a kouzla.
Miroslav Sígl: Pražské jaro před 40 lety a jeho novináři
Pracoval jsem od roku 1965 v Čs. televizi a je samozřejmé, že 21. srpna 1968 jsem byl u samého počátku, když jsme jako novináři očekávali výsledky jednání předsednictva ÚV KSČ přímo v jeho budově a namísto toho jsme byli kolem půl čtvrté ráno vyhnáni pod samopaly okupantů ven z budovy.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)
Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.
Filozofie borce Lukáše
Přemýšlet o apokalyptickém konci světa byla, po zralé úvaze, hnedle povinnost normálně uvažujícího člověka. Po obloze couraly mraky tmavé, těhotné sněhem, či ještě něčím horším. Po chodníku procházeli lidé tím vším znervóznělí a igelitové tašky jim chřestily představou nepotřeby. Na střeše, uprostřed bloku starých domů, se třásl ve svém neodvratném korozním skonu utržený kus plechu.